Neviditelný Pes

ÚVAHA: Velikonoce netradičně

19.4.2019

O Velikonocích si právem připomínáme nejdůležitější okamžik lidských dějin. Tím není nic menšího než usmíření padlého lidstva se svatým Bohem prostřednictvím smrti a vzkříšení Božího syna, Ježíše Krista. Slavíme vítězství života nad smrtí a slavíme možnost mít osobní podíl na tomto věčném životě právě skrze Toho, který smrt na kříži porazil.

Netradičně bych se nyní chtěl podívat blíže na záporné hrdiny velikonočního příběhu, hermeneuticky si je přiblížit a ukázat na nich jistou archetypálnost. Nejprve si je představíme: Jidáš – učedník a zrádce; Pilát – římský místodržitel v Judsku; Herodes Antipas – vládce Galileje; Barabáš – vzbouřenec; Annáš a Kaifáš – židovští velekněží; a nakonec navedený dav.

Jidáš patřil mezi dvanáct nejbližších Ježíšových učedníků. Jeho skutečnou motivací k následování Ježíše však nebyla ani tak touha přiblížit se k Bohu, ale touha po penězích. Byl totiž zloděj a kradl ze společné pokladny, kterou měl na starosti. A s vidinou dalšího zisku čekal na vhodný okamžik, kdy bude moci využít svého postavení blízko Ježíše. Ten nastal o Velikonocích, kdy ho zradil a vydal úřadům. Ježíš znal jeho skutečnou motivaci, přesto Jidášovi po dobu několika let dával šanci, kdy mohl slýchat jeho vyučování, vidět jeho příklad, vidět jeho zázraky, poznávat jeho lásku. Svou šanci nevyužil, dal přednost penězům, rozhodl se pro zradu a skončil jako vyvrhel a sebevrah s obtíženým svědomím.

Pilát Pontský byl nejvyšším představitelem Římské říše v Judsku – prokurátorem, místodržitelem. Přestože byl Ježíš židovskou veleradou odsouzen za domnělé rouhání k trestu smrti a byl před Pilátem obviněn ze vzpoury, sám na něm žádnou vinu (dle jeho vlastních slov) nenalezl a byl ochoten jej propustit. Dokonce měl pravomoc tento rozsudek smrti zrušit. Přesto se rozhodl jej raději ukřižovat, než by riskoval další spor s židovskými představiteli a možné nepokoje v provincii, což by mohlo ohrozit jeho postavení u císaře Tiberia. Alibisticky si nad jeho odsudkem sice umyl ruce, ale svědomí nikoliv. Nemilosti u císaře stejně neunikl a za Gaiovy vlády byl donucen k sebevraždě.

Herodes Antipas byl tetrarchou v Galileji. A protože Ježíš byl formálně z Galileje, Pilát se pokusil vyzout se z nepříjemnosti postoupením Ježíšova případu Herodovi, který byl na svátky právě v Jeruzalémě. Připomeňme, že tento Herodes nevstoupil do dějin jen vybudováním města Tiberias na břehu Galilejského jezera, ale jako člověk zodpovědný za popravu Jana Křtitele, který ho káral za sňatek s manželkou svého bratra. Jana sice uvěznil, ale nechtěl jej popravit. Dokonce mu rád naslouchal a vypadalo to, že se ho to i dotýká. Ale aby neztratil tvář před ostatními, nechal jej nakonec stít. Když pak slyšel o Ježíšových činech, nejprve si myslel, že Jan vstal z mrtvých, a usiloval Ježíše vidět. A to se mu podařilo právě o Velikonocích. Nyní mu však už nešlo o to dozvědět se pravdu, zda je Ježíš skutečně ten očekávaný mesiáš, ale myslel si, že mu předvede nějaký div. Když Ježíš tuto jeho povrchní senzacechtivost ignoroval mlčením, pohrdl jím a s výsměchem ho poslal nazpět k Pilátovi. Zajímavé, jak snadno a rychle se z člověka alespoň trochu toužícího slyšet pravdu a majícího tuto pravdu nadosah stane jen povrchní hledač senzací. Pikantní je, že později ho císař Gaius jako spiklence zbavil úřadu a poslal jej do vyhnanství, kde zemřel.

Barabáš byl významným vězněm. Uvězněn byl totiž jako vzbouřenec proti římské nadvládě, který se při vzpouře dopustil vraždy (ne zabití, ale vraždy). Rovněž víme, že byl lupič. Nejen na jeho příkladu poznáváme, že lidové přízni se může těšit i zločinec, pokud provede něco zdánlivě heroického. Barabášovi k popularitě stačilo povstat proti neoblíbené vrchnosti – že byl také vrah a lupič, nebylo podstatné.

Annáš a Kaifáš byly velekněží židovského lidu. Úlohou velekněze bylo přinášet podle přesných předpisů v nejsvětější svatyni oběť smíření za hřích Izraele – až do příchodu zaslíbeného mesiáše. Toho sice formálně očekávali, ale když od Boha přišel a různými způsoby svoje mesiášství dokazoval, sevřeni ve svých vlastních představách a politicko-náboženských ambicích ho zavrhli. A za souhlasu takřka celé náboženské elity se ho jako rouhače rozhodli zbavit – a také zbavili. Cennější než Boží „upgrade“ dosluhujícího kultu na skutečný plný vztah s Bohem jim byly náboženské tradice, představy, svatý úřad i kamenný chrám. A následky tohoto odmítnutí se brzy dostavily: Jeruzalém, včetně chrámu a svatyně, byl armádou zničen a bohoslužba tím ustala, Židé byli Římany vyhnáni ze své země a ta byla přejmenována na Palestinu. Ve viditelné rovině tím bylo dokonáno to, co se v rovině duchovní stalo příchodem Ježíše: už není potřeba žádný chrám, žádná svatyně, žádní prostředníci mezi Bohem a člověkem, žádní kněží přinášející či zpřítomňující jakékoliv oběti – to vše je nyní pouze v Kristu Ježíši.

Mrtvé náboženství si však vystačí se svými rituály a institucemi, živého Boha nepotřebuje – naopak, spíše mu živý Bůh překáží v jeho plánech. A dodnes každé mrtvé, od Boha odpadlé náboženství nese stále stejné znaky: živý vztah s Bohem nahrazuje svými tradicemi, okázalostí a politikou; když je potřeba, bezostyšně se postaví proti Bohu, jen aby zachovalo své tradice a řády – jak říká Ježíš zákoníkům: „rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste předali, a takových věcí činíte mnoho“, stejně jako to později říkal Jan Hus a další reformátoři církve. Podobně i Komenský (Historie o těžkých protivenstvích církve české, s. 210–211) svědčí, že násilná rekatolizace z našeho výjimečně zbožného národa učinila „stáda tupého dobytka“, národ odpadlíků a ateistů, jak vidíme dodnes.

Dav. Navedený dav posloužil jako nástroj legitimizace zákulisních intrik náboženských elit proti Bohu a jeho mesiáši a vytvořil potřebný tlak na Piláta, aby se raději podrobil jejich vůli, než svému úsudku a svědomí. Podpořil zájmy úzké elity a dodal dojem masovosti. Mravně neukotvený, nečestný, násilnický a zároveň slabošský Pilát takovému tlaku nebyl schopen čelit. A jakou mravní volbu provedl tento dav? K propuštění si místo spravedlivého (svého mesiáše, který mezi nimi tři roky vyučoval, povzbuzoval je a uzdravoval ze všech nemocí) zvolili populárního vzbouřence, lupiče a vraha Barabáše. Však víme, že z davu většinou nic dobrého nevzejde…

Všichni výše zmínění aktéři se nějakým způsobem osobně setkali s Božím synem, s Pravdou a Láskou, na dosah ruky měli svou záchranu (spasení), ale místo světla zvolili tmu, místo života zvolili smrt. Jaké si z toho vzít poučení? Pokud člověk nechce být v konfliktu s pravdou (a tím pádem i s Bohem), je nesmírně důležité, aby dával bedlivý pozor na to, zda není příslušníkem některé z uvedených skupin. Falešní a peněz chtiví zrádci, alibisté kompromisem špinící své svědomí, povrchní panáci honící se za senzacemi a požitky, rebelové a násilníci, povýšenci libující si v rituálním a mrtvém náboženství i ke všemu svolní a v davu skrytí bezejmenní křiklouni a ničemové… Ti všichni, ačkoliv sebejistě kdekoho (i sami sebe) vodí za nos a svět jim tak často tleská, jsou těmi nejbídnějšími tvory řezajícími si větve pod svými vlastními zadky.

Radostná velikonoční zpráva je, že Pán Bůh neláme hned hůl nad nikým – ani nad nimi, ani nad ostatními. Nabídka na usmíření se svatým Bohem skrze Krista Ježíše platí i pro jeho nepřátele, stejně jako pro lidi vůči Pánu Bohu lhostejné i lidi vůči Němu vstřícné. Nebeská demokracie je v tomto ohledu dokonalá, platí stejně pro bílé i černé, tlusté i tenké, ženy i muže, dobré i zlé…, podmínky máme všichni stejné: kdo požádá Boha Otce o odpuštění všeho zlého, co udělal, vyzná Ježíše Krista za svého Pána a spasitele a odevzdá mu svůj život, bude mu odpuštěno, dostane nový život a stane se Božím dítětem. A když vydrží věrně až do své tělesné smrti, bude zachráněn.

Autor je kazatel Křesťanského společenství K. Šenov



zpět na článek