27.8.2016 | Svátek má Otakar






PRÁVO: Kajínkův prezident

31.7.2014

Ze všech čtyřiceti šesti současných doživotních vězňů Jiří Kajínek projevuje bezkonkurenčně nejsilnější vůli dosáhnout zvrácení rozsudku Krajského soudu v Plzni z června r. 1998, jímž byl odsouzen za spáchání dvojité nájemné vraždy v květnu r. 2003. Po odsouzení neúspěšně využil dostupných zákonných opravných prostředků. Opakovaně se pokusil o obnovu procesu a stejně marně žádal o milost prezidenta republiky.

Pochybnosti o spravedlivosti soudu z r. 1998 postupně projevili tři ministři spravedlnosti: Pavel Němec a Pavel Rychetský podali v jeho prospěch stížnosti pro porušení zákona, Jaroslav Bureš si stěžoval Ústavnímu soudu na neveřejné projednání stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem ČR. Příslušné soudy se ale s jejich názory neztotožnily.

Proslavil se útěkem z věznice Mírov, který byl vzhledem k povaze objektu zcela mimořádným úspěchem svého druhu. Úspěch završil tím, že při dopadení nekladl odpor. Význam této okolnosti je dán tím, že akci na pražské Malé Ohradě řídil stejný plk. Ladislav Kadeřábek, který vedl vyšetřování plzeňských vražd, přičemž vůči plzeňským policistům vyslovil v rozhovoru pro BBC ze dne 13. července 2001 ošklivé podezření tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Mínil totiž dokonce, že ve skutečnosti mohli střílet policisté (přesto nedoporučil Václavu Havlovi udělení milosti Jiřímu Kajínkovi).

Jiří Kajínek věnuje značnou péči soustavnému připomínání svého případu veřejnosti a někteří autoři se mu věnují i z pouhého vlastního zájmu. Jeho mediální úsilí ale nemělo vliv na chování soudů při projednávání jeho věci. Nedosáhl ani toho, aby si všichni novináři a televizní moderátoři osvojili správné znění jeho příjmení (nikoli Kájínek, ale Kajínek).

Všechny dosavadní neúspěchy nedokázaly odradit Jiřího Kajínka od dalších pokusů. Posledním byla žádost o milost prezidenta republiky zamítnutá ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou (nikoli ministerstvem, jak píše část novinářů).

Netuším, zda Jiří Kajínek volil Miloše Zemana prezidentem republiky.Není to důležité, protože při daném volebním mechanismu je Miloš Zeman prezidentem nás všech bez ohledu na náš osobní vztah k němu. Samozřejmě patří i těm, kteří k volbám nešli a nyní se jakkoli vyjadřují ke způsobu, jakým vykonává úřad: mají takového prezidenta, jakého si vysloužili.

Jiří Kajínek mu v každém případě žádostí o milost projevil důvěru jako „svému“ prezidentovi. Jistě si dělal naději, že u něj nalezne více porozumění než u Václava Havla a Václava Klause. Při své nesporné inteligenci musel vědět, že Miloš Zeman odmítá používat až na nepatrné výjimky ústavní pravomoc udílení milosti a mezi sebe a žadatele vsunul filtr obnovením zákonné pravomoci ministra spravedlnosti zamítat zjevně nedůvodné žádosti, kterou Václav Klaus zmrazil. Můžeme se jen dohadovat, proč si nejslavnější český vězeň myslel, že by pan prezident mohl právě v jeho případě překročit svůj stín. Možná jej zavedla bytostná laskavost, vyzařující z paní ministryně Heleny Válkové, s kterou se náhodně setkal při její návštěvě věznice. Snad uvěřil, že mu vlídná dáma milost u Miloše Zemana „vymodlí“.

Spíše než z hlediska individuálního osudu Jiřího Kajínka je za daných okolností zamítnutí žádosti o milost zajímavější z pohledu celkové problematiky mimořádných opravných prostředků a ve vztahu ke smutné jistotě, že v našich věznicích se trápí nezjistitelný počet nespravedlivě odsouzených, jimž většinou není pomoci.

Kritický pohled tří ministrů spravedlnosti na rozsudek z června r. 2008 nasvědčuje tomu, že tehdejší skutková zjištění a jejich vyhodnocení obecnými soudy i Nejvyšším soudem ČR nejsou tak dokonale neprůstřelná, jak soudci tvrdí. Doživotní trest je svým způsobem krutější než trest smrti. Proto by přezkoumání případu s odstupem času bylo v každém případě humánním opatřením.

Potíž je ovšem v tom, že Jiří Kajínek nemá prakticky k disposici žádný prostředek, jímž by otevření procesu vyvolal. I když paní ministryně Helena Válková projevila mírnou pochybnost o přiměřenosti trestu, nemůže panu odsouzenému pomoci. Jediným jejím oprávněním je stížnost pro porušení zákona. Trestní řád ministrovi spravedlnosti ale přímo zakazuje napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ten v tomto případě již dříve zamítl dvě stížnosti ministra pro porušení zákona. Nedovedu si představit formulaci třetí stížnosti, která by se míjela s obsahem obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Takže tudy cesta nevede.

Hypoteticky zůstává možnost dalšího pokusu o obnovu procesu v případě, že se najdou nové důkazy, jejichž provedení by mohlo změnit výrokové věty rozsudku. Naděje, že se po 21 letech od činu takové důkazy najdou, je prakticky nulová. Snad by jimi mohla být svědectví Alexandra Hegeduše a Vojtěcha Pokoše, z nichž jeden byl v době posledního pokusu o obnovu procesu nedostupný a druhý odmítl vypovídat Soud by ovšem stejně mohl jejich výpovědi vyhodnotit jako nepravdivá účelová svědectví, podaná s úmyslem pomoci obviněnému. Nelze mu upřít zákonný nárok takto s nimi naložit. A nebezpečí, že by se tak stalo, je zvlášť velké, pokud by o obnově procesu rozhodoval opět Krajský soud v Plzni. A dalo by se s ním počítat téměř s absolutní jistotou, zůstalo-li by vedení řízení na soudci Tomáši Boučkovi, který považuje Jiřího Kajínka, Alexandra Hegeduše a další „za jednu verbež“. Prakticky to znamená, že nesmiluje-li se nad Jiřím Kajínkem tento nebo některý z příštích prezidentů, s velkou pravděpodobností stráví zbytek života ve vězení, ať střílel či nikoli.

V podobném postavení je kromě Jiřího Kajínka blíže nezjistitelný počet odsouzených, z nichž u mnohých je pravděpodobnost postižení selháním justice dokonce vyšší než v jeho případě. Někteří z nich doplácejí na státem vnucené použití služeb advokáta: např. advokát je připravil o možnost bránit se dovoláním nebo ústavní stížností jejich podáním až po vypršení procesní lhůty, nebo vypracoval podání v rozporu s jeho zákonným vymezením a zapříčinil tak jeho odmítnutí. Neutěšený stav neznepokojuje ministry spravedlnosti, představitele justice, politiky, novináře, ani širší veřejnost, přestože vězněním nevinných nebo nepřiměřeně přísně potrestaných obviněných ztrácí stát mravní nárok považovat se nejen za právní, ale obecně za civilizovaný.

Mnozí nespravedlivě odsouzení se pokoušejí o obnovu procesu. Pokud se jim vůbec podaří obstarat nové důkazy, soud s nimi nejspíš naloží výše popsaným způsobem. Zásada „in dubio pro reo“ v tomto případě obvykle nefunguje. Zákonné podmínky pro povolení obnovy jsou nastaveny tak, že o návrhu vždy rozhoduje stejný soud, který v původním řízení věc soudil v první instanci. V praxi to často bývá i původní senát. Výjimečnost případů vyhovění návrhům svědčí ve prospěch dojmu, že soudci bez ohledu na spravedlnost zneužívají práva na volné vyhodnocování důkazů k obraně proti možnému zpochybnění svých rozsudků. Jen výjimečně proti nim zasáhne vyšší moc v podobě stížnosti ministra pro porušení zákona kladně vyřízené Nejvyšším soudem ČR.

Stejně tak je obtížné dosáhnout podání stížnosti ministra pro porušení zákona. Pro ministry spravedlnosti je tato agenda okrajovou. Nesnaží se proto příliš čelit nechuti úředníků, pro které je vypracování stížností prací navíc, a raději proto hlásají nutnost obrany neprolomitelnosti rozsudků. Poměrně vstřícně se k podnětům k podání stížnosti pro porušení zákona stavěli ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová s výkonem přes 200 stížností ročně. Ve srovnání s nimi Jiří Pospíšil snížil počet na polovinu. Za ministrů Pavla Blažka a Marie Benešové propad pokračoval dále a zatím se nezdá, že paní ministryně Helena Válková se chce chovat jinak. Za prvních pět měsíců svého působení podala pouze 21 stížností.

„Výkonnost“ ministra v agendě stížností pro porušení zákona je ovšem především vizitkou chování úředníků, kteří připravují jeho rozhodnutí. Ministři přicházejí a odcházejí v krátkých intervalech, ale úředníci přežívají i několik desetiletí, jejich přístup k agendě vykazuje vysokou míru setrvačnosti a je převážně nepřátelský vůči žadatelům.

Když nastoupila s Helenou Válkovou do funkce 1. náměstkyně zkušená obhájkyně ve věcech trestních Hana Marvanová, zdálo se, že se začne blýskat na časy. Troufnu si tvrdit, že paní exnáměstkyně si rychle vytvořila reálný obraz o povaze jednání příslušného aparátu. Setrvačné působení starých zlozvyků v jeho činnosti ale během krátkého působení nedokázala prolomit. A věřím, že nejsem daleko od pravdy, pokud si myslím, že neochotu úředníků podřídit se jejím požadavkům na změnu přístupu k podnětům stěžovatelů vnímala jako tlak proti své osobě a snahu vypudit ji.

Má-li ministerstvo zvládat agendu stížností pro porušení zákona na přiměřené úrovni, v příslušném odboru by museli pracovat úředníci nejen odborně zdatní, ale také způsobilí uvědomit si tragičnost postavení nespravedlivě odsouzených. Podle dlouholetých zkušeností soudím, že skutečnost má do požadovaného stavu hodně daleko. V extrémních případech zatím není pro úředníky důvodem k vyhovění podnětu ani absence nezpochybnitelných důkazů.

Pokud stát není schopen předejít věznění nevinných nebo ukládání nepřiměřených trestů a nemůže části takto postižených zaručit přístup k snadno dostupným systémovým prostředkům nápravy, měl by mít nesystémový „nouzový ventil“ pro nápravu havarijního selhání systému. Tím by mohla být milost prezidenta republiky.

Někteří v ní vidí pozůstatek pravomocí monarchy a dožadují se proto jejího vypuštění z našeho právního řádu. Vedle tohoto spíše akademického stanoviska velkou škodu ovšem napáchaly tzv. „podivné milosti“, udělené Václavem Havlem i Václavem Klausem, doprovázené podezřením na korupční ovlivnění rozhodování prezidenta republiky nebo jeho blízkého okolí. Při celkově vyšším počtu udělených milostí se pod výrazně vyšší poměrný počet těch „podivných“ podepsal Václav Havel, který používal ministerstvo spravedlnosti jako ochranný filtr, než Václav Klaus, který agendu zvládal pouze s personálem své kanceláře a s poradci. Podezření na korupci prověřovala PČR jak na sklonku mandátu Václava Havla, tak za působení Václava Klause, vždy bezvýsledně.

V každém případě „podivných milostí“ bylo u obou prezidentů tak málo, že by se daly tolerovat jako cena za nápravu desítek justičních křivd, když zejména Václav Klaus milostmi šetřil až nezdravě.

Miloš Zeman „podivné milosti“ samozřejmě odsuzoval. Měl možnost předvést, že se lze tomuto nešvaru vyhnout, že to umí lépe než jeho předchůdci. V napjaté atmosféře volební kampaně ovlivněné pobouřením kvůli Klausově novoroční amnestii ale dal přednost populistickému gestu: vzdal se pravomoci udělovat milost . Později rozhodnutí upřesnil tak, že milost by byl ochoten udělit pouze z humanitárních důvodů ve zcela mimořádně tíživé situaci žadatele, např. aby mu umožnil zemřít uprostřed své rodiny. Současně oživil právo ministra spravedlnosti zamítat zjevně nedůvodné žádosti o milost. Tím opět vydal žadatele o milost do rukou úředníků, za jejichž úroveň nemůže ručit.

Přísloví „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ je pravdivé. Z tohoto hlediska je postoj pana prezidenta k agendě milostí pochopitelný. Žádat po něm odpovědnost za stav bezmoci nespravedlivě odsouzených by zřejmě bylo příliš. Těch několik jedinců nebo možná desítek obětí justičních selhání je pod jeho rozlišovací schopností.

Nepříjemné vlastnosti současného institutu milosti jsou ale skutečné, a proto úvahy o omezení jeho užívání jsou na místě. Měl by ale nadále zůstat zachován pro potřeby odpouštění trestů z ryze humanitárních důvodů.

Od přístupu Miloše Zemana se odlišují názory spolku Šalamoun: vidí v přímo zvoleném prezidentovi silný článek moci výkonné, který by mohl v případě rozšíření pravomoci účinně napravovat mimořádná selhání justice i jiným nástrojem než tradiční milostí, a to s podstatně menším rizikem subjektivního omylu. Novým prostředkem by mohla být pravomoc nařídit revizi procesu, a to jiným než původním soudem. Šlo by o sdílenou pravomoc prezidenta a justice: rozhodnutím o revizi procesu by prezident dal průchod pochybnostem o korektnosti sporného řízení, vše další by provedly soudy. Méně radikálním, ale rovněž možným opatřením by bylo rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo podat stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR .

Spolek Šalamoun ale nemá zákonodárnou iniciativu a jeho hlas je slabý. Zatím proto nezbývá než doufat, že pan prezident aspoň pochopí, že odpor k milostem přehnal, a jako moudrý muž se nebude zdráhat svůj omyl napravit. Ostatně, kdo má moc páchat dobro, má mravní povinnost ji co nejvíce používat, a platí to i pro hlavu státu.



Diskuse


počet příspěvků: 4, poslední 31.7.2014 12:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.