Do matičky stověžaté jezdím často a rád. Mám tam stále co dělat. Sem tam nějakou práci, plno přátel a v neposlední řadě jednu dceru, dva vnuky a dvě vnučky. Někdy se stane, že mi zbyde hodinka, dvě. Nebo si ten čas dokonce zorganizuji. V ten moment přichází chvíle, na kterou se vždy velice těším.
Nejdříve navštívím knihkupectví Academia na Národní třídě. Chodím sem již řadu let a nikdy neodejdu s prázdnou. Jsem dokonce členem jejich klubu. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže ihned poté, většinou s několika knihami, odcházím do nedaleké kavárny Slávie. Usedám u svého oblíbeného stolku s výhledem na Vltavu. Dávám si jednu kávu za druhou, občas střihnu minerálku a čtu a čtu. Dokud nemusím na vlak nebo za jinými povinnostmi. Takto se tedy občas odměňuji, což by se někomu mohlo zdát poněkud pošetilé, ale všichni máme něco.
V minulém týdnu mi zrovna taková chvilka vyšla. Měl jsem v uvedené kavárně smluvenou pracovní schůzku, na kterou jsem záměrně vyrazil o dvě hodiny dříve. Ve zmíněném knihkupectví jsem již delší dobu nebyl. Zjistil jsem, že prodejna prošla vnitřní přestavbou. Novinky jsou jinde, jinak vypadá i pracovní prodejní pult; všiml jsem si i jiných změn. Najednou mi to došlo. Bude zde asi papírnictví či hračkářství. Na různých místech prodejny jsou vystaveny pastelky, sešity, různí chlupatí medvídkové a samé takové blbostičky, které nikdy neměly s knihami nic společného.
Povídám paní prodavačce. „Co se proboha děje. Vy jste pomalu už jako Česká pošta. To už nejsou knihy?“
Paní smutně pokrčila rameny. „Což o to, knih je dost, ale zákazníků ubývá…“
Zajímalo by mě, kdo vymýšlí (i pro pošty) takovou „obchodní strategii“, která má snad zlikvidovat prodejny s hračkami a s papírnickým zbožím. Jinak si to nedovedu představit.
Vyšel jsem ven a vidím něco, čeho jsem si při příchodu nevšiml. Dokonce jedna z venkovních výloh je věnována pastelkám a chlupatinám. Chtělo se mi zvolat „Lidé čtěte“, ale pak mi došlo, že něco podobného jsem kdysi již slyšel.
Ty koupené knihy jsem si ve Slávii stejně vychutnal. A když jsem odjížděl devítkou ze stanice u Národního divadla, otočil jsem se za jízdy radši na druhou stranu směrem do Mikulandské. I když vím, že tam zase někdy opět zavítám. Doufejme, že nikoli pro aspirin.