To je velmi hloupá otázka. Smím ji tak hodnotit, kladu ji já. Pokrok se neptá, pokrok si kráčí, kam ho vítr zanese, kam se mu zachce, kam ho my, lidé, svým počínáním zavlečeme. Rozhodně není žádného zákonodárce, Parlamentu, neboť jedině ten schvaluje zákony, dával příkazy, co jak má v jazyce být.
Pro některé z nás, zúzkostnělé tím, co se v češtině děje, je to ale asi dost důležité. Nedivím se jim. Mnohé jazykové jevy jsou velice ošklivé, mnohé velice vulgární, jiné jsou nesrozumitelné, často jsou zbytečné. Hatí to kulturu i přesnost.
Jazyk je společné dílo, tvoříme jej my všichni, tím, že ho užíváme, tím, jak se dorozumíváme. Každý jinak, samozřejmě. Něco by mělo být společné – přesné, obecně srozumitelné a hezké, neboť i jazyk má svou estetiku, a jsou tu i podprahové vlivy; to, jak se vyjadřujeme, nás ovlivňuje. Něco je ale vlastní jen určité skupině lidí, profesně, místně, sociálně. Proto máme obecně srozumitelnou spisovnou češtinu, jejíž slovní zásobu a pravidla gramatická, mluvnická a syntaktická (větná skladba, včetně interpunkce) bychom měli znát všichni. Jazyk se vyvíjí, jinak to být nemůže. Představa, že vše zůstane tak, jak to kdysi bylo, může bránit některým excesům, ale na druhé straně – jak by bylo nepohodlné, neznat nabodeníčka, vymyšlená Janem Husem, a psát dlouhyy, kraatkyy místo dlouhý, krátký…?
Není asi dobré pro duševní klid příliš se zaobírat slovními legráckami, jako rozchodit problém, vydejchat malér, dát zkoušku, ani to vocogou by mě nerozhodilo, komika spojení angličtiny (what´s going on) s češtinou (vo co de) je rozkošná, podobně jako nohejbal (volleyball + nohy + hejbat). Takových vtípků vždycky byla spousta, a ještě bude.
Zbytečné a vůči posluchačům nebo čtenářům nezdvořilé až k nadřazenosti, jako by šlo o členství v nějaké výlučné společnosti, je nahrazování českých pojmů jejich anglickými protějšky. Jde o vymezování se vůči okolí, a to jednak profesní (mítinky, brífinky, proudžekty, evaluace, management a menedžment, eventuálně menedžerování, komunikovat něco, a mnohé další), společenské, což se, jak je pro dnešní dobu příznačné, slévá s ohledem obchodním, ideovým nebo jinak výtěžným (gender, ageismus – vím, že česky na to člověk potřebuje více slov, ale stejně; outú – mnozí z nás radši říkají kyslíci – óemfau /Oemvé/, týmobajl, párty, ívent /event – událost/, píár, star, celebrity, autfit, top, glamour /kdopak ví, jak se to správně vyslovuje?/ , být z něčeho daun, a tak dál), nebo věkové či chcete-li generační: tady se to kříží s deformací češtiny, nemusí to být jen ta angličtina, a jde to až k agresivitě: cool, heavy, brutální slevy, bloody ceny, krvavé krutoslevy, a obchodní: lízink, product placement, drink; toho Krismasu a Santaklause se asi nezbavíme, stejně jako džinglbelu.
Rozhodně by se jazykový vývoj neměl ubírat cestami přílišných zjednodušování – neboť pokrok bývá často mylně zaměňován za zjednodušování – tedy nemělo by se zjednodušovat na úkor přesnosti. To se týká větné skladby, s ní souvisící interpunkce, pak pravopisu a mluvnice. Klidně si říkejte velký vokno, hezkej dům, ale čárky klaďte tam, kde mají být, měkká a tvrdá i-y si nepleťte a sledujte shodu podstatného jména a k němu přiřazeného přídavného jména (obojí ve stejném pádu).
A jako zatím poslední oblast, v níž by neměl být pokrok zaměňován za jazykové zlozvyky či lenivost, je respektování jazykově společenského prostředí. Před starší dámou nebudeme mluvit obhrouble, ani kdybychom byli sebevíc nas..ní. Ona by vám to nejspíš prominula, ale vy byste se cítili provinile.
A dodatek, oblastí, kterou bychom si rovněž měli hlídat, je význam slov: na úkor rozhodně nemá význam ve prospěch; poschodí, patro není totéž co podlaží; a zvýšený práh bolesti neznamená, že někoho něco bolí víc než ty druhé, naopak: ten práh je tak vysoký, že ta potvora, žížala bolest, přes něj nepřeleze.