Po prohlédnutí Reflexu číslo 15/2014, článku "Architekti sami sobě" a barevné přílohy, jsem jen stačil zaúpět: "A co to ti architekti tak strašnýho udělali, že se sami tak trestají? Když si postavili tyhle obytné hrůzy a ještě to veřejně presentují?"
Přiznám, nejsem architekt. Ale mám dlouholetou zkušenost se správou bytového fondu, a to od stařičkých domů ve Vysočanech v Podvinní, přes rodinné domky, vily a moderní stavby, které stavěli architekti mezi válkami, až po paneláky. Prostě po spadalo pod naši správu. Jistěže ta údržba nebyl nic moc, byl socialismus a nebyly peníze.
Ty bláboly, že dneska nejsou na nic peníze, mohou brát vážně jen osoby mladé a neznalé té doby anebo duševně poněkud mdlé. Mně stačí projít se po Vysočanech, Proseku, Letňanech a Horních Počernicích a zavzpomínat. Místo šedivé a opadané hnusné komunistické Prahy 9 jsou dnes tyto oblasti veselé, moderní a celé opravené. Vždycky, když slyším vyprávěnky, jak je to tam či onde u nás "hnusné", pomyslím si cosi o neskutečném vlivu propagandy. A také o starých vzpomínkách, které si mnozí projektují do dneška. Asi jako když mi můj kamarád Pavel líčil, jak je to hnusné na Václaváku, a pak zněj vylezlo, že tam byl osobně naposledy v roce 1989. Ne že by nebylo u nás co napravovat, ale vybydlené baráky jako ten na Palachově náměstí najdete jak v Berlíně, tak v Madridu. A taky uprostřed města.
Osobně hodnotím domy nejen podle vzhledu, ale hlavně podle užitnosti. Domy jsou podle mne na bydlení a ne na ukájení přerostlého ega různých polovzdělanců, Němci trefně nazývaných "fachidioty".
Než začnu, jen sdělím, že nejen žádný milovník podnikatelského baroka a že se mi například velice líbí pražské kubistické domy. Včetně domu U černé Matky Boží. A ve Vídni stavby Hundertwasera, s kterým spolupracoval architekt rozkošného česko-rakouského jména Joseph Krawina, dokážu před nimi sedět (mají tam lavičky - jsme ve Vídni) a koukat se a obdivovat.
Také mne v Barceloně uchvacuje nejen Sagrada Familia, ale i jednotlivé domy Gaudího. Při jejich první prohlídce je nejlepší, když nějaké peníze obětujete a uděláte si kolem nich objížďku taxíkem. Taxikáři tyhle trasy znají. Ovšem v budovách už se nebydlí, ale sídlí v nich banky a různé instituce. Bydlet se v nich moc nedá.
Jako třeba v hystericky vychvalovaných rodinných domech na Babě od prvorepublikových slavných architektů. Ty ostatně "nejvíce in" taky nejsou k bydlení, ale na koukání zvenku. Prokecl to třeba Pavel Kohout, který jeden z takových domů má kus od Prahy. Když řekl že tam bydleli jen v létě a v zimě museli do Prahy, že se tam žít nedalo. Ono je v nich strašné bydlení i v letních pařácích. ovšem Kohoutovi tam měli před sebou, pokud vím, Sázavu.
Aby bylo jasné, o čem budu dále mluvit může si slovutný čtenář i spanilomyslná čtenářka kliknout na:
3 otázky, které vám pomohou při výběru architekta
Nízkoenergetické domy
Zde najdete plecháč, zde kunratický plecháč a dřevostavba je zde.
Než si kliknete na Plecháč a prohlédnete si jej, stojí za to citovat jeho hodnocení v Reflexu:
"manifest individuálního, moderního a udržitelného bydlení..."
Doporučuji napřed prohlédnout ty skvosty. Které si dle článku postavili "architekti sami sobě" (asi jako Národní divadlo "Národ sobě").
Jako hlavní zásady těchto moderních architektů nalezneme v jejich stavbách:
Ovšem proti gustu, žádný dišputát. Když chce někdo bydlet v domě, jehož hala vypadá jako nástupní prostor na nádraží jen obložená dřevem, je to jeho věc.
Ovšem nevím, co a jak učí vysoké školy naše architekty, ale o člověku, tedy lidech, kterým má dům sloužit, neví naprosto nic. O jeho potřebách, o společenských zvycích, o jeho chování atd. Člověk totiž není abstraktní pojem, ale jak říká D. Morris nahá opice: "Nahá opice (tedy člověk) se často nechá oslnit svým mozkem a zapomene, že pod blýskavým povrchem je stále ještě z větší části jen primátem. I opice dobývající kosmos musí močit." Sociální a fyziologické funkce a potřeby "nahé opice" jsou pro většinu moderních architektů španělská vesnice.
Celé litanie by se daly napsat o módě "energeticky úsporných domů". Taková regulace a systém stojí při stavbě strašné peníze. Na izolacích, na případné rekuperaci, na složitém systému, který se nezaplatí nikdy: než bude zaplacený, je zralý na rekonstrukci. Moderní architekti jaksi zapomínají, že v domě je plno vody. Z dýchání lidí, z toho, jak se myjí, jak se potí, někteří – to by jeden nevěřil - dokonce doma vaří a to je nějaké páry. Takže, tak jako v panelácích, o nichž socialističtí architekti tvrdili, jak jsou dokonale izolované a i jinak úžasné, dokud se dnes neopláštily, což stálo miliardy, tak byla plíseň jedním ze stálých společníků, bude i zde. Hlavně kolem oken na západní straně budovy atd. Máte-li rádi plíseň a nevětrané obydlí, hurá k těmto stavbám. Málo se tam prý platí za otop, ale nic na světě není zadarmo.
Tyto domy jsou stavěny podle nepřekonané marxistické ideje, že největším nepřítelem k uskutečnění našich ideálů jsou jaro, léto, podzim a zima. Pokud by bylo neustále tak okolo 22 stupňů Celsia, střídavě oblačno bez pařáků a deště, bylo by to nejlepší.
Bývalí soudruzi - když už byl přes žvanění soudruhů architektů problém s paneláky neudržitelný - vydali příručku, která se, pokud se pamatuji, jmenovala "Vady panelové výstavby". Za bolševika byla tajná a směl jsem si ji číst jen v technickém oddělení na ředitelství.
Poctivé by bylo, kdyby dnes byla vydána nějaká odborná příručka "Vady krabicovitých domů a ekostaveb". Aby lidi věděli, do čeho jdou.
No, jsem zvědav, zda někdo někdy zlidští tyhle krabicovité obludy. I nejstrašnější "podnikatelské baroko" je podle 99 % lidí menší hrůza, než tyhle šílenosti. Ukazující většinou nabubřelé ego a neschopnost pochopit, že lidi chtějí bydlet jako lidi a ne jako pokusní králíci různých "postmodernistů". A v neposlední řadě, jak si myslím neschopnost používat kružítko, složitý počítačový program a vlastní rozum.
Jak to napsal K. H. Borovský:
"Není nad původnost!
Každý po ní touží.
Lidi chodí přes most,
tak já půjdu louží."