Přestože v květnu letošního roku uplynulo již 21 let od násilné smrti mladého plzeňského podnikatele Štefana Jandy a v červnu 16 let od uložení doživotního trestu Jiřímu Kajínkovi, kterému Krajský soud v Plzni přiřkl tuto vraždu či spíše popravu, tyto události stále žijí v povědomí veřejnosti i s pochybnostmi o vině odsouzeného.
Sám Jiří Kajínek udělal hodně pro to, aby na něj veřejnost nezapomněla. Zasloužil se o to legendárním útěkem z hradu Mírov, spoluprací s novináři i vlastní literární tvorbou. Významnou roli sehrál film Kajínek.
Pochybnosti o vině Jiřího Kajínka mají živnou půdu v údajích z trestního spisu, které díky médiím pronikly na veřejnost. O tom, že nejsou zcela iracionální, svědčí skutečnost, že ve prospěch odsouzeného vystoupili postupně tři ministři spravedlnosti: Pavel Rychetský, Jaroslav Bureš a Pavel Němec. Nejvýrazněji se projevil Pavel Rychetský, který zcela otevřeně vyslovil podezření, že v borských serpentinách možná střílel někdo z plzeňských policistů.
K oživení zájmu o osud nejslavnějšího českého doživotně odsouzeného nyní překvapivě přispěla Eva Jandová, vdova po zastřeleném Štefanu Jandovi, knihou „Mého manžela nezastřelil Kajínek“. Je to syrové, svou bezprostředností působivé vyprávění silného příběhu o zesnulém, jejich soužití i o jejích vlastních podnikatelských aktivitách a soukromí, které ústí ve vyjádření přesvědčení o Kajínkově nevině, založeném nejen na znalosti společenského prostředí a vztahů, v nichž se pohyboval její muž, ale hlavně na subjektivním prožitku jeho fyzické blízkosti při soudním jednání. Výpovědi dodává ojedinělost sdělení autorky, že požádala prezidenta republiky Miloše Zemana o milost pro Jiřího Kajínka. Její přesvědčení o jeho nevině je nepochybně velmi silné, když si vůbec nepřipouští možnost, že žádá o milost pro manželova vraha.
Eva Jandová navázala tam, kde neuspěl sám Jiří Kajínek, jehož žádost o milost, postoupenou panem prezidentem k předběžnému posouzení paní ministryni spravedlnosti, Helena Válková na základě pravomoci dle trestního řádu zamítla. Nepředpokládám, že pan prezident s žádostí vdovy po domnělé Kajínkově oběti naloží jinak. Byl bych ostatně udělením milosti překvapen, protože sdílím sice pochybnosti Pavla Rychetského, nikoli však pevnou víru Evy Jandové.
Naděje na osvobození Jiřího Kájínka je o to menší, že z hlediska obecných vyhlídek nespravedlivě odsouzených na úspěch jejich pokusů o nápravu justičních přehmatů procházíme vůbec nejhorším údobím od Listopadu 1989.
Pokud za působení Václava Havla byla jejich šance na udělení milosti prezidenta republiky malá, pak za Václava Klause byla nepatrná a za Miloše Zemana je prakticky nulová. Jistá velkorysost Václava Havla byla ovlivněna jeho osobní zkušeností vězně. Současně v jeho éře na institut milosti padl stín několika málo tzv. podivných milostí a podezření na korupční ovlivnění rozhodování jeho kanceláře. Před koncem jeho mandátu poslal tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross do Kanceláře prezidenta republiky policii, která ale podezření na korupci neprokázala. Všichni prezidentští kandidáti se pak populisticky zaklínali slibem, že počet udílených milostí dále omezí. Václav Klaus plul s proudem prohlášením, že za jeho působení v úřadě bude milostí jako šafránu a ve srovnání se svým předchůdcem byl podstatně skoupější. Přesto se zvláště za druhého mandátu několika málo „úrazům“ s „podivnými milostmi“ také nevyhnul. Velký povyk vypukl kolem milosti pro bývalou policistku Radku Kadlecovou, která se koupením milosti přímo pochlubila. Po policejním vyšetřování se veřejnost pouze dověděla, že v daném případě nedošlo k trestné činnosti. Na podrobnější objasnění tak citlivé události dodnes nemají občané nárok. Neomylný instinkt populisty vedl Miloše Zemana k vyhlášení právně bezvýznamného rozhodnutí vzdát se práva udělování milosti. Později uvedl své stanovisko do souladu s právním řádem vrácením práva na zamítání zřejmě neopodstatněných žádostí ministrovi spravedlnosti a vyhlášením zásady, že milosti bude udělovat jen naprosto výjimečně ze závažných humanitárních důvodů. Nevyhověl pak hned prvnímu návrhu exministryně Marie Benešové. Od nástupu do úřadu dosud žádnou milost neudělil.
Naděje mnoha odsouzených se upírají k jinému mimořádnému nástroji, ke stížnosti pro porušení zákona. Na rozdíl od prezidentské milosti není ministrova stížnost přímou cestou ke svobodě, poskytuje odsouzenému pouze naději, že nový přezkum elitou českých trestních soudců umožní napravení křivdy. V tomto případě jsme svědky postupného zhoršování situace, jehož důvodem zcela určitě není souběžné zlepšení kvality trestního řízení. Zatímco ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali přibližně 200 stížností ročně, důsledný ctitel zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí Jiří Pospíšil se omezil na stovku a jeho krátkodobí nástupci Pavel Blažek a Marie Benešová šli ještě o třetinu níže.
Pavel Blažek provedl chvályhodný čin, za který by zasloužil pamětní desku na budově ministerstva (ano, trochu přeháním): zavedl od července r. 2012 veřejnou evidenci podaných stížností pro porušení zákona na internetových stránkách ministerstva. Za první půlrok jejího vedení ministerstvo vykázalo 60 stížností. Za celý rok 2013, který byl rokem střídání ministrů, dosáhl jejich počet pouze 67, přičemž „výkon“ Marie Benešové byl poněkud slabší než Blažkův. Nicméně ještě v lednu 2014 podala slušných 10 stížností. Naprostý propad přišel po převzetí úřadu paní ministryní Helenou Válkovou. Od nástupu do konce měsíce září podala pouze 30 stížností a v měsíci říjnu zatím jen jednu. Extrapolací dospějeme k počtu 45 podání ročně, což je jen o málo více než pětina „výkonu“ Pavla Němce či Daniely Kovářové. Je to absolutně nejhorší výsledek od r. 2005.
Uvedený vývoj by stál za analýzu. Nápadný pokles počtu podaných stížností v r. 2014 by byl omluvitelný pouze v případě, že by se proti dřívějšímu období podstatně zkvalitnila úroveň trestního řízení nebo že by stěžovatelé konečně pochopili, že nemá smysl hledat pomoc u ministerstva nespravedlnosti a přestali by podávat podněty. Na základě desetiletého pozorování vývoje na ministerstvu ale soudím, že v uvedených výkyvech se odráží stav tradičního přetahování o vliv na podávání stížností mezi ministry a úředníky, kteří mají ministrovi sloužit jako servis. Ministři přicházejí a odcházejí, zatímco úředníci-škodiči zůstávají, v dané agendě třeba i desítky let. To samo o sobě porušuje rovnováhu v neprospěch ministrů.
Je přirozené, že ministr ani s pomocí příslušného náměstka nemůže osobně přezkoumat stovky podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, které na ministerstvo přicházejí. Na tom spočívá obrovská moc malé skupiny poměrně špatně placených úředníků, o kterých se nesmí vědět, odkud na ministerstvo přišli. Na rozdíl od jiných právnických profesí, jež vstupují do života odsouzených, nejsou vystaveni veřejné kontrole. Chovají se jako nezávislý orgán. Na pokusy o ovlivnění jejich rozhodování nadřízenými reagují různými projevy nevole, které již došly až do podlého udavačství. Ač stížnost pro porušení zákona je podle trestního zákona výsadou ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo jako úřad poskytuje servis, v praxi uplatňují přesvědčení o své nadřazenosti nad ministrem. Na ministrův stůl občas pošlou návrh na podání stížnosti pro porušení zákona dle svého výběru i s vypracovaným textem, ale pravidelně předkládají k podpisu seznamy desítek odložených podnětů. Odmítnutému žadateli pak pošlou dvouvěté sdělení, že „pan ministr, popř. paní ministryně po pečlivém seznámení se spisem neshledal(a) důvod…atd.“, jehož odůvodnění bývá většinou nepravdivé (ministr spis nikdy neviděl, tedy ani nerozhodl). Ministrův podpis dodává jejich seznamům váhu závazného právního aktu, i když jde o ryze formální právní jednání.
Tato skupina si časem vytvořila doktrínu neprolomitelnosti nejen rozsudku, ale i rozhodnutí ministra (tedy jejich) o žádosti o podání stížnosti pro porušení zákona. V jejich myšlení převládá formalismus nad přirozeným smyslem pro spravedlnost. A troufají si předjímat, jak o stížnosti rozhodne Nejvyšší soud ČR a co se stane dál, pokud stížnosti vyhoví. Zamítnutí stížnosti Nejvyšším soudem ČR vnímají jako újmu na prestiži ministra (tedy své), ač prestiž ministra je ve srovnání s utrpením nespravedlivě vězněných bezcenný šunt. Soudí i žadatele o ministrovu pomoc: kdo se jim „ekluje“, má smůlu. Odvolávají se na nemravné ustanovení trestního řádu, že ministr má pouze právo, nikoli povinnost napravovat nezákonnosti, o nichž se dozví. Vědomí, že je možná někdo za mřížemi, ač tam nepatří, jejich svědomí netíží. Kontinuitu jejich právního myšlení zajišťuje svou autoritou počítačově pologramotný Jiří Balzer, bývalý člen KSČ a trestní soudce ve službách protiprávního režimu, který na ministerstvu působí již 36 let. S takovou „těžkou váhou“ se špatně bojuje ministrům, jejichž průměrná „životnost“ nedosahuje dvou let, zvláště když hned od nástupu stále čtou v bulváru, že se chystá jejich odvolání. Takže sýčkové, kteří stále houkají o brzkém pádu paní ministryně Heleny Válkové, věci spravedlnosti jednoznačně škodí.
Ať je příčina poklesu počtu vydávaných stížností pro porušení zákona jakákoli, pokud stát nedokáže zabezpečit tak dokonalý výkon trestního soudnictví, aby vymýtil jakékoli přehmaty, pak se nemůže zbavit odpovědnosti za prověřování podezření na spáchání křivdy a za její nápravu. Není důležité, že špatný stav ve vyřizování agendy stížností pro porušení zákona svými účinky dopadá jen na několik desítek jedinců. I kdyby byl v českých věznicích jediný nespravedlivě odsouzený vězeň, zpochybňuje to civilizační vyspělost státu.
Připadají-li čtenáři výše uvedené řádky jako kritika počínání paní ministryně Heleny Válkové, jejich postřeh je správný jen částečně. Jednak záporné jevy ve vyřizování agendy stížností pro porušení zákona se nevynořily až s jejím příchodem, dále jde jen o jednu z četných agend ministerstva. Neměním nic na zásadně kladném hodnocení osobnosti paní ministryně, které se promítlo i do otevřeného dopisu spolku Šalamoun Andreji Babišovi ze 4. října 2014. Na rozdíl od některých svých předchůdců není „střelkyně“. Její příznačně akademický způsob myšlení je přesným protikladem neodpovědné populistické říznosti Jiřího Pospíšila či fundamentalistického protikorupčního zápalu jinak zdatné právničky Hany Marvanové . Dostane-li potřebný čas, její síla se projeví v promyšlených opatřeních dlouhodobého dosahu. V každém případě se jedná o kvalitní osobnost, která odborností, osobnostními vlastnostmi a „čistotou rukou“ překonává některé ze svých předchůdců.
Leč vraťme se k Jiřímu Kajínkovi: i kdyby podmínky nebyly tak nebývale nepříznivé, zejména v jeho v případě by naděje na změnu rozsudku byly beztak mizivé, spíše žádné. Povzbuzující pro něj je mínění pana prezidenta, že jeho proces by se měl obnovit a znova provést u jiného než plzeňského soudu. Páně prezidentova vstřícnost má ale velkou vadu krásy: pokud by došlo k obnově procesu, vhodným procesním postupem by bylo možné přenést jej k jinému soudu (ovšem, kdo ví, zda by to nebylo z louže pod okap). Neexistuje však použitelný nástroj k novému otevření procesu. Především je téměř nemožné najít po 21 letech od činu nové, soudu dříve neznámé důkazy, jejichž použití by umožnilo obnovu řízení. Prakticky tak za daných okolností nelze počítat s obnovou procesu na základě vlastního procesního návrhu odsouzeného. Nadějnější by mohla být revize původního procesu z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, učiněného na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. V případě Jiřího Kajínka ale ani tudy cesta nevede, protože zákon zakazuje ministrovi spravedlnosti napadnout stížností pro porušení zákona rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tomu by se ale nedalo vyhnout, protože Nejvyšší soud ČR již jednou v této věci stížnost pro porušení zákona zamítl. Překážkou jsou i záporná rozhodnutí Ústavního soudu ČR.
Případ Jiřího Kajínka je výjimečný nejen vysokým trestem, ale také rozšířenými a trvajícími pochybnostmi odborné veřejnosti o správnosti rozsudku. Názor Miloše Zemana, že by měl jiný soud provést revizi procesu, je nesporně v souladu se zdravým selským rozumem, bohužel při současné právní úpravě nemá východisko.
Na tomto případě se ukazuje správnost názoru spolku Šalamoun o nedostatečnosti soustavy mimořádných opravných prostředků a o vhodnosti rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo nařídit revizi procesu nebo podat stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR. Přišlo by vhod i v jiných situacích, například když odsouzeného připraví vis maior o možnost vyčerpat všechny mimořádné opravné prostředky, které by v konkrétním případě skýtaly naději na nápravu nespravedlivého rozsudku, existující vedle milosti prezidenta republiky, nikoli ji nahrazující, je z právního hlediska „čistší“ než právo milosti: v konečné fázi by o případné změně rozsudku opět rozhodl nezávislý soud. Jenže političtí pidižvíci by rozšíření pravomoci prezidenta republiky nevydýchali, v případě Miloše Zemana už vůbec ne. Švejkoland tak nadále zůstane státem s utajovanými justičními přehmaty, jenž si neprávem přisvojuje přívlastek „právní stát“. Americká informační upřímnost v přístupu k případům poprav nevinných lidí je našim trestním orgánům značně vzdálena. Je štěstí, že v celé Evropské unii je trest smrti zakázaný.