Jen předem prosím za prominutí, že to dnešní povídání bude možná trochu zmatené. Ještě pořád jsem pod dojmy z úžasného nedělního setkání téhle skupiny skvělých lidiček, o kterých od začátku tvrdím, že by měli být Pánem Bohem chránění (promiňte, ale zákony mi připadají nedostatečné).

Tedy začnu na úplném začátku. Na konci minulého školního roku jsem dostala osobní spisy mých budoucích žáčků a když jsem je přečetla, říkala jsem si: No potěš, to bude fuška! Jak ukvapeně jsem dělala předčasné závěry! Na zvláštních školách učím už 24 roků a musím po pravdě říct, že takhle bezva děti jsem ještě neměla.

Mají postižení a dost těžká, mají obrovskou kupu zdravotních problémů a možná právě to jim dává tu sílu bojovat a hlavně bojovat s úsměvem na tvářičkách. Hodně mě toho za ten rok naučili a ne vždycky to s nimi bylo jednoduché, ale musím říct, že jsme si ten rok bezva užili.

V srpnu jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že oslovím vás Zvířetníky, aby se za námi někdo přijel podívat, se svým pejskem. Vlastně z vašich řad to začala Dede s Kazanem a Daníkem a svou pohádkou. No, chvíli trvalo, než jsem tu drzost na Zvířetník napsala a světe div se, nebyla jsem zakřiknuta, neotravuj, máme dost svých starostí. Prostě se mi ozvala Evka a Lucka a přijeli se svými pejsky až z Brna a jaké to bylo, znáte z minulých povídání.

No a pak to neskončilo, před vánoci začaly chodit dárečky pro trpajzlíky a vy jste si je vzali tak nějak za své, nezůstalo jen u vánočních dárků, chodily i korunky, které jsem hezky schraňovala do obálky a mohli jsme uskutečnit legendární výlet do Pražské ZOO s tetami, které si trpajzlíky popadly a celý den se jim neúnavně věnovaly. To nadšení dětí, a myslím, že i nás dospělaček, bylo báječné a protože korunky zase máme, plánujeme druhou etapu výletu, protože ze ZOO jsme viděli přibližně spodní půlku, máme jí zakreslenou na mapce, takže druhá určitě musí být shlédnuta.

Také někteří lidičkové si s námi výlet chtěli užít a nemohli nebo o téhle akci nevěděli, tak v druhé etapě je rádi chytneme za packy. Dneska už vím, že budu mít v příštím školním roce osm dětí, přijdou tři noví prvňáčci, pět stávajících zůstane a Andrejka postoupí do třetí třídy k někomu jinému. Ale už teď má slíbeno, že pokud se bude slušně chovat, domluvím to s příslušnou paní učitelkou a pojede s námi, o to bych jí nemohla ošidit! Takže už teď vyhlašuju, že pokud někdo máte zájem užít si bezva den v ZOO a vrátit se domů neskutečně utahaní a špinaví, budete mít jistě příležitost. Myslím si, že by to mohlo vyjít tak koncem září.

Když se za tím rokem ohlížím, vidím, že jsme udělali docela slušný kus práce a z těch mrňat, která přišla v září s rodiči, jsou pěkní raráškové, ledacos už umí a hlavně měli možnost poznat něco strašně moc důležitého a to, že se lidi mají mezi sebou rádi a dovedou si pomáhat a dovedou pomáhat i zvířátkům. Myslím, že kdyby se nic jiného nenaučili, tak tohle je jedno z nejdůležitějších poznání, protože tyhle děti budou muset vždycky spoléhat na pomoc a lásku druhých. Někteří víc, někteří míň, to podle stupně postižení, ale v pozici potřebného člověka se ocitne každý z nich a je dobře, že vědí, že existují lidé s dobrým srdíčkem a ochotnou rukou pomoci.

Jsou moc vděční za každou maličkost, mají ze všeho velikou radost, ale potřebují i uznání, že jsou fakt dobří, že se jim toho spousta podařila a toho se jim bohatě dostává. Ne formou známek, těm někteří z nich ani pořádně nerozumí, ale uznáním od vás, která jim poctivě vyřizuji. Díky počítači ve třídě už znají spousty pejsků a kočiček ze Zviřetníku a znají i jejich životy a lumpárničky, které provádějí - třeba kosatka Beta, Ešusek, mrňavka Major, znají i hlídací Anku a bláznivku Blesana i příběhy Poopíška a veverek a Kostičíka a Zuzulky a Bohouška a dalších a dalších, fakt to nejde vyjmenovat.

Dostali krásné pohádky ve formě prezentace, básničky, se kterými celkem úspěšně bojovali ve školní soutěži, spoustu materiálu na výrobky. Díky vaší štědrosti si můžeme dovolit zkusit i složitější techniky a hezčí výrobky. Už jsem vysvětlovala, že ne všechno svými tlapičkami zvládnou, musíme s Magdou hodně pomáhat a dokončovat, ale svůj podíl na každém kousku výrobku mají a jsou náležitě pyšní, když jim kdokoliv jejich práci pochválí. Na závěr roku jsme pilně trénovali na vystoupení naše "Mravenčení".

Protože tentokrát trpajzlíci nebyli schopní zvládnout vystoupení sami, vylezly jsme před rodiče s tykadly na hlavách aj moje maličkost a asistentka Magda. Obě jsme byly vyklepané a zase nám pozvedlo náladu vaše povzbuzování a trpajzlíci se předváděli nejen pro rodiče, ale i pro Jakuba, který se přijel podívat. No a báječné zakončení se konalo právě teď v neděli, kdy se tahle báječná parta ještě báječnějších lidí sešla na louce a všichni se najednou znali, jakoby odjakživa a nikomu nebylo zatěžko sáhnou hlouběji do peněženky a koupit si nějakou maličkost trpajzličí, prohlídnout fotky, přidat něco do krabic pro opuštěné kočičky.

Sešla se velká spousta peněz, nebudu psát tady veřejně celou částku, protože i tady mám tak trochu strach, že si to přečte někdo a bude zvědavý a třeba i nepřejícný a mohl by být malér. Nejsou totiž všichni tak skvělí, jako vy tady. A já vám za to, jací jste, strašně moc děkuju, Už mi někteří z vás opakovali: "neděkuj, je to normální a samozřejmé," nebo "nám to dělá radost". A já budu znovu opakovat, že to není samozřejmé a že si toho všeho nesmírně vážím, jakož i vás i celého Zvířetníku, protože to je oáza dobré pohody, slušnosti a bezva lidí.

Přeju vám všem krásné dovolené za sebe i trpajzlíky, naberte spoustu síly do dalších všedních dnů. I když tady je každý den takový malinký svátek, protože se můžeme setkávat a povídat si.