Neviditelný Pes

VZPOMÍNKA: Brouk agent

14.3.2009

V roce 1948, když byly únorové události, mně bylo osm let a dá se říci, že jsem je moc nechápal, i když jsem o nich doma podrobně slyšel od otce, který nikdy nebyl v žádné politické straně. Jen jsem slyšel, že prý lidem „ukradly domy, obchody atd.“ a v Junáku, kam jsem chodil, byli někteří kluci, jejichž rodičům byly znárodněny obchůdky a dokonce mandl matce kamaráda, což jsem vůbec nechápal.

My jsme ale jako kluci žili dál, jako by se nás to příliš netýkalo, přesto jsme v sobě měli něco - nedovedu to přesně popsat – co způsobilo, že ti z nás, kteří zažili rozpuštění Junáka, se nikdy nestali pionýry ani svazáky. I když jsme měli problémy ve škole, že jsme například narušili manifestační vstup celé třídy do Pionýra (byli jsme tři), tak jsem měl u rodičů podporu a byl jsem na to z nějakého důvodu hrdý.

Přece jen jsme za tu poměrně krátkou dobu v Junáku poznali jisté zásady, a tak jsme se už jako kluci dívali na některé politické iniciativy ve škole s nadhledem. Hrdě jsme říkali, že jsme byli „odkojeni Unrrou“. (UNRRA viz zde)

Přesto jsme neměli nějakou velkou rozlišovací schopnost, takže jsme se podíleli se školou na různých akcích, které by dnes někteří ani nepochopili. Některé z nich zkrátka „neměly chybu“.

Že žvýkačka byla „imperialistická vymoženost“, tomu jsme se smáli, protože za žvýkačku by dal každý nevím co. Dokonce když se podařilo někomu získat žvýkačku, střídalo se nás ve žvýkání několik. Ale na začátku padesátých let jsme zažili jednu akci, na kterou se nedá zapomenout. Protože jsem shodou okolností shlédl historický záznam tehdejšího filmového týdeníku o této události, tak se o tom musím zmínit.

Komentátor sugestivním hlasem říkal: „To, co vidíte, to nejsou mraky požehnání, ale mraky letící od západu a nesoucí amerického brouka. Leze po zdech, leze všude, aby vyčenichal přístup k našim bramborám. To je kultura atomových paličů…“ Zakončil to s patřičným zdůrazněním: „Vypořádali jsme se s válečnými štváči…., vypořádáme se i s americkým broukem!“

Do akce se zapojil (nebo musel) i Ondřej Sekora, populární autor dětských knížek o Ferdovi Mravencovi a Brouku Pytlíkovi, když totiž vydal knížečku pro děti O zlém brouku bramborouku. Kdo si ji prohlédne, nepotřebuje další komentář.

Motto knížky bylo: „O mandelince americké, která chce loupit z našeho talíře.“

Vzpomínám si na jedno vysvětlení, které jsme slyšeli ve škole: Že je to americký brouk, se pozná z podélných pruhů, které jsou jako americká vlajka, pouze tam chybí obdélníček s hvězdičkami.

V tomto prostředí na začátku padesátých let byla tedy i naše škola. Jednoho dne jsme se shromáždili v tělocvičně, kde nám bylo oznámeno, že američtí imperialisté začali ve své nenávisti k našemu lidu používat zvláštní druh agentů, kteří chtějí zničit naši socialistickou úrodu. Je to mandelinka bramborová. A proto pojedeme na jednodenní brigádu sbírat tohoto amerického škůdce. Každý si přinese nějakou skleničku či krabičku s pevným uzávěrem.

V určený den byly před školu přistaveny autobusy a vyjeli jsme někam za Prahu na bramborové pole. Všechny třídy se seřadily a správce družstva měl úvodní proslov, který zakončil slovy: „Bylo rozhodnuto, že ten, kdo najde první mandelinku bramborovou, dostane odměnu tisíc korun.“ No, to byl podnět. Skoro každý toužil po jízdním kole nebo moderní koloběžce a taková částka by sen bohatě splnila.

Píle všech žáků byla obrovská, protože vidina tisícikoruny působila neuvěřitelně, pro žáky to byla ohromná suma. Po celodenní úmorné práci se však nenašla ani jediná mandelinka. Později se říkalo, že ji našel jeden dospělý, ale prý si ji možná přinesl sebou – to už jsme nezjistili.

V tu dobu právě koloval vtip, který tak nějak mapoval názor průměrných lidí a který samozřejmě rozšiřovali jak dospělí, tak děti:

Vzhledem k tomu, že se čekala invaze amerických brouků, agresorů, polní brouci byli školeni, jak takového agresora poznat. Kdyby měli podezření, že je to on, měli ho pozdravit a čekat, co odpoví, a taky ho měli „americky“ pozdravit: Haudujudú. Brzy nato potkal jeden brouk právě mandelinku, vzpomněl si na školení a řekl: Haudujudú! Mandelinka se na něho nechápavě podívala a odpověděla: Něpanimáju!

Mnoho věcí v té době, jakkoli byly vážné, jsou z dnešního pohledu naivní. Nicméně když někdy slyším hašteření některých dnešních odborníků, kteří hledají různá vysvětlení pro životně důležité otázky, tak se mi zdá, že jsou kvalitativně na úrovni vysvětlení tehdejšího napadení „broukem agentem“.



zpět na článek