„Kde jste našli tolik bažantů?“ nedalo mi to. „Ti jsou z líhně,“ usmál se dobrosrdečně. „Jak z líhně?“ divil jsem se. „No ráno je vypustíme a pak je jdeme střílet,“ poučil mě. Asi jsem vypadal udiveně. „To se teď tak dělá,“ ujistil mě soused.
To se teď tak střílí na živé terče! Připadám si jako blbec. Čemu se divím? V rádiu hlásí, že jedni bojovníci v Afgánistánu vystříleli druhé, protože je zajali a co pak s nimi? Divím se tomu, že je normální bojovat proti nerovnému soupeři.
Traduje se fotbalová pohádka, že kdysi brazilský fotbalový kouzelník Leonidas objel všech protihráče, nakonec udělal kličku i brankáři a když stál sám před brankovou čarou, zastavil se, obrátil i s míčem čelem vzad a nakopl míč směrem ke své brance. Prostě mu připadlo nedůstojné dát góla soupeři na lopatkách. Nemít proti sobě rovnocenného bojovníka…
Panebože, jak stará ta pohádka musí být… A bažantí brka se ocelově leskla na rameně souseda a asi se není proč pohoršovat. Ostatně krávy se taky necpou samy do dobytčáků na cestě k jatkám. A odmítám snad vepřovou nebo bifteček? Jsem pokrytec a zase si nevím rady. Co si tím mám počít?
A zase krčím rameny a jsem bezradný chomáček bílkoviny na pouti vesmírem. Jak šťastní jsou ti, kteří se dají vést svým vůdcem. Jak lehké to mají ti s velkým všemocným a vševědoucím bohem. Nás, věčně bloudící, nikdo nechrání. Jsme zranitelní uprostřed světa zarostlého bodláčím, které jsme si tu pracně vysemenili. Úroda bodláčí je slibná. Sklízíme všema deseti, jedenácti, dvanácti…