SPOLEČNOST: Za co všechno si můžeme sami?
Naší zemí kolují spousty všelijakých zpráv, textů, humorných povídání, souborů, fotografií - to všechno umí internet.
Jejich autoři většinou chtějí pobavit, rozveselit druhé, poukázat na zajímavosti, rozdělit se o zážitky.
Jsou ovšem autoři, kteří rozsévají pesimismus.
Jde to s námi od desíti k pěti; již nám v této zemi nic nepatří; vykořisťují nás nadnárodní korporace; jídlo není kvalitní; jediní Cikáni se mají dobře; politici nás okrádají ve velkém; všude jsou kamery a všichni o nás všechno vědí; opravdová lékařská péče stojí strašné peníze; důchodci žijí v bídě; země je plná bezdomovců; mladí sedí u počítačů a nic je nezajímá; všichni jsme nervózní a stoupá počet sebevražd; země je plná reklam a nekvalitního zboží.
V poslední době koluje podobný výčet nepravostí, jejichž autorem má být Milan Lasica. Také jste ten šestistránkový výčet dostali?
Milan Lasica
Pokládám Milana Lasicu za příliš inteligentního na to, aby sepsal snůšku takových blbostí. Navíc je jako herec a humorista bytostným optimistou, takže by ani nemohl. Bohužel, lidé oněm vytrženým větám z kontextu věří a říkají: "Vidíte, ten Lasica má pravdu, řekl to za nás. Napsal to dobře. Dobrej Lasica." Lasica se nemůže v podstatě nijak bránit. Horší je, že se nemůže pořádně bránit ani tato zem.
Autoři takových textů nejdou tak daleko, aby hlásali potřebu nastolení socialismu a pořádku putinovského typu, jakkoli přesně toto mají na mysli. Vždy své vodu kalící texty doplní tvrzením, že „listopad 89 byl nutný a správný, avšak že takto jsme si to nepředstavovali. Demokracie je dobrá věc, ale u nás žádná není…“
Pochopitelně, že existují značné sociální rozdíly. Byly zde vždycky a jako nyní ne vždy zasloužené. Pochopitelně, že existují potřební a nemohoucí. Nemůžeme je odložit, aby počkali, až se staneme lepšími a budeme se o ně umět postarat netradičními formami a především bez státu i s jeho plýtváním na projekty zdánlivě potřebného sociálního začleňování.
Ani ty mladší, nezaměstnané absolventy škol, maminky s dětmi, zdravotně postižené či občany seniorského věku nemůžeme také nikde odložit a čekat, až stát pochopí. Co že má pochopit? Třeba to, že ve zvyšování zaměstnanosti pro předchozí uvedené nám nepomůže žádný bohatý zahraniční investor. A že miliony, které dává stát oněm bohatým zahraničním investorům na vytvoření jednoho pracovního místa, by v rukách místních podnikatelů dokázaly vytvořit pracovních míst několikanásobek.
A tak by se dalo pokračovat dále. Nelze odložit národ a čekat. To bychom se načekali. Věci musíme řešit za pochodu. Bolí to, je to nepříjemné a drahé. A dlouhé - bůhví kdy přijdeme na to, jak nesmyslné je držet a platit čtrnáct krajů i s jejich úřady. Jak potřebné by bylo vrátit se k zemskému a okresnímu systému. Jak by stačilo mít pouze silová ministerstva a vše ostatní delegovat na země. Jak by stačilo mít poloviční parlament (co do počtu) a bez Senátu.
Přesto, nebo všemu navzdory. Nikdy v historii jsme si nežili tak dobře jako v současnosti. A tím nemám na mysli pouze naše ekonomické, rekreační nebo vzdělávací a kulturní možnosti. Náš blahobyt je totiž také dán tím, jak se zapojujeme do aktivit svobodného světa. Je to tvrdý a těžký proces. Mnohé neumíme, mnohé neznáme, mnohé nás nenapadá.
Avšak se přece jen rázně vzdalujeme od Moskvy (nyní je myšlena jako symbol). A v tu chvíli bijí na poplach autoři oněch textů. Mají strach jet s námi do světa, který je pro ně nejasný, nepochopitelný a odporující jejich proletářskému internacionalismu, byť v jiném hávu.
I takto je třeba věci posuzovat. Ve zmíněném „Lasicově textu“ se například píše, že „sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí“.
Tak proboha ty televizory nezapínejte. Přijdou za vámi později. A kvalitnější.
Nebo se tam píše: „Svoboda je tak okleštěna zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřena nepravostem, zločinu, podvodům.“
Tak proboha ty lidi nevolte, nebo nevolte jejich kamarády.
Jiné cesty totiž není.
V závěru se píše: „Socialismus nebyl dobrý, ale tato demokracie není o nic lepší.“
Tak tu demokracii lepší udělejme. Podmínky pro to zde jsou. Překážkou může být pouze naše lenost, netečnost, neschopnost a nevzdělanost. Za ty si ovšem můžeme sami.