Asi začnu, ač to vzhledem k následujícímu textu může vypadat poněkud neústrojně, češtinou, přesněji řečeno významem slov a obsahem sdělení.
Dorazil s deštníkem. "Je zánovní, koupil jsem ho cestou sem," poznamenal ještě před začátkem akce. Koupil ho cestou sem – je tedy ten deštník zcela nový. Zánovní znamená ještě ne úplně starý, ale taky už ne nový - prostě takový dříve koupený, párkrát užitý, nepoškozený.
Proti tomu stojí slovo obnošený. Kabát, na němž je znát, že už ho delší dobu někdo nosí nebo nosil, ale pořád drží pohromadě, je obnošený. Kabát, který nedrží pohromadě nebo je jinak poškozený, je prostě kabát roztrhaný, rozedřený a tak podobně.
Slovo podnapilý. Pořád někde straší. Když je někdo zlískaný pod obraz, je opilý. Když má jen špičku, ví, co dělá, je jen trochu hovornější, je podnapilý.
Když si někdo přivlastní něco, co patří někomu jinému, je to krádež, nikoliv zcizení. Zcizení, to vědí právníci, je velice počestný způsob změny vlastnictví - prodej, dar, odkaz…
Nadnesený, šroubovaný, zdeúřední obrat z důvodu – "Zavřeno z důvodu nemoci". Správně kvůli nemoci. Nebo Pro nemoc. Běžně byste řekli spíš to kvůli nežli z důvodu. Psané snad má být jaksi křečovitě významné – úřady či kdo by se pohoršil? Má to větší váhu, je to přijatelnější: z důvodu?
Je snad slovo nový horší nežli slovo zánovní?
Bůhví, co vede lidi k tomu, aby takto zacházeli s významem slov. Stydí se snad označit věci pravým jménem? Připadá jim přesné nebo jednoduché označení brutální, nevychované, málo nóbl?
Snažíme se zdát se lepšími, než jací jsme. Předstíráme. Někdy je to až legrační. Z neznámých důvodů se spousta lidí domnívá, že také je lepší než taky, že tento je lepší a vhodnější do salonu nežli tenhle, jelikož je lepší než protože – ale křeslo je podle nás polstrované (správně čalouněné), držíme flašku (láhev), kabát má futro (podšívku).
Jako bychom se báli, podezírali sebe i ty druhé ze slabosti. Sebe, že se na nás nalepí špína a primitivismus těch druhých, když něco označíme pravým jménem, a taky se jistíme – kdyby se přihodilo, že se zlískáme pod obraz - že ani o nás nikdo neřekne, že jsme byli ožralí jak prasata, ale že jsme byli podnapilí. Držíme basu. Jsme na sebe hodní.
Deformujeme skutečnost - a vedlejším efektem je, že přivykáme svému strachu, vtiskáváme si do mysli, že nejsme tak dobří, jak bychom chtěli. Přivykáme klamu, sami cosi hrajeme, ale přitom podezíráme, že to, co vidíme a žijeme, není pravda.
Tohle zastírání či obcházení podstaty věci, změkčování významu, se u nás zahnízdilo. Mistři jsou v tom ti, kterým je slovo prostředkem obživy: politici, novináři. Podivuhodné je, v jakém rozporu se tato zvláštní útlocitnost ocitá s naším sklonem k jakémusi útočnému mravokárcovství, puritánství. Anekdotické mi připadá, že redaktorka módní policie z velmi nesolidních novin, jež peskuje kdekoho kvůli oblékání a káže dobré mravy i mimo módu, ostře, někdy až vulgárně komentuje mravní a oděvní prohřešky, si nedá tu práci, aby se naučila základy své mateřštiny. Její filipiky jsou plné pravopisných, mluvnických i syntaktických chyb, významových posunů a nepřesností, ba překlepů. Je to neurotické, je to prohřešek přinejmenším proti profesi – novinář má umět česky a znát meze svého výraziva.
Bulvár ostatně by často mohl sloužit za vzor asketickým hlasatelům jediné pravdy a odříkání. Odsoudí, jinak se to nazvat nedá, kdekoho, dokonce i kvůli tomu, co není pravda, co si někdo vymyslel, nebo kvůli tomu, co prohřeškem není a do čeho nikomu nic není. Pak se náhle ustrne nad nějakou banalitou, plačtivě soucítí s majitelkou uhynulého patnáctiletého psíka nebo lká nad člověkem, který si, chudák, udělal modřinu. Vtíravě, jako dobrá vlezlá kamarádka, dává dobré rady ohledně oblékání i milostných vztahů. Arbitrem mravnosti a ušlechtilosti se stává lhář.
Není to u nás nic podivného. Je to druhá strana mince:
Názor, zásady, postoje.
Jsem z generace, jež pamatuje, jak se vymáhal názor. Kdo nemá názor, je podezřelý. Obzvláštní důraz se kladl na správný názor. A zůstalo nám to. Přece na to musíš mít názor. Pardon, nemusím. A je mi to jedno. Nevím, nemám informace nebo o informacích, kterých se mi dostalo, pochybuji, či mě to téma prostě nezajímá. Obzvláště nebezpečné je domáhání se názoru v hádkách. Člověk bez názoru jako by byl něco míň, měkkota a vůbec podezřelý element a nejlepší by bylo odebrat mu volební právo, řidičský průkaz a přezkoušet ho z dějepisu.
Zásady jsou taky dobrá věc. Já mám zásadu, že oběd má být na stole ve dvanáct. Jiný má zásadu, že když je něco takovéhle, tak to má být bleděmodré. A drží se takový zásadní člověk své zásady celý život – zásady se přece nemění, na tom stojí svět – a ke škodě těch ostatních je vnucuje svému okolí. Ze zásady obvykle vyplývá, že máme toho zásadního na slovo poslouchat.
Zažila jsem dámu, jež prohlašovala, že toho H. ze zásady nesnáší, je totiž bezcharakterní a zapletl se s bývalým režimem, a produkty jím vyrobené nekupuje. Ze zásady se ani nebavila s těmi, kdo ty produkty kupovali – podporovali prý darebáka. Nic neznamenalo to, že jméno H. je časté a že nezaznamenala, že jde o dva lidi, jmenovce. Měla zásadu. Upozorněna opakovaně na svůj omyl, zacouvala, ale ztracená přátelství už se obnovit nedala.
Jiní měli zásadu, že kdo má moc peněz, je darebák. Nebral se zřetel na to, že k nim přišel poctivě a je lidumil. Špatně dopadl. Další zásada je, že kdo má málo peněz, je lempl. Zamést s ním.
Pak tu máme zásadu, že je nutno hájit určitý politický směr, protože jen ten je ze zásady správný. A zamést s oponenty.
Z pevných názorů, neměnných zásad a k nim přidružených neochvějných postojů vznikají dějiny a tragédie. Kryti zásadami, zaštítěni pevnými názory, pášeme omyly, a kdyby jen to, můžeme vyvolat rozbroje a ubližovat. Krvavých revolucí bylo… jejich počátky byly důvodné, jistě, ale zásadoví revolucionáři udělali z nezbytné změny jatka.
Ráda bych upozornila na to, že pevné názory a neměnné zásady jsou jen velmi extrahované a nepřesně uchopené tresti širších myšlenek, spíš plakátové slogany než návod ke správnému, totiž přesnému a na znalosti postavenému myšlení a chování. Jejich vymáhání, tak drahé partajním schůzím, sloužilo fanatikům a kariéristům bez vzdělání ke kádrování.
A ať si to přiznáme, nebo ne, kádrujeme pořád. Kádrujeme v práci, kádrujeme v soukromí , kádrujeme význam slov – vzpomeňme si na obrat z důvodu, na významovou záměnu třeba u slova podnapilý, zcizit. Nelíbí se nám, co vidíme, čeho se domýšlíme, skryjeme to tedy za významové posuny, za názory, zásady, postoje. Jsme národ, který se rád hádá, v němž každý má tu jedinou pravdu. Kategoricky zjednodušujeme, podřizujeme skutečnost, tak složitou, svým názorům a zásadám. Nikdy se nedohodneme. To je zásadní – trvat na svém.
Ve společnosti, kde věci se nejeví takovými, jakými ve skutečnosti jsou, ve světě pokřivenin, se daří odklánění a optimalizaci; politice a reklamě. Jsme používáni jako figury v počítačové hře, již hraje někdo jiný. Kdo se někdy setkal s projektovými dokumenty, ví, o čem mluvím. Je to v přípravě projektu, je to v jeho vysvětlení, pokud si ho někdo žádá, když už je dokonáno. Kdo čte bedlivě noviny, mohl si toho povšimnout rovněž.
Do zásad se samozřejmě připletlo i mnohé umělé, původně dočasné, vzniklé z jakési legislativní potřeby, poplatné politice a úřadování. Některé se často mění, málokdo se v tom vyzná. Stačilo by těch zásad málo – už jsem tu nedávno vzpomněla Desatero, to je základ civilizace a práva, aspoň v určité části světa, a řídit by se jím měli ve vlastním zájmu (třeba bez toho prvního přikázání) i ateisté, to by měly být naše zásady; ale ne, dbáme na jiné, na pouhé zdání – jsme mravokární, ušlechtilí, o ožralovi řekneme, že je podnapilý, o zloději, že něco zcizil. Ta slova – opilý, krádež - nejspíš sprostá, nesneseme; přesto koukáme na televizní seriály, v nichž jsou kladnými hrdiny vrazi, hrajeme počítačové hry stojící na mordování, přisuzujeme oblíbeným politikům dobré vlastnosti, jež nemají, a omlouváme jejich prohřešky, které by nikomu jinému neprošly. Ale svému oponentovi řekneme – radši to nebudu psát. A divíme se, když se někdo začne chovat ve skutečném životě, jako by to byla nějaká filmová krvavá taškařice.
Přijali jsme svobodu, nepřijali odpovědnost. Rádi se necháváme ošálit slovy. Obelháváme se.
Jsme zmatení. Rozpadají se nám hodnoty, nejen ekonomické; z mnoha důvodů, včetně technického a vědeckého pokroku. Souvislosti jsou širší, a kdoví jestli jsme na to připraveni. Mnohé ani nevíme, do novin se to nedostane. Asi nejsem sama, kdo cítí, že se rozpadá systém, v němž žijeme, a s ním i mnohé zásady, jimiž se řídíme.
Ponižujeme sami sebe, když doufáme ve spásu od politiků, nebráníme se lumpárnám, věříme sloganům, doufáme ve velmoci. Od politiků, vysokých i některých nižších státních úředníků, finančníků a mnoha novinářů pomoc nečekejme. Plují na kře své výjimečnosti kamsi do ledové dáli.
Nezbude v té době, jež nás nejspíš čeká, než chovat se mravně, citlivě a tolerantně, žít poctivě, každý sám za sebe. Vnímat se navzájem, spolupracovat. Co to říkal Neruda? "Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!"
Slovy se vzájemně ovlivňujeme, ne že ne.
Vědci zjistili, že řeč a DNA spolu souvisejí a že řečí ovlivňujeme svou DNA. Nejen řečí nahlas pronesenou, ale i tou v duchu jen myšlenou. Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, jak se vyjadřujeme . Rozhodně by to bylo snadnější a užitečnější, než své protivníky vyhazovat z hospod nebo věšet na lucernách.