Po necelé půlhodince se svah láme do rozlehlé náhorní planiny. Sníh ještě nestačil zakrýt špinavý okr dlouhé, nesekané a nespásané horské trávy. První zakrslé a ohnuté smrčky už se začínají zmocňovat kdysi obdělávané krajiny.
Na obzoru se rýsuje několik domů, z nichž zbývají jen obvodové zdi. Kostelík s propadlou střechou ukazuje zbytkem věže k obloze, po níž se ženou tmavá, břichatá mračna napitá sněhem. Jen chvílemi mezi nimi zableskne ostrý sluneční paprsek, sírově nažloutlý a trochu strašidelný. Pomalu, krok za krokem se prodírám přes planinu ke zbytkům vesnice. Holé pahýly starých, lišejníkem obrostlých jabloní a třešní občas zapraští a shodí několik větví. Pod mohutnou lípou stojí podivně zachovalý litinový křížek s větvičkou lakově rudých jeřabin omotanou kolem Kristových nohou.
Těch pár set metrů přes planinu mi trvá další půlhodinu. Vichřice zaráží dech zpátky do plic. Po stranách nezřetelné, spíš jen tušené cesty jsou vidět základy domů, vchody do sklepů, zídky bývalých zahrádek. Sem tam několik kvítků podzimních aster přežilo desetiletí před opuštěnou chalupou. Několik stavení má ještě zachovalé zdi s prázdnými děrami oken a dveří. V jednom z nich zahlédnu rozvalené zbytky modré kachlové pece. Možná už zítra všechno přikryje sníh a zbude jen úhledná jiskřivá běloba.
Konečně se doplazím ke kostelu. Propadlá střecha i nadokenní klenby, věž bez kopule se zubatými zbytky obvodových zdí. Z vrat zůstaly jen kamenné zárubně. Uvnitř leží neuvěřitelná změť polámaných trámů, roztříštěné krytiny, pár shnilých lavic a obdivuhodně zachovalá oltářní mensa. Všechno prorostlé náletovými keři a stromky. Hned za vraty propadlý kůr s krásně vyřezávanými sloupky zábradlí.
Zeď kolem kostela se někdo pokoušel opravit, do otvoru vsadil novou kovanou bránu, jejíž už rezivějící závěsy skřípou v větru. Pomalu, opatrně ji otvírám a pevně svírám příčku,aby mi ji vítr nevyrval z ruky. Vcházím na hřbitov. Malé prostranství kolem kostela vypadá pokosené, tráva není tak dlouhá jako jinde. Bezinky, jeřabiny a ubohé pokroucené břízky se rozlézají ode zdi a hrozí plochu pohltit. Na malé vyvýšenině nově vztyčili jednoduchý, dřevěný kříž s trnovou korunou. V trávě vidím sotva znatelé pahrbky hrobů, místy trčí zlomený, litinový kříž, někde jen nachýlený podstavec. Dřevěné kříže zetlely všechny. Půvabné křivky litiny obkružuje tenká bílá linka sněhu. Pomalu procházím mezi hroby. Nápisy, které zbyly, se nedají přečíst, ale zdá se, že jsou to zlomky německých jmen.
Kapsy mám nacpané svíčkami, které se mi kvůli větru nepodaří rozsvítit. Tu a tam je kladu na kopečky hlíny a červený plast tu vypadá nepatřičně. Najednou mi po něčem sklouzne noha a rozhrne starou trávu. Pod botou mi leží malý bílý andělíček bez rukou a křídel. Otírám ho papírovým kapesníkem a položím na nejbližší hrob. Zbytky vysokých kopřiv kolem kostela chřestí suchými listy.Ten zvuk stísňuje víc než hvízdání větru v děravých zdech. Když přijdu ke vzrostlejšímu stromu, tahám z kapsy malý kovový zvoneček na tenkém drátku. Omotávám ho kolem větve tak vysoko, jak jen dosáhnu. Vítr se ho okamžitě zmocňuje a nad hřbitovem se ozývá jemné cinkání.
Stojím a rozhlížím se kolem sebe. Leží tu stovky obyvatel opuštěné vesnice. Možná mají někde někoho, kdo na ně dnes vzpomíná, možná už nikdo takový nežije. Leží tu tiše a zapomenutě a příroda se pomalu zmocňuje všeho v čem žili. Za pár let už nikdo nepozná, že tu stála vesnice, kostel, hřbitov. Krajina se vrátí tam, kde byla, než ji poznamenaly ruce prvních osadníků.
Irové věří, že o Halloweenu se duše zemřelých vrací do našeho věta. Tady je to pravda. Mám pocit, že je kolem mne plno. Obejdu celý hřbitov. Kapsy mám prázdné. Vycházím ven a opatrně zavírám bránu, ale vítr mi ji vytrhne z ruky a jedno křídlo hlasitě třeskne o druhé. Vracím se přes pláň zpátky k cestě lesem. Vítr mě pohání, a proto jdu rychle. Světla ubývá, sněžení houstne. Když dobíhám k lesu, je vidět jen na pár metrů, ale za zády pořád slyším jemný cinkot zvonku. Bude zvonit dokud se neulomí větev nebo nezrezne drátek. Sbíhám z kopce dolů, kameny kloužou a sněhu přibývá.