Neviditelný Pes

OSOBNOST: Před 140 lety přivedl do hor koleje

16.8.2012

Max Machanek

První polovina 19. století je například v Nízkém Jeseníku, ale i v jiných pohraničních oblastech Království českého, začátkem doby rozkvětu podnikání. Rostou malé továrničky, živnosti, vytvářejí se nejrůznější výrobní společenství a objevují se i docela silné tovární komplexy. Výrobci zboží získávají na evropských prestižních obchodních výstavách zlaté medaile, exportují do celého světa a místa podnikání jsou jim najednou těsná. Potřebují rychle dopravit zboží k zákazníkům. Lidé bohatnou a chtějí cestovat. Rozvíjí se turistický ruch, lázeňství, lidé chtějí cestovat tam i sem. Jenže na to dávno formanské vozy nestačí. Tam dole tohle obstarává již železná dráha. Je otevřena trať ze Svinova do Ostravy, v roce 1870 jezdí vlak na trati mezi Olomoucí a Šternberkem.

Nejdřívě to řeší stát, a jako vždycky mizerně. Ministerstvo obchodu vyzývá Severní dráhu císaře Ferdinanda, aby se rozjela i do hor Nízkého Jeseníku. Ta moc chuti nemá, a tak pomalu pracuje na verzi tratě Šternberk – Bruntál – Zlaté Hory. Naštěstí se do toho vloží podnikatelé. Olomoucké konsorcium vedené hrabětem Lichnovským a podnikatelem Maxem Machankem uvažuje o jiné trase. O té, kterou známe dneska jako trať Olomouc – Bruntál- Krnov – Opava. Již tehdy uvažují i o přípojkách. Nakonec se vše v dobré obrátí. Úředně je potřebné povoleno, vytváří se sdružení opavských a olomouckých podnikatelů, jsou získány státní úlevy (osvobození na třicet let od daní), vypisují se akcie a 24. května 1870 vzniká společnost, která ví, jak dráhu postavit a kde na ní vzít peníze. A má koncesi. Všechno ale spěchá.

Koncem roku 1870 dostávají komplexní zakázku bratři Kleinové. Ti dokáží nemožné. První vlak projel po trati Olomouc – Moravský Beroun (tehdy Ondrášov) - Bruntál – Krnov 1. října 1872. Necelé dva roky poté. O měsíc později se jezdí z Olomouce až do Opavy. Později se ukázalo, že si společnost vzala velké sousto, došlo k některým výpadkům oproti plánům, zejména co se týkalo pohraničních tratí. Nakonec garance nad železnicí převzal v roce 1895 stát, mělo to v té době logiku. Ale onen rozjezd byl obdivuhodný. Však také to bylo dáno tím, že v čele společnosti stál fundovaný a obratný podnikatel. Funkci jejího generálního ředitele totiž od 24. května 1870 zastával Max Machanek, člen významné podnikatelské rodiny. Muž, který přivedl koleje z Olomouce, přes Bruntál, Krnov až do Opavy. Kdo byli vlastně ti Machankové?

První Machanek se objevil v Olomouci v roce 1770, když zakoupil na Dolním náměsí dům č. 19. Jan Machanek byl z Uherského Brodu a v Holešově měl klenotnictví. V roce 1789 bylo povoleno klenotnictví jeho synu Ignátu Machankovi a v roce 1825 získává jeho vnuk Ignác Carl Machanek právo obchodovati s železem. A tím to všechno začalo. V roce 1854 je založena "C. k. privátní tovární společnost pro výrobu strojových hřebíků a plechového zboží v Olomouci "jejímiž zakladateli jsou I. C. Machanek a jeho synové dr. Ignát Machanek a Max Machanek st.". Firma zakoupila Josefské hamry, opuštěné a nevyužité nedaleko Hluboček a zahájila zde výrobu hřebíků za studena.

V Marianském Údolí zapálil v roce 1827 první vysokou pec podnikatel Josef Zwierzina, avšak v roce 1845 ji "spolkl" Rothschild, od něhož nejen pec, ale i další hospodářské budovy koupil 13. srpna 1861 právě I. C. Machanek. A tak byl současně v Olomouci, Hlubočkách a v Mariánském Údolí založen budoucí úspěšný železářský komplex, z jehož tradice vychází i dnešní MORA MORAVIA. V roce 1870 vzniká akciová společnost s oficiálním názvem MORAVIA, akciová společnost pro průmysl železářského zboží a obchod v Hlubočkách a Mariánském Údolí, Olomouc.

Počáteční i pozdější úspěšnost podnikatelské rodiny Machanků byla dána nejen vlivem tradice (předávání obchodu z otců na syny), ale především uplatněním vzdělání a nápaditosti. Machankovi nakupovali stroje v Anglii, která byla v té době na špičce továrních technologií. V Hlubočkách začali Machankové vyrábět například drátěnky, které žádná továrna v tehdejším Rakousko-Uhersku nevyráběla. Jako jediní v Evropě vyráběli plechové taksy, pro jejichž výrobu dovezli přes 50 strojů ze zahraničí. Do konce století rozšířili výrobu (cvočky, nýty, podkováky) a řadu nových výrobků vyráběli na strojích, které si postavili sami. Do roku 1900 jen v Hlubočkách postavili Machankovi čtyři velké obytné domy pro 34 dělnických rodin, ubytovnu pro svobodné a nouzovou nemocnici.

V továrních objektech v Mariánském Údolí začali s výrobou zámečnického zboží, stavebního kování a - plechových sporáků a kamen. Továrny v Mariánském Údolí se ujal Max Machanek syn a ten cítil nutnost spojení se světem. Proto se angažoval při realizaci železniční tratě Olomouc – Opava. Vedla totiž přes Hlubočky i přes Mariánské Údolí. V roce 1882 byla postavena pro továrny v Mariánském Údolí železniční vlečka a v roce 1913 byla u hlavní trati postavena železniční stanice s potřebnými budovami. Na náklady firmy. Posléze přibyla slévárna, smaltovna, vývojové dílny, již v roce 1902 vyráběla továrna jako jediná v Evropě stáložárná kamna Meteor dle zvláštního patentu. Hned po válce v roce 1918 se objevily i sporáky MORA. V letech 1928 – 1929 byla celá firma zmodernizována dle nejnovějších vědeckých poznatků řízení.

Podobně jako ostatní podnikatelé z Jeseníků či střední Moravy věděli Machankové, že je třeba prodávat pokud možno po celém světě. A tak do roku 1900 přivezli 24 zlatých a bronzových medailí za výrobky, které prezentovali na světových a mezinárodních výstavách v Barceloně, ve Vídni, v Melbourne, v Londýně, v Amsterodamu, v Antverpách, v Paříži, v Berlíně, v Philadelphii, ve Frankfurtu nad Mohanem, v Sydney, v Bernu a v Brně. Vysoká produktivita práce byla dána kázní, vyspělými technologiemi a dokonalou organizací práce. V třicátých letech minulého století zaměstnávali Machankové v šesti místech počínaje Vídní celkem 1813 dělníků. Na tento počet muselo stačit pouhých 203 úředníků, mistrů, dílovedoucích, montérů a pomocných sil. Neuvěřitelné.

Sloužit veřejným zájmům a podporovat všeobecné blaho, to byly základní atributy slušných podnikatelů 19. a 20. století ještě před nástupem totalitních režimů. Machankové všichni pracovali aktivně v olomouckém městském zastupitelstvu, či v obchodní a životnostenské komoře. Pro nás je zajímavé, že Dr. Ignác Machanek byl významným organizátorem kulturního života, a to nejen v Olomouci. Sám se přátelil se slavným hudebním skladatelem E. S. Engelsbergrem, rodákem z Andělské Hory a podporoval řadu jeho kulturních aktivit. Max Machanek se například zasloužil o vybudování sadů v Olomouci na místě bývalých pevnostních zdí. Machankovi budovali sociální zařízní, lázně, organizovali vznik starobní a invalidní dělnické pokladny, založili "Zaměstnanecký a dělnický podpůrný fond", "Jubilejní podpůrný fond" a "Přídavkový pensijní fond". Zajímavé je, že Machankové zřizovali v Hlubočkách i v Mariánském Údolí hostince, jejichž výtěžek byl věnován nemocenské pokladně. Jejich kulturní přístup k tomu , čemu dnes říkáme design, byl úžasný. Rozsah, kvalita a tvary jejích výrobků nás dodnes uvádějí v úžas. Jako tomu bylo před sto lety u jejich zákazníků v Evropě, v Americe, v Brazilii i v Mexiku. Mimochodem v Brazilii a v Mexiku byly nejoblíbenější naše strojky na maso – vynález to z hlav našich dělníků. Bohužel, v roce 1945 byla éra úspěšných podnikatelů násilně přerušena. V rámci třídního boje byli zlikvidováni a dnes, po znovunabyté svobodě podnikatelské, nám velice moc scházejí jejich zkušenosti, mravy a zvyky. Strach z toho, že by někdo byť poctivou prací a umem zbohatl, je však v této společnosti stále latentně přítomen. A stát pro jistotu rozvoj drobného a středního podnikání nepodporuje téměř vůbec. Ke škodě nás všech.



zpět na článek