První část zde.
Vraťme se ale kousek zpět. Na "boji" proti "velké" korupci (nikoli ovšem na boji proti skupinám zabývajícím se "dobýváním renty", tedy skutkům daleko nebezpečnějším) stojí dnešní celý hon na takzvané korupčníky. Zdá se dokonce, že tento hon, živený mediálně "novými politickými stranami" a státními zástupci, má naopak skutečnost dobývání renty marginalizovat či zakrýt kouřovou clonou. V módě je tepat "velkou korupci", kterou ve veřejné správě spatřujeme zhruba ve dvou rovinách:
1) korupce vedoucí k akumulaci a dobývání majetku/prostředků, tj. zejména
- úplatky, "provize", poplatky,
- zpronevěra a ekonomická kriminalita,
- politicky vytvořené příležitosti pro společnosti vlastněné politickými elitami,
- manipulace s mimorozpočtovými fondy,
- privatizace moci/prostředků,
- vymáhání a zneužití stranických financí;
Jenže značná část takovéto činnosti je vždy dvojznačná a některá je dokonce základem již tisíce let běžně používaných postupů, a to ve všech společnostech. Často je také mimořádně obtížné rozlišit, co je korupce a co "zneužití" a jak je hodnotit. Tak třeba dnes medii kriminalizovaný "úplatek" za sjednání nějakého obchodu byl ještě před několika lety pod označením "provize" součástí daňového systému a byl tak v Německu, Anglii, zahrnován do "legálních obchodních transakcí".
Například také každé spotřebovávání dotací z EU je vlastně manipulací s mimorozpočtovými fondy, prostě proto, že tyto dotace nejsou součástí státního rozpočtu a navíc je jejich použití limitováno zvnějšku vloženými pravidly a tím i cizími zájmy. Typické je to například u takzvané "příhraniční spolupráce". Je vybudování cyklostezek a turistických tras v Krušných horách na obou stranách hranice zneužitím, anebo naopak využitím zdrojů? Dotace jde do ČR a zisk z ní má i Německo.
Také takzvaná zpronevěra a ekonomická kriminalita je dosti pružný pojem. Příkladem může být třeba privatizace MUS, kde je vyvedení peněz firmy k nákupu téže firmy hodnoceno jako trestný čin a "medializován" vznik škody, ačkoli se nikdy, ani švýcarskému soudu, žádnou škodu nepodařilo nikomu prokázat. A aniž by se přihlíželo k otázce, zda by případné pohlcení této české důlní firmy zahraničním kapitálem a případné uzavření dolů nebylo daleko větší škodou. Rozhodnutí švýcarského soudu v této věci, že se "škoda stala", aniž by bylo řečeno komu a jak, po kterém následovalo zabavení peněz, o něž měl přijít český stát, Švýcarskem, pak dává celému skandálu další rozměr.
Takových případů je více. Například: Neměla by být souzena za škodu velkého rozsahu vláda Miloše Zemana, která projednala za politické ústupky EU vůči ČR souhlas českých politiků s likvidací českého cukrářského průmyslu? A tím i likvidace pěstování většiny řepy cukrovky jako takové?
2) Daleko nebezpečnější je korupce spojená s ochranou a šířením mocenských pozic (tzv. State Capture). Mezi ně patří všem známé, ale v myslích občanů nespojované s korupcí i politické přesměrování zisků a požitků přidělováním monopolních a kvazimonopolních licencí. Například na povinnost kupovat "ekologické žárovky", "schvalovat" do té doby běžné chemické výrobky atd. Můžeme do ní také počítat tzv. "pozitivní diskriminaci" (genderismus, prosazování "nebílých uchazečů), kdy je část obyvatel "okrádána" tím, že je jí bráněno zastávat ve společnosti místa, na které by měla předpoklady, studovat tam, kde by to bylo pro dotyčné a společnost nejužitečnější, protože jsou nejvýkonnější, podle vzoru USA? Což se však v EU stále a stále s tak tragickými důsledky jako v USA neděje (snad díky vzpomínce Evropanů na nacistického "nadčlověka" a u nás v postkomunistických státech na komunistické prosazování "dělnických kádrů").
Toto korupční jednání nařizované a realizované z nejvyšších pater Bruselu, je u nás je doslova tabu kritizovat. Neboť v naší dokonalé Evropské unii je něco takového jako z Bruselu řízená korupce přeci nemožné, že. A přitom jde o pro ekonomiku mimořádně devastující důsledky snižováním výkonu a bráněním volné soutěže.
Jde totiž o druh politicko-ekonomické korupce, v nichž partikulární zájmy (osob, korporací, politických stran, ideologických hnutí atd.) výrazně ovlivňují rozhodovací procesy daného státu nebo soustátí (EU) k jejich vlastnímu prospěchu. Legálními i neférovými a veřejnosti nezjevnými postupy a způsoby. Vždy je tato činnost ve prospěch jedné ekonomické nebo politické skupiny silně mediálně připravena poukázáním na její "užitečnost" pro zdraví, ekologii, minority (ženy, děti, homosexuály atd.) či její "morální nutnost" a případná diskuse je zlikvidována tzv. politickou korektností.
Vliv různých skupin, jak ekonomických, tak politických na ekonomiku a tím i na změnu směru zisku a toků peněz je pak prováděn prostřednictvím řady státních institucí. Včetně legislativy, exekutivy, ministerstev a soudnictví.
Jde o jednání silně spojené s tzv. "regulačním zaujetím" což je v EU nejvíce oblíbený způsob, jak provádět "dobývání rent", ale liší se díky širšímu spektru subjektů, jejichž prostřednictvím může být vykonáváno. A proto, na rozdíl od běžného regulačního bránění volnému ekonomickému životu, jeho vliv nemusí být hned zjevný. Co o něm platí vždy, je jeho krytí za "ideály" a "vysokými morálními cíli", což je většinou jen nálepka na něčí mocenské a finanční choutky.
Úzce profilované skupiny záměrně likvidují konkurenci, vytvářejí neuvěřitelné množství regulací, kterými podvazují vznik a rozvoj jiných firem a podnikání. Tím ustává konkurence a inovace, dvě hlavní podmínky hospodářského růstu, a následně se zákonitě dostavuje stagnace.
U nás se zkombinovaly tyto faktory:
1. Touha a potřeba včlenit se co nejdříve do Evropy a zpřetrhat tak svoji zaostalost vzniklou za komunismu
2. Eliminovat podřízenost či ohrožení ze strany SSSR - tedy dnes Ruska.
3. Nezkušenost společnosti s praxí demokracie a naivita a idealizace demokracie první republiky
4. Trvalý silně lidový až levicový potenciál národa, přetrvávající od dob buditelů.
Havlova idea "občanské společnosti", kterou propagovala intelektuální a mediální "pražská kavárna", bez výjimky levicová, ovšem téměř vůbec nepomohla k vytvoření skutečných sdružení "aktivních občanů". Ale postupně vykvetla v mimořádně ekonomicky škodlivou, dá se říci až zločinnou "aktivistickou" sílu. Která doslova, často na základě evidentně cizích anebo místních partikulárních zájmů brzdí a poškozuje ekonomiku ČR. A tím ovšem i okrádá občany tohoto státu.
V praxi se to poznalo podle toho, že se objevily na veřejnosti různé "lidskoprávní" a "ekologické iniciativy", také agresivní feministky, "podzemní ekologové", což jsou maoističtí marxisté, ale i zdánlivě nevinní "milovníci" cyklistiky.
U nich je dobré se zastavit, abychom pochopili, jak tento systém funguje. Nic proti samotné cyklistice. Ovšem jako "ideologicky-lobbistická" síla propagace cyklistiky je jen způsobem, jak určitá zainteresovaná část společnosti a byznysu "vytěžuje rentu". Tedy směřuje tok peněz v byznysu, ale i státních prostředků na svoji stranu a tak okrádá ostatní část společnosti.
Typickou takovou organizací je "Auto*Mat". Funguje jako klasická ukázka destruktivního podnikání. Nic nevytváří, žije z přerozdělování, dotací a také z toho, že cyklistika je dnes obrovský byznys.
Nejprve bylo nutno pomocí medií a tzv. "sluníčkových lidí" (termín od J.X. Doležala) vytvořit představu, že každý zdravý, moderní a vůbec "in" Evropan jezdí do práce a o víkendech na kole. Což je prostě obyčejná líbivá lež. Začalo to například mediální masáží o Holandsku a rovinaté Belgii ležící ve stínu Golfského proudu, kde statisíce "ekologicky a moderně" myslících lidí jezdí denně do práce na kole. To, že Belgie i Holandsko mají výbornou a někde i v noci osvětlenou síť dálnic, tunelů, mostů atd., bylo zamlčováno s tím, že stejně většina lidí Holandsko moc nezná. Zároveň pak pro mladé byla představována cyklistika jako nejmódnější trend. A potřeba budovat u nás moderní dálnice a silnice byla postaveny jako protiklad k "modernímu způsobu života".
Na propagaci a podporu bylo peněz dost. Cyklisté utratí v Evropě a u nás za své hobby miliardy. Jistěže se utrácí i za kola skutečně využívána k cestám do práce, ale ta nejsou ta nevyšperkovanější. Ani v Holandsku na kolech nejezdí do práce jejich majitelé ve "superdresech" s rukavicemi, přilbami, specielní obuví atd.
Skutečnost ovšem nemá v mediální době velký význam. Důležitý je dojem. A tak cyklistická lobby dokázala, aby byly placeny ze státních peněz i nejnesmyslnější a nejdražší "cyklostezky". Na barvu na z hlediska bezpečnosti dopravy důležité značení přechodů a okrajů silnic "nejsou peníze". Takže tam zbytečně umírají lidé. Ale většina měst v ČR má na běžných silnicích každých pár metrů dopravně signální barvou vyznačeno, že "tudy jezdí cyklisté". A to i na ulicích a silnicích, kde normálního cyklistu viděli naposledy někdy za první republiky. Najde-li se fanatik, který se pokouší změnit nemožné a pak zahyne v dopravní nehodě, je mediálně označen za svatého bojovníka. A jsou mu stavěny pomníky.
Organizace "Auto*Mat" také úspěšně blokuje výstavbu silnic a dálnic atd. Jak je to možné?
Odborně by se dalo říci, že cyklošílenství je mimo "těžení renty", tedy umělého vyvolávání zájmu a tím utrácení peněz, i investicí do retardace. Tedy zpomalení, zakrnění, zaostání nebo opoždění procesu dopravy a tím i celé ekonomiky. V diskuzi k minulému článku zazněla otázka, kdo je za tím zájmem, který tyto absurdní, destruktivní zákony a předpisy vytváří a žene vpřed. Myslím si, že je to souběh několika různých skupin, které se u takovýchto opatření k "dobýváni renty" naleznou v symbióze.
Ukažme si to na příkladu obludné podpory cyklostezek a zároveň retardace automobilové dopravy, kde se sbíhá cíl několika skupin:
Co s tím ale dál?
Dokončení příště