EKONOMIKA: Chybná logika ČNB
České domácnosti během jediného dne zchudly o téměř 76 miliard korun, počítáme-li s objemem bankovních vkladů a poklesem jejich hodnoty koruny vzhledem k euru. Kdybychom započítali i korunové cenné papíry včetně penzijních fondů, podílových fondů a dalších nástrojů, celková částka by byla ještě vyšší. To vše v důsledku intervence České národní banky na měnovém trhu.
Jak ČNB tento krok obhajuje?
Česká ekonomika by se mohla podle ČNB v příštím roce dostat do deflace (poklesu cen, tj. záporné inflace) trvající přinejmenším po dvě až tři čtvrtletí. "Deflaci může být dle historické zkušenosti velmi obtížné zastavit, jakmile se jednou rozjede. Její prevence je lepší než pokusy o následnou léčbu," uvedl viceguvernér Tomšík.
Intervence mají údajně být impulsem pro občany, aby neodkládali spotřebu. "Očekáváme, že se intervence promítne do spotřebitelských cen. A tento impuls chápeme, že je právě impulsem pro spotřebitele i investiční poptávku, aby lidé neodkládali spotřebu a začali spotřebovávat. Tím další dopadem je, že dojde k zachování a tvorbě nových pracovních míst a nedojde k poklesu HDP."
Jinými slovy: občané, vaše úspory budou ztrácet na hodnotě, takže se jich raději zbavte hned než později. Ale nebojte se, když budete utrácet úspory, které vám budeme znehodnocovat, třeba i za nesmysly, které nepotřebujete, kola ekonomiky se roztočí a my všichni budeme bohatší.
Všimněte si, jak Tomšíkův odbornický žargon zní nepřesvědčivě, když se přeloží do běžného jazyka. Nejen zní: opravdu je nepřesvědčivý. Vysvětlíme si proč.
Existují dva typy inflace, respektive deflace. Cenová inflace (či deflace) se měří pomocí spotřebního koše zboží a služeb. Dále existuje peněžní inflace a úvěrová inflace (deflace). Udává změnu objemu peněz, případně úvěrů v ekonomice. Je měřitelná pomocí agregátů M2, M3, MZM a objemu úvěrů. Definice jednotlivých "M" je technická záležitost; spokojme se s konstatováním, že jde o objem peněz v různých podobách, které jsou k dispozici během určité lhůty.
Cenová inflace závisí na peněžní inflaci. Tento vztah je předmětem kvantitativní teorie peněz. Lze ukázat, že když klesá objem peněz, objevuje se i cenová deflace. Během Velké deprese 1929-1933 v USA objem peněz (M2) poklesl o 30,9 procenta. Cenová hladina poklesla o 24,6 procenta a hrubý domácí produkt o 29 procent. Proč se stalo toto všechno? Protože Spojené státy byly postiženy rozsáhlou bankovní krizí. Zhroutil se objem úvěrů. Domácnosti i podniky přišly o hodně peněz uložených v nepojištěných bankách a ekonomika se dostala do deflační spirály.
Logika příčinných souvislostí je následující:
(1) Cenová deflace byla způsobena peněžní deflací.
(2) Peněžní deflace byla způsobena úvěrovou deflací.
(3) Hospodářská krize byla rovněž způsobena úvěrovou deflací.
(4) Úvěrová deflace byla způsobena bankovní krizí.
(5) Bankovní krize byla způsobena více faktory, z nichž hlavní byla přílišná úvěrová expanze během 20. let.
(6) Úvěrová expanze měla různé důvody, především měnovou politiku Federálního rezervního systému.
Z posloupnosti příčin a následků je zřejmé, že cenová deflace a pokles HDP jsou jen důsledky peněžní a úvěrové deflace. Pokles cen není příčinou hospodářských krizí. Touto příčinou je obvykle bankovní krize.
České banky v současné době netrpí krizí. Tvorba úvěrů je spíše pomalejší, ale o deflaci nelze hovořit. Pokud ČNB opravdu zvýší inflaci, bude to mít za následek vyšší rizikové přirážky u hypoték a investičních úvěrů: negativní šok pro bankovnictví, podnikání a stavebnictví. Cosi na způsob vyšších daní.
Chybnou logiku ČNB lze ilustrovat na příkladě, který svým studentům uváděl norský ekonometr Ragnar Frisch: "Když zkoumáme počty turistů navštěvujících západní pobřeží Norska, zjistíme, že jsou velmi úzce korelovány s počtem much. Ale nikoho samozřejmě nenapadne uměle chovat mouchy za účelem podpory turistického ruchu".
U much a turistů je každému jasné, že obě veličiny závisí na teplotě vzduchu, ale mezi nimi samotnými není žádný vztah. Umělý chov much nepřiláká turisty. Frischův příklad se učil jako příklad falešné korelace na kursech statistiky Fakulty řízení VŠE. Jejím absolventi jsou i v bankovní radě. Měli by poznat falešnou korelaci cenové deflace a hospodářského poklesu.
Historie, kterou Tomšík argumentuje, zná dlouhá období, během nichž pokles spotřebitelských cen nebránil hospodářskému růstu. Statistiky Bank of England uvádějí, že britský cenový index klesl během let 1813 až 1896 na 53 procent původní hodnoty. Ó hrůzo, jak to jen Británie přežila?
Zdroj: Bank of England
Velmi úspěšně. Britská ekonomika dokázala růst během dlouhého období a ještě z větší části splatit státní dluh ve výši až 288 procent HDP z dob napoleonských válek. (Zdroj: Mitchell, B., 1990, British Historical Statistics, Cambridge: Cambridge University Press).
Ukázalo se, cenová deflace, která vzniká díky růstu produktivity a díky konkurenci v mezinárodnímu obchodě, je neškodná.
Ilustrace tohoto principu: čím byl typický rok 1813? V tomto roce byla poprvé publikována Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Lidé jezdili v dostavnících. Železnice byla hudbou budoucnosti, americký Kongres teprve schválil použití parníků pro přepravu pošty. Británie válčila v USA a v Kanadě, na evropském kontinentě se válčilo s Napoleonem. Ceny byly vysoké kvůli obchodním blokádám a jiným omezením obchodu.
Naproti tomu v roce 1896 panoval v západním světě mír, obchod se rozvíjel, vyspělé státy byly protkány sítí železnic a spojeny liniemi pravidelné námořní parolodní dopravy. V tomtéž roce Británie zrušila zákon, podle něhož před každým automobilem musel běžet člověk s varovným červeným praporkem; pokrok byl zřetelný všude, zkracoval vzdálenosti a snižoval náklady.
Průmyslová revoluce přinesla pokles pokles cen téměř všech položek spotřebního koše. Deflace, která probíhala během větší části 19. století, byla příznivým druhem deflace.
Mimochodem, proč tato éra skončila právě v roce 1896? Protože přesně v tomto roce bylo v aljašském Klondike objeveno zlato. Jenom v samotném roce 1897 bylo vytěženo 20 milionů uncí zlata, což mělo za následek mírné zvýšení inflace v celém světě. (Ale skutečně jen velmi mírné.) O měnové politice tehdy nerozhodovali centrální bankéři, ale zlatokopové. (Po nedávných zkušenostech se nabízí otázka, co je vlastně lepší.)
Deflace, která probíhala během větší části 19. století, byla tímto příznivým druhem deflace. Stejně jako nynější pokles inflace v české ekonomice.
Není důvod věřit, že spotřebitelé reagují na inflační očekávání "spekulativním" způsobem, jak tvrdí ČNB. Intervence sice mohla během víkendu hned po oznámení intervencí potěšit prodejce dovážené elektroniky, kteří ještě drželi staré ceny, ale v tomto případě šlo o jednorázovou vlnu. Až ceny vzrostou, poptávka poklesne.
Vyšší inflace podstatně neovlivní spotřebu potravin, nápojů, elektřiny, vody, plynu, léků a většiny služeb. Pokud ano, pak mírně záporně, neboť při růstu cen a stagnaci příjmů se spotřebuje menší objem zboží a služeb. Inflace snižuje spotřebu, nikoli naopak. Pokud jde o zboží dlouhodobé spotřeby, zde je efekt inflace jasně nepříznivý. Neexistuje naopak důvod předpokládat, že vleklý pokles cen má za následek odkládání spotřeby. Vyšší inflace se dále projeví zvýšením deflátoru HDP (tj. nižším reálným růstem.)
Stručně řečeno, ČNB udělala velkou chybu v měnové politice. Naštěstí má snadnou možnost napravit ji poměrně rychle, když se nad věcí zamyslí a z měnových intervencí potichu vycouvá.
Šrám na dobré pověsti ČNB bude mít delší trvání.
Psáno pro Lidové noviny (rozšířená verze)