OSTRAVA: Obnova modernistické stavby

Památkáři se ujali budovy bývalého Okresního sociálně-zdravotního ústavu

Z meziválečného období je u nás dost z architektonického hlediska hodnotných staveb, které by si zasloužily kvalitní obnovu. Většina se jí ale nedočká a pokud jsou zachovány, stavební úpravy je zpravidla poznamenají natolik, že objekty své původní hodnoty ztrácejí. Výjimkou se stala budova Okresního sociálně-zdravotního ústavu realizovaná v letech 1932-1933 v Moravské Ostravě podle projektu architekta Karla Roštíka. Od září 2015 je novým sídlem Národního památkového ústavu, územně odborného pracoviště v Ostravě. O všem podstatném, co tomu předcházelo, se hovořilo na odborném semináři, který se konal 10. března 2016 v zasedací místnosti v novém sídle NPÚ v Ostravě na adrese Odboje 1941/1, Ostrava – Moravská Ostrava.

Projekt architekta Karla Roštíka získal roku 1931 v architektonické soutěži druhou cenu (první cenu porota neudělila). Jednalo se o objekt půdorysu L s dvoupatrovým hlavním křídlem a jednopatrovým křídlem bočním. Stavbu za 15 měsíců provedla stavební firma Karla Gajovského z Moravské Ostravy.

Reformy sociální a zdravotní péče po vzniku Československé republiky si vyžadovaly nová zdravotnická zařízení s vyššími kapacitami. Tomu odpovídala moderní koncepce Okresního sociálně-zdravotního ústavu v Ostravě, v němž sídlily různé zdravotnické a sociální instituce jako kupříkladu Masarykova liga proti tuberkulóze nebo Československý červený kříž.

Za války sídlilo v budově od srpna 1939 do dubna 1945 gestapo. Služebna gestapa v Moravské Ostravě podléhala brněnské centrále a zahrnovala širokou oblast kolem ostravské aglomerace. Jedna z jejich poboček byla přímo ve Vítkovických železárnách. Gestapo si přizpůsobilo část budovy pro své potřeby vytvořením výslechových místností, v jejichž bezprostředním sousedství se nacházelo zdravotnické zařízení plicního oddělení. Ve sklepě gestapo zřídilo kobky pro vězně. Zdravotní personál a pacienti takové sousedství těžce snášeli.

Po válce byl objekt využívám pro zdravotnická zařízení Ústavu národního zdraví a pak se stal součástí sousední nemocnice. Postupně ale přestal vyhovovat novým požadavkům, zdravotnických zařízení v něm ubývalo, budova byla z větší části prázdná, nevytápěla se, nevětrala a do objektu zatékalo. Nakonec v něm zůstala jen dvě zdravotnická zařízení – ambulance plicního oddělení a ambulance hemodialýzy, ale i ta se v roce 2009 vystěhovala.

Shodou okolností v tu dobu se ostravské pracoviště Národního památkového ústavu rozhodovalo o svém novém sídle. Dosavadní budova v Ostravě-Přívoze jeho potřebám již dlouho nevyhovovala. V roce 2006 se uvažovalo o přestavbě industriální budovy, tzv. koupelny dolu Hlubina. Vznikla studie a projekt využití, ale nakonec z tohoto záměru sešlo a hledaly se další možnosti. Především to měl být objekt, který by svou architektonickou kvalitou reprezentoval práci památkářů..

Nakonec padla volba na budovu bývalého Okresního sociálně-zdravotního ústavu. Národní památkový ústav ji v roce 2010 převzal se záměrem obnovit ji a přestavět pro své ostravské odborné pracoviště. Ve stejném roce Ministerstvo kultury objekt prohlásilo za kulturní památku.

Na odborném pracovišti NPÚ v Ostravě byla ustanovena skupina, která průběžně zpracovávala stavebně-historický průzkum. Vycházelo se ze starých fotografií a archivních materiálů. Podařilo se určit většinu dodavatelů, kteří se na stavbě podíleli a určit použité stavební materiály, nábytek i jednotlivé výrobce.

V objektu se překvapivě dochovalo velké množství původních prvků. Kupříkladu okna a mechanismy zavírání. Také litinové radiátory, které se zčásti daly repasovat. Mnoho prvků (osvětlovací tělesa, kování dveří aj.) se muselo zhotovit jako repliky podle dobových fotografií.

Odstranily se příčky a další stavební části, které narušovaly původní koncepci budovy. V zasedací místnosti bylo pod tapetami nalezeno dubové obložení, zčásti poškozené zatékáním a nevhodnými opravami. Cenné obložení bylo kompletně zrestaurováno a zasedací místnost vypadá i v dalších detailech včetně nábytku tak, jak na fotografiích z 30. let 20. století.

Ne vše se v interiérech uvedlo do původního stavu. Nápisy na zdech (informační sytém) a malby zvířat na stěnách dětského solária se podle starých fotografií neobnovovaly. Novým prvkem je recepce v přízemí. Rovněž služební byt, který se původně v budově nacházel, obnoven nebyl.

Pamětní bronzová deska připomínající roky 1939-1945 již není na fasádě budovy, nýbrž uvnitř, hned za vchodem, kde bylo vytvořeno pietní místo. Na skleněné tabuli jsoustovky jmen obětí z doby německé okupace. Na obrazovce lze vyhledávat další údaje. Jsou zde uvedené oběti (skupiny pronásledované gestapem, vězni vyslýchaní gestapem a osoby vyšetřované gestapem, které válku nepřežily) a pachatelé: ostravské gestapo, členové ostravského gestapa a konfidenti ostravského gestapa.

Před budovou je plastika z litého betonu, jejímž autorem je Václav Uruba. Má název Směrník, protože kdysi stála před nádražím jako rozcestník s dvěma rameny. Autor, který byl vášnivým kaktusářem, jí prý ale neřekl jinak, než kaktus.

Od roku 1969 do roku 2014 stál dekorativní betonový monument před budovou vlakového nádraží v Havířově. Na Neviditelném psu o něm byla zmínka 19. 1. 2015 v článku Havířov: Zboří náš nejlepší“Brusel“? Jedna z přednášek na odborném semináři byla věnována restauraci této plastiky, které se město Havířov za jednu korunu zbavilo, aby ušetřilo na její likvidaci.

Je zvláštní, jak diametrálně rozdílná mohou být posouzení technického stavu jedné a téže věci. Podle posudku soudního znalce z roku 2004 nebyl v roce 1969 při zhotovení tohoto betonového monumentu použit kvalitní beton, dílo má četné defekty a jeho restaurace bude mít pouze časově omezený účinek. Znalec stanovil cenu díla dané technické kvality a výtvarné úrovně na 70 000 korun.

V lednu 2014 zastupitelstvo města Havířova schvaluje likvidaci plastiky, za kterou je ochotno vynaložit 65 000 korun. Plastiku za jednu korunu od města kupuje spolek Důl architektury. V březnu 2014 je monument převezen do Ostravy (demontáž a převoz za 39 000 korun), za jednu korunu jej získává Národní památkový ústav a po restauraci je betonová plastika v červenci 2015 umístěna před nové sídlo ostravských památkářů. Účastníci semináře mohli celý postup záchrany plastiky od její demontáže v Havířově po rekonstrukci a posazení na nové místo shlédnout na sérii fotografií s komentářem restaurátora.

Plastika nemohla být před nádražím vykopána ze země. Byla proto těsně nad povrchem odříznuta čistým řezem spolu s podstavcem. První překvapení – beton je uvnitř zcela neporušen. Ne tedy beton nekvalitní, ale naopak vysoce kvalitní. Po převozu do Ostravy se ateliér specializovaný na restaurování a obnovu památek ujímá obnovy Směrníku. Ta spočívá zejména v jeho důkladném čištění, například nízkotlakým tryskáním, odstranění biologických napadení a jiných nečistot, odstranění koroze z odhalených armatur, konzervování kovových částí a jejich nátěrů, injektáži, tmelení, retuši a dobarvení opravených míst. Plastika je umístěna na kovový čep, pro který byl do jejího původního betonového podstavce vyvrtán otvor. Podle dobrozdání restaurátora nebyl stav díla fatální ani havarijní a restaurátorský zásah prodlouží životnost plastiky o další desítky let, přičemž vhodná oprava betonu tmelením a retuší umožnila obnovit estetické hodnoty díla.

Pokud se architektonicky jedinečnou budovu vlakového nádraží v Havířově podaří zachovat, pak se bude muset do Havířova zřejmě vrátit i Směrník. Ne již originál, ale jeho kopie. I zde se soudně znalecký posudek z roku 2004 zřejmě netrefil, když cenu betonového monumentu určil na 70 000 korun. Pořízení kopie by údajně vyšlo něco kolem 400 000 Kč.

Podle ostravských památkářů bylo prioritou obnovy budovy bývalého Okresního sociálně-zdravotního ústavu zachování všech původních konstrukcí, prvků a detailů, popřípadě jejich doplnění kopiemi. Za velmi zdařilou považují repasi okenních a dveřních výplní, obnovu a doplnění obkladů, dlažeb a podlah z litého teraca, schodišťových zábradlí, okenního kování nebo litinových radiátorů z doby výstavby budovy.

Zvláštní kapitolou by byla samotná realizace. Zhotovitel, který zakázku přijal, se musel vypořádat s množstvím problémů, z nichž některé vyvstaly teprve při stavebních pracích. Za zmínku stojí například unikátně řešené zesílení nosnosti podlah, aby se prostory daly využít pro archivaci. Na stavbách tohoto druhu může generální dodavatel lehce „vykrvácet“ a úspěchem může být i to, že ztráta je celkem minimální. Na druhé straně zvládnutí památkové obnovy modernistické stavby je také dobrou referencí.

Foto: autor