To by chtěl vědět každý. To, že v Evropě, tedy v Evropské unii, nám všem někdo krade peníze, a to hodně, o tom je přesvědčeno 90 % Evropanů. Ale kdo je krade a jak vlastně, toť otázka, milý Watsone!

Postupně si sice někteří ve své hlavě poopravili Marxův názor že nás okrádají zlí kapitalisté – v mediální češtině dnes nazývaní "podnikatelé" (u nás si to o zlých podnikatelích myslí asi tak 45 % až 65 % obyvatel), ale praxe ukázala, že odstraněním kapitalistů žádný národ nezbohatnul. Ba naopak, rychle a katastrofálně zchudnul.

Dnes je u nás a v mnoha evropských státech v módě také tvrdit, že nás okrádají "mafiáni", kteří pracují s úplatky a korumpují politiky. Ne že by takoví nebyli, ale když si dáme chvíli práci s počítáním, zjistíme, že to nějak nevychází. A že tvrzení, že neustále a neustále chudneme a "všecko už je rozkradený", ve světle faktů neobstojí.

Podívejme se na fakta:

Roční hrubý domácí produkt byl
v roce 1995: 1 bilion 466 miliard 500 milionů,
v roce 2012: 3 biliony 841 miliard 300 milionů.

To určitě mnohé překvapí, protože media nás neustále valchují žvásty o tom, jak naše ekonomika klesá a ona za tu dobu stoupla téměř třikrát. No jo, řekne si občan, ale kde ty prachy jsou? Když tak stoupá? Kde jsou ty tři biliony, osm set čtyřicet miliard a tři sta milionů? Ha?!?

Pro začátek, abychom věděli, o čem vlastně mluvíme: Nikdy nezapomenu na rozhlasovou diskuzi o tom, "jak se u nás krade", když jakýsi posluchač-diskutér vykřikoval: "Co, paní redaktorko, že kradou miliardy! Oni dokonce kradou rovnou i miliony!" Takže si řekněme, že jedna miliarda je 1 000 milionů, slovy tisíc milionů a jeden bilion je 1 000, slovy tisíc miliard. I když si většina z nás tu miliardu, jak říká profesor Parkinson, stejně nedovede představit, je to skutečně hodně.

Když si zkusíme jen tak od oka sečíst, kolik nás stály médii na občany chrlené kauzy o "ukradených" penězích z "obrovských afér", nalezneme třeba:

- Aféra MUS nás údajně přišla na 15 až 20 miliard

- Temelín a ČEZ prý až 20 miliard

- Tunel Blanka - údajné předražení asi 11 miliard

- Armáda prý zbytečně utratila něco okolo 50 miliard (velice diskutabilní záležitost)

- Předražené dálnice stály prý cca 40 miliard

- Rathovy údajné šmeliny jsou jen v milionech, a tak je nebudeme pro marginálnost vůbec počítat.

Můžete si to spočítat sami, ale z hrubého domácího produktu, který je, sečteme-li jej od roku 1995 do roku 2012, celkem 68 bilionů 916 miliard, dělají ony "strašlivé zlodějiny" jen zlomky procenta. Toho, co tento stát a jeho občané vytvořili. Krást se nemá. Každé miliardy škoda. Ale ony to jsou skutečně z hlediska HDP jen "drobné".

Takže nejprve otázka: Kdeže jsou ty peníze?

Odevšad se na nás hrne: ukradli je korupčníci! Skutečně? Všechny?!

Již jednou jsem o tomto problému a o knize Korupce – Ekonomie vs. mýty psal na NP. A protože všeobecný "boj proti korupci" začíná dosahovat takových šílených rozměrů, že ohrožují samotné demokratické základy našeho státu a tím i životní úroveň jeho obyvatel (žádný stát, kterého se zmocnili "bojovníci za pravdu", nikdy neprosperoval), je jistě potřeba o této věci opakovaně psát a informovat veřejnost.

Co je to vlastně korupce? Současný veřejně presentovaný pohled na korupci je takovýto:

Korupce ve veřejné správě existuje ve dvou základních podobách. Především jde o tzv. malou, byrokratickou korupci, tj. korupci v běžném každodenním životě, do níž patří i korupční jednání referentů, úředníků, lékařů, policistů, schvalovačů u běžných drobných veřejných zakázek apod.

Tato korupce je předvídatelná, protože je zpravidla spojená se získáním věcí či urychlením rozhodnutí, na které mají občané - "teoreticky", nikoliv však prakticky - právo. O tom, zda občan může svého "práva" využít, třeba postavit si dům jak chce a kde chce či otevřít řemeslnou dílnu, ve skutečnosti rozhoduje úředník. A tento vztah - žadatele a schvalovatele - je bez alespoň částečné korupce prakticky nemyslitelný. Každý schvalovací proces ve věci nějakého zájmu je potenciálně korupční.

Malá korupce je, prý s výjimkou skandinávských zemí, kde se to řeší specifickými korupčními vztahy, v celé Evropě běžná. Morálně je škodlivá, ale v obyčejném životě funguje jako "úzus", tedy pravidlo či ustálený zvyk, který není povinný, psaný, ale v určité oblasti všeobecně přijímaný a respektovaný. Úzus může také spočívat v tom, že je obvyklé ve společnosti uznávat chování, které se liší oproti oficielní kodifikované (právní) normě.

Úzus pomáhá lidem po tisíciletí. V mnoha oblastech omezit zvůli a lenost byrokracie, takže se dnes tiše uznává, že je to sice věc, která je nemorální, ale není to smrtelná choroba. Navíc ve většině států světa je "všimné" nebo "pozornost" běžnou součástí společenského styku a je považováno za ukázku "slušného vychování". Například v jižních státech Evropy, na jihu USA atd.

V zásadě však platí, že čím více existuje a funguje centrální byrokracie, tím více úplatků. Za socialismu byla naprostá většina obyčejné "ekonomiky všedního dne" a lidského života "promazávána" úplatky, když i přihláška ke vstupu do Strany byla vlastně modifikovaným "úplatkem". Třeba aby dotyčnému bylo povoleno studium či aby získal lepší pracovní zařazení atd. Reálný socialismus bez "úplatků", jak je často presentován, a vzpomínky sklerotických starců a nostalgiků po bolševismu, kdy bylo všechno "čisté" a nikdy nešlo o prachy, můžeme odkázat do říše blábolení.

Skutečností však je, že když byly za "totáče" úplatky běžné a Strana a vláda se s nimi celkem smířila, byrokracie pak sama zjistila, jak uplatňovat "rozumně" tuto byrokratickou moc. Což normalizační komunističtí byrokraté ovládali bravurně. Všichni byli stejně chudí, a tak bylo jasné, jak vysoko mohou úplatky jít.

Pokud se dnes tvrdí, že nutnost a hlavně výše úplatků stoupá, svědčilo by to jen o tom, že se systém stává stále více rigidní a společnost jde špatným směrem. Osobně se však domnívám (a osobně si pamatuji) a výzkumy to potvrzují, že počet běžných drobných úplatků v občanském životě se naopak výrazně omezil. Není potřeba dávat úplatky kvůli koupi lednice či televize, ani při opravách vozidla (viz např. film Jáchyme, hoď ho do stroje), ani není nutno kupovat "bony" či podplácet esenbáky kvůli výjezdní doložce.

Ovšem, jistěže stále existuje "drobná" korupce, která je pouze reakcí společnosti na neodstranitelnou neefektivnost státního sektoru. Pravdou zůstává, že se tak u nás v praxi pro běžného občana smrskla korupce na úplatky na stavebních úřadech, v celém sektoru veřejného (stále na socialistických základech fungujícího) zdravotnictví a to je tak všechno. Úplatek je vlastně cena něčeho, co není běžně a transparentně na trhu k dostání. Nejlépe "razítka".

Jenže občan dnes není jen "obyčejný občan", ale je součástí ekonomiky, což za socialismu nebylo. Obrovsky tak vzrostla korupce jiná.

Navíc, pokud výše úplatků stoupá někde nad rozumnou míru, což se dnes často děje u všech možných "schvalovaček", je to ukázkou toho, že systém je nemocný jinak, než jsme byli zvyklí. Typickou ukázkou jsou takzvané "zelené" přepisy na schvalování kácení stromů pro občany, což je vyložená byrokratická buzerace vhodná možná pro Španělsko, kde se zákony na ochranu lesů nemají žádné zkušenosti, ale nikoli u nás, kde první skutečný zákon pro Čechy a Moravu byl vydán roku 1754. Což je ovšem skutečnost, kterou v Bruselu žádnému "zápaďákovi", zvláště z Portugalska, nevysvětlíte.

Po přijetí neuvěřitelně hloupých a rigidních zákonů na nátlak Bruselu a po "vylepšení" našich domácích fanatiků se dnes některé obce začaly bránit a používat zdravý rozum a samy radí občanům, jak tyto nesmysly, například v otázce kácení stromů na vlastní zahradě, obejít. Odvážné obce rovnou říkají, že považují své občany za dospělé a pokud by se vyskytl nějaký magor, že si jej sami ohlídají.

Čili lze říci, že přes ječení novinářů a mluvících hlav v TV a přes činnost některých státních zástupců, kteří se snaží kriminalizovat kde co, tato korupce není tím, co nám brání dosáhnout rychle životní úrovně třeba Německa.

Další podoba korupce, v mnoha ohledech závažnější, je tzv. velká (politická) korupce. Pod níž se rozumí zejména korupce představitelů veřejné moci. Politickou korupci si dovedeme celkem lehce představit, i když ani tam to není tak jednoduché, jak ukazuje doposud marné Ištvanovo snažení zavřít někoho za "politickou korupci".

Politickou korupcí rozhodně není "rozdělování moci" politiky a přidělování funkcí. Protože pak by byla politické korupce i jakákoli koaliční dohoda, kde se strany dohodnou, který šéf strany bude dělat předsedu vlády a který dostane jiný "lukrativní flek". Také to, že obecní zastupitelství si zvolí starostu a jeho zástupce na základě dohody a pak, po zkušenostech, nevybere nejlevnější a tudíž pravděpodobně nejmizernější nabídku na opravu můstku přes potok, ale vybere osvědčenou místní firmu, může považovat za korupci jen někdo "sociálně mongoloidní". Či ten, kdo ve skutečnosti nechce omezit korupci, ale zvětšit svoji moc.

Skutečnou "novou" korupci, která k nám přišla z bohatších demokratických státům spolu s jejich systémem a která nás neobyčejně silně poškozuje, je něco, o čem se v novinách skoro nemluví a běžný občan ani netuší, co to znamená.

Je to korupce zájmových skupin v oblasti systémů, strategií apod. Té se nejlépe daří v bohatých státech. Což platí od starodávných říší Sumerů, přes Egypt a Řím až dodnes. Ovšem nakonec to tyto státy ekonomicky a amorálně zničí. Především zničí jejich schopnost samu sebe při vnějším nebezpečí ubránit. Jak ukazuje typicky nejnovější krize kolem Ukrajiny. Peníze na armádu byly prostě zašmeleny a projedeny. Nejen u nás, v celé Unii.

Jak citují autoři knihy pánové Ryska a Průša amerického ekonoma a sociologa Mancura Olsona:

"V ekonomice a politice se prosazuje dynamika činnosti ´zájmových skupin´ .... výsledkem je, že v politicky stabilních státech (a tím my přes všechny řeči stále jsme) postupně časem roste význam úzce profilovaných zájmových skupin, které jsou schopny zajistit významné ovlivnění směřování ekonomiky a přerozdělení veřejných rozpočtů ve svůj prospěch."

Tato činnost se v ekonomice nazývá tajuplným souslovím "dobývání rent".

Že nevíte, o co jde? Než to začnu vysvětlovat, do lidštiny by se to dalo přeložit asi jako systém, kde malé organizované skupiny za pomoci "užitečných idiotů", koupených či spřízněných politiků a zvládnuté mediální propagandy "dobývají rentu". Tedy okrádají nás všechny o značnou část toho, co jsme vydělali tím, že vytvoří systém, který nás donutí značnou část výsledků našeho snažení jim odevzdat.

Této činnosti, se také říká "destruktivní podnikání".

Abyste to lépe pochopili (vy, kteří to slyšíte poprvé): jde třeba o vyrobení mediální bubliny o nebezpečí "oteplování" masivní propagandou, tím následně donutit poplašenou veřejnost k vyvolání tlaku na politiky tak, že je schválen celoevropský plán na "snižování emisí". A nařízeno vybudovat fotovoltaiku.

Což se povedlo a teď už se jen diskutuje, zda nás to bude stát do roku 2030 bilion korun, jak řekl minulý ministr životního prostředí, anebo "jen" 814 miliard, jak říkají weby organizací tyjících z tohoto byznysu. No v každém případě jsme jen v roce 2013 zaplatili - tedy bylo nám "úzce profilovanou zájmovou skupinou" ukradeno - 44,6 mld. Kč na fotovoltaiku.

Tak chvíli počítejme:

1) Průměrná cena jednoho "předraženého" kilometru dálnice je dle NKÚ 416 milionů.

2) Jak jsem již psal, jedna miliarda je tisíc milionů, takže by se za to dalo postavit 107, slovy sto sedm kilometrů dálnic.

3) No a celková délka postavených dálnic v ČR dodnes je … 775 km, s rychlostními silnicemi pak 1080 km!

Už víte, proč nejsou na dálnice peníze? A to je fotovoltaika jen jeden ze zlodějů našich peněz. Tedy pardon: zájmová skupina věnující se "dobývání renty".

Pokračování příště