V diskusi nad knihou "Náměstí Krasnoarmějců 2"(LN 1.12., recenze na NP zde) tvrdil jeden z autorů Matěj Spurný, že tzv. normalizace byla moderním společenským uspořádáním, které fungovalo částečně podobně jako moc dnešní. Opravdu totalitní stát funguje podobně jako stát demokratický?
Martin Malia v knize Sovětská tragedie napsal, že slovo totalitarismus bylo postupně v období detente revizionistickou západní sovětologií téměř úplně vytěsněno a sovětský komunismus začal být vykládán jako jedna z variant moderní společnosti. Diskuse o totalitarismu pak podle Martina Malii zmizela z odborných debat a na počátku perestrojky toto téma zcela zahalil mrak politické korektnosti. Malia na rozdíl od revizionistů tvrdí, že ruský komunismus byl vším možným, jen ne modernizující se společností. To lze říci i o českém komunistickém režimu. To, že je režim totalitní, neznamená, že ovládá každé sebemenší hnutí ve společnosti, ale že takové ambice má. Totalitní není společnost, ale režim. Snahy zkoumat komunistické režimy s vyloučením všech hodnotových soudů představují podle Martina Malii jakousi kvadraturu kruhu.
Komunismus u nás nezačal až v roce 1968, ale už v únoru roku 1948 .Mnozí z učitelů, kteří byli z Filosofické fakulty na počátku normalizace vyhozeni, zahájili svoji kariéru již v roce 1948 jako skalní komunisté. Někteří byli také členy prověrkových komisí, které po roce 1948 vylučovaly ze studií tisíce studentů. Některé obory byly již v době jejich působení na fakultě v létech 1948-68 zcela zdevastovány.
Marxistický filosof Milan Sobotka, v autorském hesle pro Slovník českých filosofů (1998) napsal, že existuje jen několik málo prácí z období komunismu, které mají alespoň nějakou přidanou hodnotu, ale i ty se vedle mnohem hodnotnější západní produkce z té doby jeví jako druhořadé. Absolvent FF z doby normalizace, který okamžitě po skončení studií emigroval, to zdůvodnil tím, že aby mohl ve svém oboru působit, musel by aktivně kolaborovat s komunistickým režimem. Také mezera ve vydávání zahraniční odborné literatury z doby komunismu je podle něj tak velká, že bude trvat až desítky let, než se ji podaří zcela zaplnit.
Podle autorů není cílem knihy "Náměstí krasnoarmějců 2" hodnotit, jak se kdo na fakultě choval, ale jaké byly možnosti jednání v dané době. Možnosti tehdy byly pro každého omezené tím, co mu dovolil totalitní režim a podobné jako v jiných oblastech režimem ovládané společnosti.
Na rozdíl od disidentů ve východním bloku značné množství západních sovětologů věřilo v reformovatelnost komunismu. Podle Malii se za pozitivistickou fasádou tohoto sovětologického zkoumání většinou skrývala tajná obava o čest celosvětového socialismu. Také mladí autoři knihy o poměrech na FF se snaží o neutrální přístup k účastníkům frašky zvané normalizace na FF. Když Martin Spurný tvrdí, že komunismus byl moderním společenským uspořádáním, které fungovalo podobně jako současný demokratický systém, tak pouze opakuje tvrzení západních sovětologů z období studené války. Toto svoje ničím nepodložené hodnocení fungování totalitního režimu se ani nepokouší řádně zdůvodnit. Nedozvíme se od něho vůbec nic o tom, v čem byla tehdejší vláda KSČ v zemi obehnané ostnatým drátem, bez svobodného tisku, ale s politickou policií, bez možnosti svobodně podnikat a cestovat podobná dnešní demokracii. Nebo snad neví , že to byli nejen komunističtí funkcionáři, politická policie , placení fízlové, důstojníci pohraniční stráže, ale také velká část naší humanitní inteligence, kdo zajišťoval hladké fungovaní represivních a manipulativních složek totalitní moci?
Martin Spurný také nemá žádný důvod bát se říkat pravdu o generaci svých rodičů a prarodičů, ke které patřím. Poválečná generace ve své většině selhala tváří tvář nastupujícímu totalitnímu režimu a velmi aktivně jej pomáhala v zavádět. V Česku se jako v jediné zemi na světě komunisté dostali k moci ve svobodných volbách a dones mají podporu nezanedbatelné části obyvatelstva. Nacistická a komunistická totalita - to nejsou jen miliony mrtvých, ale i duchovní spoušť.
Není neutrální přístup k bádání o naší komunistické minulosti ovlivněn podvědomou či dokonce vědomou snahou vylepšit nepříliš lichotivý obrázek o tom, jak jsme se my Češi chovali v období komunismu? Nemalá část české společnosti nejen jako by byla postižena ztrátou historické paměti, ale i kolektivní poruchou sebehodnocení, což se projevuje tím, že na naši komunistickou minulost nahlížíme růžovými brýlemi.
Vězni koncentračních táborů by o tom, jak se po roce 1948 chovali čeští vyšetřovatelé a dozorci, mohli vyprávět hodiny. V té době pěl velký sbor českých komunistických humanitních intelektuálů ódy na Stalina a rodnou stranu.