21.10.2019 | Svátek má Brigita


PSI: Pán a jeho pes

14.12.2016

Stát se pánem svého psa nebývá vůbec jednoduchá záležitost a nebezpečí vypuká hlavně koncem školního roku a o Vánocích.

„Tati, já ci pejska,“ praví pokračovatel rodu, co předevčírem byl ještě rozkošným batolátkem, včera se naučil mluvit a dnes pochopil, že znalost řeči umožňuje klást požadavky.

Maminka, jež se dosud rozněžňuje při vzpomínce na miminko v kočárku, sní radostně o tom, jak bude pejskovi vázat na kebulce mašličku. Tatínkův dotaz, zda-li má čas na to se ještě se starat o psa, ji celkem rychle uzemní a dítko je odkázáno na dobu pozdější, až bude mít víc rozumu. A celá věc projde celkem v klidu a bez konfliktu.

Ale je to jen klamný klid před bouří!

Čas kvačí, robátko jde do školy, kde ho neprozřetelně naučí psát, což dítko pochopí jako novou mocnou zbraň a nejdéle o Vánocích napíše Ježíškovi. O pejska, jak jinak! Výmluvy, že Ježíšek zapomněl, nebo že pejsci nebyli zrovna na skladě, fungují jen do té doby, kdy dítko na Ježíška ještě věří.

Nátlak i nutnost argumentovat se stupňují, až jednoho dne tatínek nevydrží a zvolá „NE“ hlasem velikým a rozhodným, zatímco maminku stále ještě brzdí vědomí, že by „to zvíře“ zas měla na krku ona.

Léta však uplynou jak voda, dítko domů propašuje křečka, potkana i želvu a situace stává se kritickou, navíc jaksi všichni uznávají, že dítko by se už o psa starat „mohlo“. Ba najdou se i tací idealisté, co tomu věří! Tím argumentem celá rodina ve svém odporu měkne a měkne a po desetiletí boje je náležitým způsobem zpracována, a tak se snadno najde nejslabší článek, který vyměkne úplně. Nejčastěji to bývá babička.

A tak ji před Štědrým večerem tatínek načapá, ana se plíží předsíní po způsobu píďalek a vleče za sebou koš zvíci letadlové lodě. „Tam mám všechny dárky,“ lže funící babička statečně a tatínek, ucloumán vším vánočním šílenstvím, jen rychle ucedí: „To je fajn, maminko, já myslel, že jdete na houby!“ Načež se uchýlí na záchod, kde přemítá o ukradených Vánocích a nakopaném Ježíškovi. Surovec!

Příslibem smaženého kapra je vylákán z azylu, usedne ku slavnostní krmi, a pokud se nikdo neudusí kostí, začne to skutečně vypadat na vánoční pohodu. To nejhorší má ovšem teprve přijít.

Zazvoní zvonec a příběh může začít.

Děti otevřou koš a jejich indiánský řev přiměje tatínka, aby se šel podívat, co je tak rozradostnilo. Na dně koše sedí rozkošný medvídek, poulí udiveně oči, kam se to dostal, a na krku má mašli. „Medvěda nééééé!“ zakvílí tatínek celkem zbytečně, neb všichni ostatní „medvěda jóóó“, tudíž je přehlasován a umlčen. Navíc je mu vysvětleno, že to není medvěd. Nýbrž pes, samozřejmě čistokrevný, ale bez papírů, neboť byl jedenáctým štěnětem deváté feny a tudíž ho chovatel dával skoro zadarmo. No nekupte to!

Tatínek, utlučen argumenty, mávne rukou a jde se raděj podívat, co mu Ježíšek nadělil. Rozbalí největší balík a najde v něm několik kynologických příruček, atlas psů, obojek a vodítko.

„To je pro mne?“ táže se otec rodiny sarkasticky a mává obojkem, načež jsou mu propriety vyškubnuty z ruky s poukazem, že dětem se nemá kazit radost.

V zoufalství se chopí alespoň onoho atlasu, neboť je uspořádán podle abecedy, kterou umí. Na rozdíl od psů, které neumí vůbec! A zatímco rodina ťuťá, ňuňá a usilovně mazlí, začíná tatínek chápat, že psi jsou různí a začíná se zajímat: „A co je to vlastně za psa?“

Načež babičce zaskočí oříšek, počne se dusit a mezi tím sípavě vyráží, že: „Takovej ten malej černej rozkošnej pejsek, jako byl tuhle v té reklamně!“ A všichni najednou listují atlasem a všichni se nakonec shodují, že to doufejme JE ten malý rozkošný pejsek, jako byl tuhle v té reklamně. Pouze tatínek má ohledně rozměrů jakési pochybnosti, ale nechá si je moudře pro sebe a zaklapne atlas se slovy: „Děj se vůle páně!“

A ono se děje. Rozkošné štěňátko, jsouc mazleno, houpáno, ňuňáno a zvedáno nad hlavu, pocítí jistou potřebu a na koberci po babičce se šíří mokrý flek. „Jéžišmarjá!“ vykřikne maminka a vrhá se na tébich s horkou vodou a kartáčem, pražíc přísným zrakem pachatele i ostatní přítomné. Ten pes bude v předsíni, vyhlašuje tatínek nekompromisně a vánoční pohoda je takříkajíc ve psí a to doslova.

Ňuňátko vylekáno tou vřavou počne kvílet, babička si pro jistotu hloubí noru pod vánočním stromkem a jen puberťák to má na háku: „Vy toho naděláte,“ sykne směrem k dospělcům a jme se opět houpat a ňuňat. Houpáním ovšem hnou se střeva, štěndo počne jevit nepokoj a dotlapká k dosud neposkvrněnému rohu blahoslaveného tébichu, kde vyrobí několik bobků. Tatínek chápe, že je zle, a kvačí pro smetáček bez pobízení, maminka obrací oči v sloup a pubertální slečna omdlévá nad hovínkem: „Fuuuj!“

„Hele, tady se něco hejbe,“ hlásí druhá ratolest a prstem ukazuje k hovínku. Dámy lehají popelem a křičí: „Di vod toho pryč!“ a štěník lapen a opravdu vyhozen do předsíně. Členové rodiny pak uchylují se do svých koutů, aby nemuseli řešit „co s tím“ a Vánoce jsou definitivně v trapu. Tatínek medituje na záchodě na téma, že „tohle mu byl čert dlužnej“, a poslouchá zvyšující se intenzitu kvílení, které se ozývá z opuštěné předsíně. Začíná mu kručet v břiše, neb jeden kousek kapra je k večeři málo, a tatínek začíná dumat, co by tak ještě... a s čím? A jak tak hrabe v lednici, dochází mu konečně to podstatné: „Jéžišmarjá, dyť ten pes eště nežral! Máme pro něj vůbec něco?“ Smaženého kapra zavrhne jako pro miminka nevhodné, brsalát by asi taky nebyl ono a nakonec nalézá alespoň kuřecí prsa, netuše, že jsou určeny k zítřejšímu obědu, za což si na Hod boží vyslouží poznámku, že: „Ty chlapi vážně nevědí, co by všechno sežrali!“

U příležitosti hodobožového oběda, zepsut a dehonestován za konzumaci kuřecích prsou, chopí se tatínek štěníka a prchne do hospody, kde dostane se mu spásného moku a přehršle dobrých rad. Zejména vyznamená se místní pivoj Bivoj, hlásající, že pes musí především poslouchat, a předvádějící s rukama nad hlavou, jak ztrestá svého vlčáka hravě tím, že s ním praští o zem. Přítomní majitelé psů kuckají do dlaně a předstírají akutní záchvat bronchitidy. Tatínek si zatím nenápadně osahává bicepsy a uvažuje o návštěvě posilovny nebo alespoň o koupi činky.

Po návratu zanecháno štěndo opět v předsíni, kde okamžitě začíná kvílet. Pamětliv toho,,že včera mu ty zvuky naprosto rozvrátily manželský život a že tedy dnes zase ze sexu nebude nic, balí tatínek deku a polštář s poznámkou, že „se potřebuje aspoň pořádně vyspat“. A jde spát na zem do předsíně. Pejsek se zájmem přihlíží, jak je mu v koutě budován pelech, blaženě se přitulí k tatínkovi a spinkají spolu šťastně a spokojeně až do 5 hodin ráno, kdy se štěník počne nepokojně vrtět a tatínek v tuto necivilizovanou hodinu je schopen alespoň pochopit, že „ten pes musí ven“. Sněží, štěník se hemží po dvorku a tatínka zebe palec. Poté oba zalezou zpátky do pelechu a pokračují ve spánku.

Konečně je po Vánocích, konečně normální pracovní den a tak tatínek připne vodítko, do kapsy uloží krabičku s inkriminovaným hovínkem a peláší k veterináři. Veterinář je starý praktik, co si servítky nebere, a tatínek jen lape po dechu!

„No jo, škrkavky a štěně koupený na rohu, že jo!“ láteří vet. „Milej pane, budete rád, když se to odbude jen těma škrkavkama a když ten pes bude jinak zdravej! Nebo vás tu mám každou chvíli!

A bude to velkej pes, tak jen doufejte, že má v pořádku kyčle, nebo ho budete nosit,“ vyděsí tatínka.

Veta nic nemůže oblomit a vede si svou: „Takový já mám rád, koupěj prej čistokrevnýho psa bez papírů za pár šlupek a myslej si, jak na to nevyzráli! Kulový! Co si myslíte? Takovej množitel na psy sere, proto není pes ani odčervenej, ani očkovanej, takže vám klidně může zdechnout, než se nadějete! Nebo z něj bude chcípák a skončí v útulku, kde ho nikdo nechce!“

„Ne, v útulku ne,“ vzmůže se tatínek na chabý protest.

„Jen jestli!“ katí se veterinář. „Takovejch už jsem viděl! Víte, kolik stojí léčení takovýho psa? To tisícovky jen lítaj! Proč myslíte, že útulky praskaj ve švech? Jestli ho tam najdu, nechoďte mi na voči!“

Štěndo je naočkováno a odčerveno, tatínek dostane psí šampon, další odčervovadlo, štěněcí granule a hromadu dobrých rad a nakonec je rád, že je venku.

Doma okamžitě zapadne i se psem do koupelny a jde odblešovat. Napustí vanu, kde se ovšem štěndu nelíbí a jsouc ošamponováno, snaží se z vany vylézt, takže šampon i voda stříkají do všech stran. Po lítém boji je psík osprchován, zkrocen a osušen všemi ručníky v dosahu, za to ovšem z tatínka kape. V tu chvíli však vejde do koupelny maminka už tak dost podrážděná faktem, že sametová krabička od vánočního náramku byla znesvěcena a znehodnocena psím hovínkem a škrkavkou. Vysvětlování, že pes byl zablešen a koupel nutná, ji samozřejmě neuklidní a reaguje poněkud neuroticky. Použití JEJÍHO ručníku na psí blechy ji pak přivádí přímo k šílenství a tatínek se i psem dávají se na kvapný ústup.

V příštích týdnech udržuje si větší část rodiny od vánočního dárku uctivou distanc a vypadá to, že tatínek se do předsíně přestěhoval natrvalo. Zatím ještě smí do ledničky a na záchod, ale jeho intimní život zásadním způsobem utrpěl. Štěník zdárně roste, už dávno je jasné, že to není ten rozkošný pejsek z reklamy, a těžko se u sobotní kávičky chlubit teletem, které překáží ve dveřích. Navíc přezubuje a potřeba něco žvýkat se neblaze projevuje na všem, co je v dosahu. Z botníku trčí třísky a hrozí akutní nebezpečí, že celá rodina bude chodit bosky. Situace vygraduje ve chvíli, kdy mu slzící maminka předvádí své plesové střevíčky, kde chybí podpatek, a dcera usedavě štká nad poničeným ajfounem, neb správně tuší, že tímhle teda tu Rebeku ve třídě fakt netrumfne!

„Máš si to uklízet,“ troufne si zato tatínek, čímž přivodí domácí rozkol a debatu nad právy dítěte, rovnoprávnosti žen a práva na obranu. Babička skrývá se pro jistotu v komoře, aby neviděla stahující se mračna, a pak dokonce padne i to strašné slovo „útulek“. „Nikdy!“ volá udatně tatínek a kryje psa vlastním tělem. Nakonec, aby měl pokoj, vyrabuje tajnou pokladničku, slzy rázem osychají a dámy vyrážejí na nákup. Na tatínka jdou chmůry a smutně přehrabuje pár drobných ve šrajtofli. „Jseš můj „drahej pejsek,“ praví s vyčítavým pohledem směrem k štěníkovi, jenž nápadně začíná připomínat tele. Pejsek vesele vrtichvostí, neb správně tuší, že se půjde ven. Tatínek by šel meditovat na záchod, ale protože se tam se psem už nevejde, prohrábne šrajtofli ještě jednou, konstatuje, že na pivo přece jen zbylo, a připne vodítko.

„ Musíš ho utahat,“ radí mu kamarád štamgast. „Takovej pes musí něco naběhat! Kup stopovací vodítko, ať má pes trochu víc volna, a hlavně ho vem na cvičák, nebo s ním z maléru nevyjdeš!“ Tatínek nad cvičákem ještě váhá, ale stopovací vodítko koupí a malér se okamžitě dostaví. Pejsek se šťastně rozběhne, s tatínkem to škubne a pak už mu zbývá jen žasnout nad podivuhodným faktem, že base-jumping lze, za určitých okolností, provozovat i metr nad zemí. Jen při tom postupně ztrácí peněženku, brýle, cigarety, zapalovač a těsně před dopadem i klíče od bytu. Když se mu to podaří všechno zas sesbírat a prohlíží svá odřená kolena, je pevně rozhodnut na ten cvičák vyrazit.

Tam si zpočátku připadá jako blbec, neb se nevyzná a navíc je to tam samá ženská, takže ne zcela zapadá. Počáteční nervozita však opadne, přemůže stud a rozpaky a začíná se zklidňovat, takže při povelu „sedni“ už nehledá židli a situace se normalizuje. Nejdůležitější ovšem je, že povely chápe a akceptuje i pes, a jednoho dne situace vykrystalizuje a tatínek s úžasem zjistí, že ho ta psí stodola opravdu docela ochotně poslouchá. Je mu ještě nabídnut výcvik obrany, ale představa zubaté psí tlamy, jak se do někoho zakusuje, je tatínkovi bytostně cizí a tak s díky odmítá a kráčí domů rozjařen myšlenkou, že má svého psa pevně v rukou.

Z čehož ho ovšem psík rychle vyvede, přidřepne uprostřed chodníku a jme se konat. A koná dlouho a důkladně, v množství odpovídajícím jeho velikosti a tatínek opět tone v rozpacích.

Nemoha odhodit vodítko a prchnout za roh, nasadí tatínek nonšalantní výraz a předstírá, že tam vůbec není, a pokud ho tam někdo vidí, tak je to tím, že nemírně požil. Hvízdá si veselou písničku, zkoumá, jestli nezačalo pršet a vůbec kouká, kde co lítá.
Poté, co psisko vykoná své dílo, tatínek vyloví pytlík od ranních rohlíků, sesbírá, co na chodníku po psékusovi zbylo, a nenápadně odcouvá k nejbližšímu koši.
Když se mu podaří odhodit corpus delicti, tatínek pookřeje, úklonou pozdraví trafikanta, zvedne babičce upadlou hůl, poplácá pošťáka po rameni a je šťasten, že si ho nikdo nevšiml...

Čas dále plyne, rodina si zvykla, že má doma stodolu, a přestala se obávat, že chytne blechy. Pes pak též nahlédl, že likvidovat obchod s obuví, který se vyskytuje v předsíni, se nevyplácí, a krom toho nějak ztratil zájem. Babička dokonce s povděkem kvituje, že když je doma sama, nezvoní u vrátek loupežníci typu Svědků Jehovových či obchodníků s čímkoli, a pokud to mají v úmyslu, stačí jen očkem pohlédnout a chuť je přejde. Jen si jaksi všichni zvykli, že tatínek je hlavním psovodem a už mu to nikdo neodpáře! Protože ráno je moc brzy, večer je moc pozdě a odpoledne je nutno se učit na zítřejší písemku z matiky nebo jít na rande. Čímž je péče o psa definitivně vyřešena. Na což tatínek reaguje tím, že si koupí běžecké boty! Když už, tak už, že?

A tak jde život, až se najednou všechno nějak zadrhne. Od „infanta“ se tatínek dozví, že takovej kmet mu nemá co kecat do života, neb o něm vlastně vůbec nic neví, a manželka počíná trousit sentence na téma, že „kdyby si vzala Pištu Hufnágla...“

Tatínek je zhrzen a po svém zvyku vezme psa a jdou si sednout nahoru na kopec. Je mu setsakra smutno a dumá o nevděku světa, dětí pak obzvláště a říká si, že si to přece nezaslouží. Pes sedí vedle něj a jaksi si s tatínkovým smutkem neví rady. Ale zkusí to a šťouchne do něj čumákem: „Nebreč pane! Koukej, takovej krásnej klacek!“

Po cestě dole vede babička Pepíčka ze školy. „Pán a jeho pes,“ smrkne dojatě a pedagogicky dodá: „Pamatuj si, že pes je nejlepší přítel člověka!“

Pepíčkovi ta informace uvízne v kebulce a usilovně dumá. Na konci cesty pevně a rozhodně pohlédne babičce do očí: „Já vím co! Napíšu Ježíškovi!“

Da capo al fine!

Vaše Rpuť.



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.