Neviditelný Pes

POVÍDKA: Karel a hudební výchova

1.9.2017

Někteří dělníci, rolníci i pracující inteligence se věnovali po práci různým koníčkům, Novákovi zahradničili. Nejvíce starý pan Novák, který už ráno nikam chodit nemusel. Pěstoval zeleninu i kytky, ale jeho největší pýchou byl kompost, do kterého dával všechno možné. Někdy do něj strčil ruku, sypkou zem na dlani rozmělnil Karlovi pod nosem a řekl mu:

“To je vůně, co?“

A Karel musel uznat, že to voní náramně. Jeho dědečka jen mrzelo, že nemůže dát do kompostu hnůj, aby kompost „nabral sílu“. Kde ho však v Praze sehnat?

Na dědečkovo přání si Karel vzpomněl, když šel z oběda ve školní družině na odpolední vyučování a náhle ho minul modrý pošťácký vůz tažený koňmi. Koně cvakali podkovami o dlažbu, odfrkávali, zavoněli a zmizeli v zatáčce. Zůstala po nich hromádka mastných koblížků, ještě se z nich kouřilo. Karel se rozhlédl a uviděl blízko sebe popelnici a kolem ní čurbes. Nastrkal koblížky klacíkem do Rudého práva, zabalil je do papíru od cementu a to vše nacpal do aktovky mezi učebnice. Pak vykročil ke škole.

Nejdříve byla na řadě hodina ruského jazyka, probíral se článek o životě sovětských pionýrů v Artěku. Karel seděl v poslední lavici a ruštinářka za stolem u tabule a díky tomu k ní zápach nedolezl. Kluci před ním si zacpávali nosy, ale spolužáka neprozradili.

Pak už jen zbýval poslední předmět - hudební výchova. Nejdříve se zpívalo „Rudé šátky na slunci hoří“, potom „Proti válce mír, proti štvaní klid“, pak „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, potom pokroková lidová „Dobré je, že už není pána“. Učitelka chodila mezi lavicemi a mávala pravítkem do taktu.

„Ale tady je přece něco cítit,“ řekla pojednou. „Na ulici vozí hnůj. Zavřete rychle okna.“

Žáci poslechli, ale moc to nepomohlo. Učitelka pokrčila rameny a rozkázala zpívat „Rožnovské hodiny“.

Karel zpěv nesnášel. Nač zpívat, když se dá všechno říct normálně? Proto jako skoro vždy jen otvíral pusu. Učitelka to však poznala. Přišla si ho poslechnout zblízka a po čichu objevila koblížky. Hrozně se rozčílila.

„Takhle ty rozvíjíš svou lásku k hudbě?“ zaječela.

Karel musel odnést tašku na chodbu, dostal do žákovské pětku a ještě k tomu poznámku, že soustavně narušuje plynulé vyučování.

Dědeček měl z koblížků radost, ale Karlovi hrozila na vysvědčení koule. Proto se rozhodl, že srdce učitelky obměkčí květinami – již dříve si všiml, že ženy kytky milují. Ráno si přivstal, ještě za rosy zašel na zahrádku a naškubal tam spoustu kytek, od každého druhu aspoň čtyři.

„Přece nepropadnu z hudebky,“ mumlal si při tom.

Ve škole umístil květiny na záchodě, a aby nezvadly, naskládal je do žlábku. Chodil se na ně dívat každou přestávku. Před hodinou hudební výchovy je přinesl do třídy, nastrkal do vázy a zbytek položil na skříňku pod obraz prezidenta Novotného. Celá místnost byla rázem plná vůní.

Když zazvonilo, učitelka vešla do třídy a všimla si květin. Netvářila se však radostně.

„Kdopak sem přinesl ty květy?“ otázala se a divně zakroutila nosem.

„To jsem byl já,“ přihlásil se Karel s úsměvem.

„Tak je honem odnes na chodbu,“ přikázala učitelka. „Tohle do školy nepatří.“

Vyhrabala v kabelce kapesník, přiložila ho k nosu a popošla k oknu. Tam začala slzet a kýchat. Učitelka měla sennou rýmu! To ovšem Karel nemohl vědět, protože nikdo neví všechno. Nakonec dostal na vysvědčení čtyřku.



zpět na článek