9.12.2019 | Svátek má Vratislav


ĆLOVĚČINY: Zvířata se psychicky trápí – možná intenzivněji než my

20.8.2015

Z jedné filosofující práce mladého teoretického přírodovědce mi utkvěla stať o vlastnostech, podle něho typicky lidských. Že člověk např. prožívá bolest nejen z příčiny tělesné, ale též duševní. Současně říká, že zvířata tuto schopnost, tedy cítit duševní bolest, zajisté neznají. Jejich špatná nálada že je vyvolávána fyziologickými příčinami, zatímco u člověka je i fyziologická bolest často důsledkem duševního trápení…

Hned mě napadlo,že doma nebo v bezprostřední blízkosti nikdy neměl možnost žít se zvířaty, nikdy nepozoroval trvale psa, kočku, papouška, myšky či jiná zvířata. Třebas i veliká sečtělost z dětství, získaná i z knížek pro děti, které přikládají zvířatům naivní lidské chování a hemží se líbivými antropomorfizujícími blbostmi, pomáhá zatemňovat realistické vnímání zvířat. Děti se dočtou, jak zajíci vyzráli na myslivce tím, že jim sebrali pušky, jak pašík besedoval s kozou a kocourky a jinými zvířaty na selském dvoře, jak šel kocour na vandr, jak liška chytala na ocas ryby, jak zlý vlk snědl babičku a holčičku a pak spal v posteli atd. Dětem se uzavírá skutečné pozorování a poznávání tvorů, kteří se nenarodili lidmi, a staví se jim zeď dělící je od reality zvířecí existence, neumožňující porozumění a empatii vůči zvířatům.

Za mého dětství se četla i řada knih, většinou od severských spisovatelů, které líčily život zvířat a člověka mezi nimi zajímavě a více méně realisticky. Např. indiánský autor Šedá Sova napsal hezkou knihu o tom, jak indiánský otec donesl své dcerce mladého bobra a ta s ním prožila mnoho pěkných zážitků. Thompson Seton obohatil moje dětství několika krásnými knihami. Kniha, spíš pro dospělé, Škola Malého stromu ukazuje, jak staří manželé, kteří se ujali sirotka, používali k pomoci pro přežívání v odlehlé krajině smečku psů, z nichž každý měl jinou povahu a jinak spolupracoval.

My civilizovaní lidé už odmalička vychováváme své potomky v jakýchsi, nám příjemných, iluzích o zvířatech. I když jsou mnohé potřeby a pocity zvířat čistě smyslové (bolest, žízeň, hlad, zima, horko a j.) stejně jako u nás lidí, prožívají i lásku, zlobu, něhu a utrpení jako je například osamělost, stesk, bezradnost, nejistota, nuda, úzkost, hrůza a další, jako je může zakoušet i člověk. U zvířat žijících v naší blízkosti bývají tyto pocity docela evidentní a kdybychom jim věnovali dost vnímající pozornosti, mohli bychom jim od těch nepříjemných pomoci. Býváme k nim však neteční a vychováváme druhé k nevnímání, k lhostejnosti. 

Kolikrát jen jsem slyšela, že jde „jen“ o zvířata., která jsou dokonce Bohem určena, aby člověku sloužila. Využíváme jich bezvýhradně, bez ohledu na jejich psychické i tělesné potřeby – což je konec konců spojeno v jednotu, podobně jako u nás lidí. Tvoříme geneticky jeden z článků živočišného života na Zemi jako druh, kterému říkáme s pýchou „homo sapiens“. Ale je moudré žít z vykořisťování a bezmezného zotročení jiných druhů? Je lidské svědomí skutečně jen balastem, který je potřeba odhodit, když jde o náš kořistnický zájem? Vůči zvířatům to děláme všichni aniž si připustíme výčitky svědomí. Mám před očima chovy jatečných a ostatních užitkových zvířat, lesní chovy a hony, rybaření a jeho průmyslové formy, mrzačení přírodních plemen na „líbivá“ a užitková plemena s vysokou produkcí bez ohledu na zdraví a životaschopnost vyprodukovaného plemena „kulturního“atd. 

Ale i individuální postoje... Před časem jsme se sešli jako skupina spolužáků a povídali jsme si různé humorné zážitky. Jedna spolužačka, povoláním učitelka jazyků, vyprávěla, jakou legraci zažila v zimě s domácí zabíjačkou. Prase vykrmili poblíž Brna u dědečka, ale zpracovat se mělo u lépe k tomu vybavené rodiny kdesi na Vysočině. Mrzlo, jen praštělo. Příbuzní nechtěli domácnost dědečka obtěžovat zpracováváním poraženého prasete a usnesli se, že je přepraví živé na otevřené korbě auta do oblasti Žďáru na Moravě. Mráz pod 10 stupňů, cesta trvala ve sněhu a snad i náledí, skoro 2 hodiny. Prase, vytažené z teplého chlívku stálo přivázané na korbě auta. Omrzlo, téměř zemřelo. Většina spolužáků se téhle neobvyklé příhodě zasmála.

Krutost, s níž se zachází s jatečnými i jinak užitkovými zvířaty, je bezmezná. Krávy prožijí u nás svůj život většinou uvázané a telata je nutíme rodit po dvanácti až čtrnácti měsících (kráva je 10 měsíců březí); ta se jim odejmou většinou pro výkrm na maso a matky produkují mléko pro člověka. Bez téměř každoročního porodu by mléko pro lidský konzum nebylo. Podobně kozy i dojná plemena ovcí. 

Jak silný je mateřský vztah a jaké je utrpení z odnímání mláďat je zřejmé třebas z tohoto zážitku: Telátko bylo od dobré, vysoce dojné matky a byla to jalovička. Prodali ji jako budoucí dojnici do sousední vesnice a nechali ji pár měsíců odrůst u mámy. Máma se s dcerou nechtěla a nechtěla rozloučit a tak je vzali na provaze obě do oné vesnice, tam si kupec jalovičku převzal a zmatenou mámu dopravili zpět. Té se po nějaké době podařilo překonat své upoutání ve stáji a utekla. Našla cestu ke svému mláděti a byla nalezena ve chlévě u své dcery, jak ji něžně olizuje.

Že chovatelé prasat na domácí porážku dobře vědí, že se osamělost jednoho prasete projevuje v menších přírůstcích na váze, a raději vykrmují alespoň dvě zvířata spolu, je všeobecně známé. Můj známý nám ukazoval své malé domácí hospodářství – byl to můj kolega ze školy, také aprobací biolog, a řekl: „Teď půjdeme ještě za Lucinkou, ta nás tu na dvoře slyší a už na mne čeká“. Překvapení: Lucinka byla prasátko, asi sedmdesátikilové, ve výkrmu, které bylo zvyklé se několikrát za den se svým majitelem pomazlit. Na dvě prasata neměl krmivo, tak jí to nahrazoval mazlením a rozprávěním. Lucinka přilnula jako pejsek, zdálo se, že i mnohým slovům rozumí. Říkal, že zabití, čímž výkrm vrcholí, mu připadá jako vražda, ale přece jen je to nutnost. Bez ní by nebyly jitrnice, škvarky, uzené, a to jsou veliké pochoutky… Odmítla jsem tohle pohoštění z minulého prasete s tím, že jsem vegetariánka. Kolega to přijal a jen poznamenal: „Vy nevíte, co je dobré.“

Jak velké může být duševní utrpení pejska, který pozbude svého psího druha, to jsem zažila a bohužel sama způsobila. Dodnes si to nemohu srovnat se svým svědomím. Jak jsem tak mohla podcenit žal svého malého psa? Jak jen jsem jej mohla nechávat v prostředí, kde ho nikdo neměl rád po smrti jeho táty, který se ve svých sedmnácti letech pomátl a byl agresivní nejen vůči lidem, členům naší rodiny a synovým dětem, ale i mně prokousl ruku a útočil. Tohoto svého synka, Hýtka, doslovně týral svou agresivitou, že stále krvácel a visely z něho kusy kůže. 

 Byli to psi, kteří žili venku a pelech měli společný v kůlně na zahradě. V zahradním domě bydleli dvě rodiny nájemníků. Psí táta Argon byl nejméně dvakrát hmotnější než synek Hýtek. Nevelký potomek se ale nedal a při záchvatech otcovy útočnosti neutíkal, ba stavěl se na odpor a útok oplácel útokem. Pak třebas zase spolu, přitisknuti jeden k druhému, spali ve společném pelíšku. Útočný Argon sice nájemníky neohrožoval, protože si jej nevšímali, ale zvykl si lehávat na prahu našeho zahradního bytu a nepustil do bytu ani ven mého malého vnuka. Několikrát ho kousl, příslušníky rodiny také. No zřejmě zešílel. Rozhodli jsme se pro veterinární eutanazii a autem ho odvezli na tenhle smutný zákrok. 

Hýtek druhý den začal tátu hledat. Naříkal, plakal, pátral, nepřijímal potravu, nepil, běhal za mnou a chtěl, abych se s ním mazlila. Kvílel ve dne v noci a nájemníkům to vadilo. Když jsem odjela do Brna, abych mu z psího nalezince opatřila družku, zůstala jsem v brněnském bytě přes noc a ještě jeden den. Moje dvoudenní nepřítomnost byla pro Hýtka osudná. Zmizel, nájemníci mi řekli, že utekl. Branka byla stále zavřená, a nikdo „nevěděl“, kudy nebo komu z nich utekl. Ve vesnici ho nikdo neviděl, i když ho moje okolí léta znalo. Chodili jsme totiž s oběma psy nakupovat a na procházky. Bezesporu ho jeden z nájemníků zabil a jeho rodina ho snědla. Doptáváním jsem se dozvěděla, že přinesl zabitého malého černého psa svým příbuzným. 

Nikdy si neodpustím, že jsem Hýtka nevzala ihned k sobě do brněnského bytu. Lépe bych mu pomáhala snášet ztrátu druha. Myslela jsem si naopak, že se mu uleví od trapiče a že se mi brzo podaří najít pro něho lepšího kamaráda. Proč jen jsem mu nepomohla včas?Vždyť se tolik mojí útěchy dožadoval. Myslela jsem, že se mu uleví od mučitele, a zatím byla jeho náklonnost k druhovi silnější,až k pozoufání silnější, než tělesná bolest, kterou mu silnější druh působil. Jak mylné jsou lidské soudy! Nechala jsem ho bez včasné účinné pomoci. To si nikdy neodpustím.

Eva Dobšíková Neviditelný pes