Demokracie v chomoutu prostřednosti
Rozhodnutím Říšské rady bylo r. 1907 v Rakousku-Uhersku zavedeno rovné, tajné a všeobecné hlasovací právo, prozatím jen pro mužské. Tu mezeru pak po svém vzniku zaplnila Republika Československá, i bylo všechno jak má být. Opravdu?
Jak se to vezme. Jde-li o ideál, můžeme mluvit o triumfu demokratické rovnosti. Jde-li o praktický výsledek, to už… Nelze totiž pominout, že prosazením zásady rovnosti a všeobecnosti se – logicky - z demokracie stává vláda průměru. A jelikož ústředním objektem zájmu partajních stratégů není občan kvalit nadprůměrných, ba ani průměrných, neboť i průměrnost v sobě skrývá určitou kvalitu, nýbrž občánek rozumu prostičkého, snadno ovlivnitelného, stal se rozhodující sílou demokracie lidský podprůměr. Na jeho míru je současná demokracie šita, jeho zájmům se vše podřizuje, a jako on sám, je to zájem prostičký. Mít se dobře, teď a hned, o víc se nezajímat, však ono nějak bylo, nějak bude, od toho jsou páni, aby se starali. K volbám občánek prostého ducha někdy jde, jindy zase nejde; jde-li, volí toho, kdo mu naslibuje víc bezplatných výdobytků. Politik a jeho poddaný subjekt se tak navzájem doplňují ve vzácné jednotě mysli. Politik pokládá poddaného za hlupáka, jemuž se dá pověsit na nos jakkoli nesmyslný slib. Ruce po bezplatných dárcích natahující poddaný ho v tom utvrzuje. Kde mají páni vzít na bezplatné výdobytky prachy, o tom poddaný občánek nepřemýšlí. Však oni si někde půjčí. Nebo si natisknou nové peníze, nevídáno. Následkem jsou neřešitelné dluhové krize, neboť nelze nedbat požadavků občánka – prosťáčka; to by si partajní stratégové v příštích volbách šeredně odskákali. V širším dosahu je výsledkem ztráta schopnosti organizovat existenci společnosti na dlouhé úseky času dopředu, díky níž se Západ stal na půl tisíciletí vůdčí sílou světa. Žijeme ze dne na den, vytloukáme dluh dluhem, aby byl uspokojen ideál rovnosti a všeobecnosti… musí to být?
No, nemuselo by. Ale chtělo by to kus kuráže. Obvykle se má zato, že kuráže je třeba k ráznému vykročení vpřed; jakožto starý zpátečník pravím, že ještě víc odvahy a pokory – ty dvě hodnoty se doplňují – je třeba k návratu tam, kde jsme sešli z cesty zkušenosti a reality, ženouce se za abstraktním idálem. Kde se nachází osudná křižovatka, je snadno zjistitelné: tam, kde byla opuštěna kvalita ve prospěch průměru až podprůměru, v onom roce 1907, kdy bylo zavedeno rovné a všeobecné (až na ty ženské) hlasovací právo. K témuž bodu by se musela demokracie vrátit, nemá-li být nástrojem úpadku. Býval – nejen u nás – pravidlem volební census majetkový či společenského postavení; k tomu bychom se vracet nemuseli. Stačilo by volební právo udělované od určité výše daňového odvodu; věru není důvodu, proč by o osudech státu měli spolurozhodovat ti, kteří k jeho provozu halířkem nepřispějí. Chápu však, že se rovné volební právo více než stoletím vžilo; nechť je tedy za zapsání do volebních seznamů vybírán poplatek odpovídající ceně desíti piv, rovně a všeobecně. Co? Že blbnu? Ovšemže blbnu, uznávám, ale v intencích rovnosti a všeobecnosti.
A když už jednou blbnu, postoupím ještě dál. Politikům v jejich snaze nalapat dušičky nesamostatné, dobře ovladatelné, se daří snižovat hranici volebního věku: z někdejších jedenadvaceti let na osmnáct, z osmnácti na šestnáct, objevují se návrhy na další snížení k patnácti či dokonce čtrnácti rokům, až snad není dalek den, kdy budou k volebním urnám přistupovat dítka školou nepovinná; a jestli jsem to teď přehnal, pak ne o mnoho. To může vyhovovat partajním stratégům, ale pro zodpovědnou demokracii je to jed. Opaku by bylo třeba: posunout hranici volebního oprávnění zpátky k věku, kdy už člověk nabyl jisté míry životních zkušeností a samostatného úsudku. Tím i méně snadné ovlivnitelnosti, i kdyby to partajním stratégům srdce utrhnouti mělo. Z vlastní zkušenosti bych za takový věk přibližně pokládal dosažených čtyřiadvacet let, sám dobře věda, že do té doby jsem nebyl samostatně uvažující jedinec, nýbrž vyjevené tele. Spolu s omezením volebního práva na osoby daně platící, jak již uvedeno, by obojí mohlo vést k podstatně kvalitnější demokracii. Jistěže k malé radosti volených zástupců lidu, ale snad netkví smysl demokracie v uspokojení partajních profesionálů, nýbrž v pozitivním vývoji společnosti.
No, nemusíte mi říkat, že se to nestane, to vím sám. Spíš bude demokracie pokračovat v procesu degenerace až… kdoví k čemu. Možná k nějaké té silné ruce, co se jí mnozí beztoho nemohou dočkat.
*
Čerti mě berou, slyším-li z úst politika slovní spojení obyčejný člověk. Roztrhl se s obyčejným člověkem takový pytel, že to až hezké není. Partajní hodnostáři do té chvíle se uzavírající ve výlučnickém klubu, kam poddaná holota nemá přístup, se úderem voleb mohou přetrhnout samou starostí o obyčejného člověka: kudy chodí, obyčejným člověkem se zaklínají, o zájmech obyčejného člověka s vášní v oku hovoří, jež nyní hodlají až do těch hrdel a statků hájit… nějak tomu není rozumět. Kdypak, říkám si, naposledy viděl takový politický velmož obyčejného člověka jinak než z okénka své služební limuzíny? Odkud ho tak dobře zná, že to samou láskou k němu vydržet nemůže? Pánové pohybující se od golfových hřišť k mnohahvězdičkovým hotelům, pánové nemající jiné snahy než obyčejným člověkem nebýt a ničím ho nepřipomínat… jakýsi rozpor, zdá se, zeje mezi mravy politické kasty a jejím zaujetím pro obyčejného člověka. Pokusme se jej vysvětlit.
Vyloučíme-li eventualitu, že by naši demokraté z povolání byli bohaprázdní pokrytci, zbývá už jen možnost, že se nedovedou vyjádřit. Rozpor totiž okamžitě zmizí, nahradíme-li sousloví obyčejný člověk výstižnějším chudinka blbeček; zkusme přeložit předvolební výroky tímto způsobem, a hned dostanou smysl. Vol nás, chudinko blbečku, a my se o tebe ve všem všudy postaráme… vol nás, a my ti poskytneme vyšší důchod, příplatek na tuhleto a na tamhleto, bezplatné proklepání u doktora i četné jiné bezplatnosti. A chudinka blbeček jde a slibovačné pány volí, protože je… inu, chudinka blbeček. Obyčejný člověk by tak dětinsky důvěřivý nebyl, pokud je vůbec zřejmo, kdo je tím titulem míněn.
Pravím, že je dost rozumu, soudnosti a prozíravosti ve vrstvách kolem společenského průměru, jež bychom, snad, mohli nazvat obyčejnými. Tam ale volební stratég primitivními sliby nemíří, dobře věda, že utvořil-li si kdo vlastní názor, beztak ho na svou stranu nepřetáhne, a oddaní přívrženci mu naskáčí do náruče sami. Míří tudíž tam, kde není názor vůbec žádný: do společenského podprůměru, kde sídlí snadno polapitelný chudinka blbeček. Výsledkem je demokratická praxe zdegenerovavší do pávích tanců kolem chudinky blbečka; jsa všeho názoru prost, pouze on je ochoten se přiklonit k té či oné partaji podle toho, jak zubatě se usmívá z plakátu vlídný strýček a kolik grošů slibuje po pansku rozhodit mezi chudou pakáž. Grošů z daňového pytlíka ovšemže, a tudíž z vlastní kapsy chudinky blbečka, ale taková souvislost je nad jeho srovnávací schopnosti.
Odvážím se tvrzení, že obyčejný člověk neexistuje. Není víc než chiméra, pták Noh, plod fantazie, arciť dosti podlé, vypočítavé fantazie. Zažili jsme ovšem režim, který o obyčejném člověku tolik nemluvil, zato si liboval v masách, což bylo vcelku totéž. Ideologové marxismu dávali tím termínem najevo, zač mají onen lid, jemuž přiřkli poslání být základem veškeré moci: za amébovitou materii bez ducha a bez vlastností, již teprve oni zformují do žádoucího tvaru a naplní nadšeným souhlasem. Tak zjevné pohrdání lidskou individualitou pochopitelně nemůže dojít velkého souhlasu, a také nedošlo; jen málokdo se cítí být molekulou formovatelné materie. Mocichtivci tohoto času na to jdou chytřeji. Vyhmátli bezvýraznou podprostřednost a jali se jí podkuřovat, povýšivše ji na vší chvály hodnou kvalitu. Obyčejný člověk, malý člověk, prostý člověk, člověk z ulice… kdo by se nedal zařadit do těchto kategorií, poví-li se mu, že se tak stává čímsi výborným, mravně nadřazeným, k rozhodování o osudu společnosti nejpovolanějším? A už se vládne. Rozmařile, nezodpovědně, a když se dovládne k předpokládatelným koncům, inu, to proto, že ti, co jsou právě u kormidla, nemilují dostatečně obyčejného, prostého etc. člověka. My však, co se jen třeseme na vládní sesličky, se láskou k němu celí rozplýváme a poskytneme mu nač jen si vzpomene, ať to stojí co stojí, jelikož pro blaho chudink… ech, obyčejného člověka nám není líto groše. A celá fraška se může opakovat.
Leda by se jednou našel ten, kdo by zvolal – nenechte se vodit za nos, lidé! Nejste obyčejní ani prostí, každý z vás je jedinečný, každý jinak a po svém mimořádný! Ovšem až na chudinku blbečka u samého dna, ale k tomu se přece nechcete připodobnit. Měl bych takovýto sen: být členem společnosti, kde je výrazem kvality neprostota a neobyčejnost. Máme ji v sobě větší či menší mírou téměř všichni, takže by to neměl být takový problém. Co pak se chudinky blbečka týče… no, měli bychom na něj být hodní. Nabídněme mu výměnu: místo volebního práva tři piva zdarma každý den, stejně bezplatnou televizi a v sobotu volňáska na fotbal dle vlastního výběru, aby se vyfandil a nepotřeboval k tomu volby. Tak by bylo každému vyhověno a demokracie by se vrátila k svému účelu, jímž není vláda podprůměru, ale zodpovědně vedený, dobře fungující stát.
*
Nese však demokracie na hřbetě ještě jeden kříž, a ten už tak snadno nesetřepe: pozvolný posun od vlastní zodpovědnosti k existenční závislosti. Pro důkaz se nemusíme vracet až k vyhlášení volební rovnoprávnosti roku 1907; ještě můj táta, povoláním důstojník, sedával za první republiky v odvodní komisi a vyptávav se branců na povolání, slýchal: rolník, rolník, kovář, rolník, truhlář, rolník, hostinský… až na výjimky samí lidé samostatně pracující, sami sobě za zdar i nezdar zodpovědní. Asi se stalo ekonomickou nevyhnutelností, že od těch dob převládl poměr zaměstnanecký, kdy člověk nečerpá prostředky k živobytí z přímého výtěžku své práce, nýbrž je pobírá ve formě mzdy. S existenční závislostí ale vzrostla nároková mentalita a úměrně k ní klesla demokratická motivace. A pakli by byl - aspoň teoreticky - výše zmíněnými úpravami možný odklon od vlády podprůměru, návrat většiny populace k samostatnému hospodaření a tím i k vyšší míře občanské zodpovědnosti už možný není. Bohužel.
Dokončení zítra.