To je teda fakt, návštěvy milujeme, protože vždycky přinesou nějaké vzrůšo a my si na chvilku odpočineme od učení. I když to není tak docela pravda. Každá návštěva nás něco nového naučí. V poslední době k nám přijely dokonce dvě návštěvy, obě hodně milé a hodně vzácné. Samozřejmě jsme hrozně ukecaní, tak se s vámi podělíme o naše zážitky.

Tedy ta první návštěva, to bylo před čtrnácti dny (to to letí). Najednou se z ničehož nic otevřely dveře a do třídy vtrhla naše nejmilejší kamarádka leonbergřice Bora a za ní se přihnaly její dvě dětičky. My jsme zrovna měli pracovní vyučování a vyráběli jsme balóny. Práce samozřejmě letěla stranou a už jsme se kutáleli v jednom klubku s našimi psími kamarády. Samozřejmě pejsánci nepřišli sami - čekali byste, že s nimi přišla Jaruška Šmrhová. Jasně byla s nimi, ale tentokrát těch dospěláků bylo víc. Ale aby to bylo všechno hezky popořádku: nejdřív tedy představíme dospěláky - paní Šmrhovou už z našeho vyprávění znáte, tentokrát s ní přišel její muž Jarda. Měl totiž důležitý úkol, musel tlumočit a taky ještě u nás ve škole nikdy nebyl. Myslíte, že tlumočil z "lidštiny" do "pejsštiny"? Kdepak, s pejskama si rozumíme i bez tlumočníka, ale s těma psíma mrňatama přijely na návštěvu jejich budoucí paničky. Považte, jedna byla ze Švýcarska a ta druhá až z daleké Ameriky. Jistě sami uznáte, že s nimi bychom se nedomluvili, rozmlouvaly totiž německy. No a ještě jsme nepředstavili psí mrňata - tak to byl syn Bory, jmenuje se Eros a momentálně se nachází v Kalifornii a užívá si tam sluníčka. Jak to víme? Představte si, že Eros nadiktoval paničce pozdrav a ten k nám ze San Franciska přiletěl leteckou poštou. Měli jsme z něj velikananááánskou radost a taky z toho, že se mu u nás líbilo.

Druhé štěně byla Bořina dceruška a ta se jmenuje Ezra a odjela se svou novou paničkou do Švýcarska. Na paničky štěňátek jsme se mile německy usmívali a mluvili jsme na ně směle česky, Jarda všechno překládal, ale možná ani nemusel, protože určitě pochopily, jak moc máme rádi zvířátka a pejsky obzvláště. Když jsme chlupatce řádně utahali a nakrmili piškotkama, vydali se na cestu do svých nových domovů. Z celé návštěvy byl úplně největší malér, že naše paní úča má sklerózu a zapomněla foťák, takže pokud chcete chlupáčky vidět, musíte se kouknout na stránky www.borazmiloticek.net. Tam je najdete všechny i s jejich dalšími členy velké psí smečky.

No a tenhle týden přijela další návštěva. Už od pondělka nás naše paní úča natahovala na skřipec zvědavosti, že prý pro nás má na středu překvápko, ale jen když budeme hodní. No, moc se nám to nedařilo, být hodní, protože jsme o prázdninách drobátko zdivočeli, ale překvápko stejně bylo! Ve středu v deset hodin zazvonil telefon, paní úča vyběhla ze třídy a vrátila se - no s kým byste řekli? - jasně, s pejskama! Tentokrát to byli Daník a Kazan, samozřejmě nepřijeli sami, to by asi ani tak šikovní pejsci nezvládli, protože jeli hrozitánskou dálku - z Doubravice u Dvora Králové. Přijela s nimi jejich panička paní Dagmar Ruščáková. Zase jsme se sešli v tělocvičně a paní Ruščáková nám vyprávěla, že Daník a Kazan jsou chodští psi. Představte si, že tihle pejskové dřív hlídali státní hranice. Dneska jsou to mazlíčkové a kamarádi, kteří hlídají dům a zahradu, drobátko rošťačí, rádi se proženou po poli nebo po lese, ale dovedou se i vloudit do postele, když se nikdo nedívá a náhodou jsou otevřené dveře. Dozvěděli jsme se, co rádi jedí, jak sportují, že neradi běhají u kola na vodítku, ale když můžou lítat "navolno", jsou k neudržení, a spoustu dalších informací. Dřív kluci mívali ještě jednoho kamaráda a to byl jezevčík Max, ale ten už je v psím nebíčku. Když už jsme byli, jak z hadích ocásků, vrátili jsme se do tříd a chlupáči se šli s paničkou trochu proběhnout. Potom zase přišli za námi, tentokrát už jen k nám do třídy. To bylo bájo, protože jsme je měli sami pro sebe a mohli jsme je řádně pomuchlat. A při tom muchlání jsme poslouchali pohádku O mlsné mašince, co jezdila na svíčkovou, kterou nám moc hezky vyprávěla paní Ruščáková. Jé, my moc rádi posloucháme pohádky, to dovedeme být úplně hodní. Je to totiž lepší než televize! Potom jsme si malovali na tabuli obrázky. Heč a paní Ruščáková nám na tabuli namalovala krásnýho koně i s jezdcem, tak si ho chráníme, aby nám ho nikdo nesmazal! Nejhorší je, že když je něco moc pěkného, tak čas strašně rychle utíká. Museli jsme na oběd a na autobus za maminkama a pejsci se svou paničkou se vydali na dlouhou cestu k domovu. Rozloučili jsme se tedy a věřte, že se nám moc nechtělo. Předali jsme aspoň kytičku a malinký dáreček, protože paní Ruščáková nechtěla vůbec žádný honorář a pomuchlali jsme Daníka a Kazana, hezky jsme je opusinkovali a poděkovali za to pěkné dopoledne. Zase jsme se dozvěděli spoustu důležitých informací, jak se chovat k našim psím kamarádům, ale také k lidem. Ze zvířátek bysme si totiž měli vzít příklad. Ona vůbec nejsou taková, jak někteří lidé říkají - třeba, když někdo řekne, že je někdo čuně - čuník je totiž náramně čistotné zvíře, zrovna tak vlci mají ve smečce takový řád, že by jim ho lidská společnost mohla mnohdy závidět - o slabé členy smečky se postarají ti silnější a o kořist se dělí. Sice si také sem tam nějakou po čumáku dají, ale asi k sobě nejsou tak zákeřní, jako dovedou být lidé k sobě.

No, dost filozofování. Musíme se zase pustit do školní práce, abychom nebyli hloupatí. Taky se pořád snažíme přivolávat jaro tím, že vyrábíme jarní výrobky a ono pořád nikde. Sníh máme moc rádi, ale letos je ho nějak moc a už nás moc nebaví. Ve čtvrtek jsme posbírali zbytek kaštanů, jablíčka, rohlíky a chleba a vydali se do městských sadů trochu přilepšit srnkám a zajícům, kteří už mají zimy také asi plné zuby a hlavně mají hlad a přicházejí pořád blíž k lidem. Začínáme se těšit, až zase vyrazíme někam na čundr a opečeme si naše oblíbené buřtíky, budou vonět kytičky a zpívat čimčaráčkové. Tak nám držte pěsti, ať už se toho co nejdřív dočkáme!