Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 20. července 2005, odkaz zde.

Jednoho dne jsme vyrazili na prohlídku měst kolem Klaipédy - začali jsme ve městě Kretinga, projeli několik dalších míst, až jsme dospěli do Palangy, litevského letoviska u Baltského moře.

Litevské pobřeží je už spíše severské - moře omývá krásnou písečnou pláž, která je však z druhé strany lemována jehličnatým lesem. A v tom lese se v Palanze schovává překrásný zámek s lesoparkem, u nás srovnatelný přibližně s Lednicko-valtickým areálem.

Po prohlídce jsme měli jít se podívat k moři, jenže naši litevští hostitelé nepočítali s tím, že ze všech delegací, které tam byly, jsou Češi a Slováci jedinými suchozemci - ostatní ve své zemi moře měli, takže jakmile jsme sešli jen kousek pod zámek, kde byl vidět odlesk moře, jak česká tak slovenská delegace se svorně rozhodly „jít napřed“.

V hluku šumění moře, stromů a větru jsme neslyšeli, jak na nás volají, že tady ještě ne, že až dál se půjdeme podívat k moři, načež k nám vyslali jednoho Portugalce, který nám sdělil, kam ostatní jdou - my jsme šli stejným směrem, rovnoběžně s nimi, jenže po pláži a ne po asfaltové cestě vedle pláže v lese. Jak přeci někdo může jít vedle moře a nevidět na něj?

Přímořci evidentně ano. Jak jsme tak šli po pláži, najednou vidíme, jak tam leží cosi malého, bílého, chlupatého, nějaké zvíře. Protože jsou mé znalosti biologie skutečně chatrné, tak fakt, že se jedná o tulení mládě, mi musela vysvětlit až jedna Slovenka co tam s námi šla. Mládě tam leželo, vyhřívalo se, koukalo na nás, kolem sebe mělo trochu rozhrabaný písek, ale nevypadalo, že by nebylo spokojené.

Moje první reakce byla „jééé, to je krásné zvířátko“ a šel jsem ho - zvyklý na naše nazgúly - podrbat za ušima. Když jsem se však dotkl jeho hlavy, to milé zvířátko vyhřívající se na sluníčku se po mně hbitě ohnalo a kdybych rychle neuskočil, bylo by mě kouslo - a ještě do toho začalo neuvěřitelně hlasitě a intenzivně štěkat, jako by mi chtělo říct, že se k němu nemám co přibližovat, protože je dozajista velké, divoké a zlé a mohlo by mě sežrat, kdyby se mu jen chtělo a nemuselo se tady zrovna vyhřívat.

To, že mělo moc krátké ploutvičky a po písku se neumělo ani hnout, byl však problém, který jsme si poměrně záhy uvědomili. Zavolal jsem tedy 112 a snažil jsem se nějak té paní v litevském záchranném systému vysvětlit, oč jde. Nakonec se ukázalo, že uměla německy, takže s pomocí právě oné Slovenky, která na rozdíl ode mě věděla, jak se německy tuleň řekne, se nám podařilo přivolat pomoc. Když už řekli, že jedou, šli jsme dál, protože jsme začali mít zpoždění a báli jsme se, abychom se ostatním neztratili.

Jenže po pár metrech jsme potkali postarší manžele s malým bílým pudlem, jak se procházejí okolo moře a jdou proti nám. Maje na mysli nebezpečnost toho tuleně a to, s jakou radostí se naši nazgúlové ženou ke všemu, co vidí, jsem je chtěl hned varovat, což ale nebylo tak jednoduché. Začal jsem optimisticky: „Do you speak English?“ Zavrtěli hlavou jako že ne. Tak jsem zkoušel ještě francouzštinu, němčinu a polštinu, ale ani na jedno se nebyli schopni „chytit“.

Abych připomenul, litevština je starogermánský jazyk, který je dnes příbuzný tak akorát s lotyštinou a to ještě asi jako čeština s bulharštinou, jinak je vše absolutně nepříbuzné a jiné, než ve všech srozumitelných jazycích. Nemluvě o tom, že litevština má podobné tendence jako islandština - nebrat do svého jazyka cizí slova. Tak jsem se pustil do vysvětlování „rukama nohama“. Jenže jak byste tímhle způsobem vysvětlili „pozor, na pláži je nebezpečné tulení mládě, co může sežrat vašeho pejska“?

Nakonec se to nepodařilo a celou tu dobu se na mě koukali nějak divně - asi nejsem v pantomimě dost dobrý. Když jsem se ale ohlédl, tak jsem viděl dva policisty co na něčem nesou tuleně do moře, takže se mi je aspoň podařilo zdržet natolik, aby pejsek nebyl sežrán. Celá příhoda měla tedy šťastný konec - tulení mládě se dostalo zpět do moře, pejsek nedošel úhony a my ostatní jsme měli krásný výlet. Ještě že jsou ti Češi a Slováci takoví suchozemci :)!