Vždycky, když se vracím po přestávce mezi druhou a třetí hodinou svých přednášek zpátky do posluchárny, přepadne mě deprese. Obvykle to tam vypadá jako ve smrkovém lese po ataku hurikánu. Prořídlé zbytky někdejšího osazenstva se válejí po lavicích a zívají. Atmosféra by se dala popsat všelijak, ale určitě ne jako tvůrčí. Mívám pocit jako ochotník, který u obecenstva totálně propadl a poslední akt je ochoten protrpět jenom proto, že už dostal gáži. Naštěstí nikdo z těch, co odešli předčasně, nechce vrátit zpátky vstupné.
Propadnout u publika se dá z mnoha důvodů. Scénář, který předběhl dobu, nebo se za ní beznadějně opozdil, odvážná či zbabělá režie, herec, který nehraje či trapně přehrává. Možností je spousta, ovšem v autorském divadle jednoho herce je to celkem jedno. Vina za neúspěch se nedá dělit či svalovat na druhé. Ať už jsem nezvládl kteroukoli z disciplín, odpovědnost padá jen a jen na mou hlavu.
Jenže - další týden to samé divadlo, ten samý ochotník a to samé obecenstvo. Na začátku narváno, na konci jen pár skalních. A pak znovu a znovu. Proč vždycky zase přijdou? Čekají, že místo mě už konečně přijde někdo jiný? Nebo snad, že se já nějak změním, polepším? Je to záhada.
"Smím se zeptat, proč odcházíte?" přepadnu ze zálohy jednoho z uprchlíků.
Odpovědí mi je zaskočené mlčení a pak lakonické prohlášení "Jede mi autobus."
"Poslední?"
"Ne….proč?" udiví mou oběť nečekaný směr výslechu.
"No jen bych rád pochopil, proč musíte chytit právě tenhle autobus. Pokud není poslední, tak patrně spěcháte na nějakou schůzku?" snažím se mu nabídnout alternativní vysvětlení.
"Nespěchám!" Postojem i tónem hlasu vyjadřuje zřetelně: Co je ti po tom chlape?
Je zřejmé, že jsem to pokazil. Na chodbě před posluchárnou jsem za daných okolností asi nemohl očekávat neformální rozhovor. Pokud jsem tak surově zvolil místo, čas i téma, muselo mi být jasné, že jediné, čeho dosáhnu, bude více či méně otevřená roztržka. Přesto jsem se ještě nechtěl vzdát.
"Chápejte - odcházíte mi z přednášky a já bych rád věděl, zda nemohu udělat něco proto, abyste příště zůstal až do konce…."
"Jo tááák…" protáhne hlasem, z něhož je cítit, že má opět pevnou půdu pod nohama. "Nemůžete!" Jasněji a jednoznačněji už odpovědět nešlo. "Chápejte - je to neskutečně dlouhý," dodá na vysvětlenou.
"Dlouhý? To jako nezáživný?" ujasňuji si obsah jeho sdělení.
"Ale né, máte to docela zajímavý, jenže to trvá tři hodiny. No schválně - vy byste někoho dokázal poslouchat tři hodiny?" Vůbec si nepřipouštěl, že by se na světě mohlo vyskytovat individuum, které by mu na jeho otázku odpovědělo kladně.
"No kdyby to bylo zajímavý…"
"Tři hodiny…?" Myslel tím: Děláte si srandu?
"Takže to nemá co dělat s náplní předmětu, s tím, jak ho podávám?" ujišťuji se.
"Ani v nejmenším," usměje se. "Mě to fakt baví. Jen jsem ve škole už od devíti a teď jsou tři…" A basta, dodal řečí těla…
Krátit je snadné - krátit tak, aby zůstal zachován smysl, je těžší. Spousta věcí se prostě do jedné či dvou hodin nevejde. Z provázaného systému, který funguje, pak zbudou jen prázdná, nic neříkající hesla. Co zůstane z Vojny a míru, když se z ní vytrhá čtvrtina stránek, a co, když polovina? Kolik minut se dá vystříhat z Tarkovského filmu Stalker, aby vypovídal o tom samém, o čem vypovídá nesestříhaný? Kolik tónů přebývá v písni November Rain od Guns N' Roses? A kolik toho musí umět chemik, aby se alespoň trochu lišil od pomocné síly v kuchyni?
Aby někdo četl tento článek, musí mít úderný název a kolem tisíce slov. A obrázek v perexu. To platí dnes, zítra to bude o polovinu méně písmen a o obrázek navíc. Média tak vycházejí vstříc svým zákazníkům. Na krátký text konkurence odpovíme kratším - větší písmena v nadpisu, více barevných skvrn. Pokud to bliká a škube to sebou, tím lépe. A nakonec už jenom komiksy. Volební programy politických stran taky nikdo nečte. Protože je strany neplní? Ale kdež - prostě je to moc textu. Nuda. Hesla jsou kratší. Sice bez informace, ale o to zábavnější.... Média, šoubyznys, politici - všichni potřebují konzumenta, kterého dlouhé věci nudí. Snižuje se tak nárok na personál, klesají náklady, náklad stoupá….
Příští semestr vypustím přestávky a probíranou látku budu rapovat. Počítám, že to tak o rok o dva oddálí nutnost v přednáškách škrtat. Snad….