18.10.2019 | Svátek má Lukáš


ZVÍŘATA: Toulky po zvířecí výstavě

24.7.2009

Těšila jsem se už několik týdnů, takže mi v této činnosti nemohla zabránit ani bolavá záda, ofouknutá studeným větříkem. Na nich ruksak s lahví vody a svačinou, abych se nemusela zdržovat ve frontách na občerstvení, deštník jenom pro jistotu, v ruksaku rafinovaně ukryté sedátko, sice velmi provizorní, ale u kruhů, kde nejsou lavičky, se hodí pro krátký odpočinek. S fotoaparátem na krku s nabitou baterkou a prázdnou kartou jsem vykročila do víru výstavy. Alex - na zvířecí výstavě 1

Před dvěma pavilony určenými pro výstavu psů už otvíraly stánky s různými chovatelskými potřebami pro naše miláčky, až oči přecházely. Firmy na výrobu granulí otvíraly "krámy" a inzerovaly papání všech možných druhů. Vedle se skvěly hračky, nepřeberné množství hraček, výcvikové pomůcky, různé přepravky, kšírky, oblečky, kosmetika. Do toho všeho už začaly vonět grily, pro časné hladovce, kteří snad ještě nesnídali.

V prvním psím pavilonu bylo hodně chlupatých plemen, takže jsem si připadala jako v kadeřnictví. Kartáče, hřebeny, ale i různé kondicionéry, gely a laky pro psy, se kmitaly v rukou majitelů, zatímco psi trpělivě snášeli člověčí rozmary. Bylo teplo a dusno. Psi polehávali rozplácnutí na betonu, mezi nalitými i rozlitými miskami s vodou. Uličky mezi kruhy se plnily korzujícími návštěvníky, proto jsem houstnoucí atmosféru raději opustila a šla ven. Tam bylo stejné horko a dusno, větříček ani nepohnul listy statných lip, ty naopak opojně voněly a soutěžily s vůní posekané trávy.

Jak to bývalo

Před mnoha lety jsem několik roků pracovávala pro Mezinárodní výstavu psů. Začínala jsem s psaním katalogu pro tiskárnu už někdy v dubnu. Počítače ještě neexistovaly, vše se psalo jenom na stroji v několika kopiích přes špinící kopírák (malá poznámka pro mladé ročníky Zvířetníků). Opisovat jména a názvy chovných stanic naškrabaných propiskami na přihláškách, byl někdy nadlidský úkol, zvlášť u zahraničních vystavovatelů. To vše bez překlepů, protože sazeči v tiskárně by poctivě všechno opakovali.

Následoval několika týdenní oddych, kdy sekretariát výstavy v rámci svých povinností přípravu hladce zvládal. Až začátkem července jsem se dostavila k plnění krabic, v předvečer prvního výstavního dne. Práce pomalá a nesmírně zodpovědná. V krabicích nesmělo nic chybět! Čisté tiskopisy, stužky na oceňování, kancelářské sponky, čisté papíry, tužky, propisky, nůžky, křída na popis tabulí, pro vedoucího katalog (konečně jsem viděla některá plemena, která jsem z jara psala, ve finální podobě), všechno muselo "sedět" s počtem psů příslušného plemene, pro které byla krabice plněna. Obzvláště jsme musely být pozorné (většinou tuto práci dělaly ženy) u krabic, kdy v kruhu působilo více plemen. Při posuzování v kruhu už nebyl čas, cokoliv shánět.

Alex - na zvířecí výstavě 2Ve dnech samotné výstavy jsem první rok pracovala jako písařka, další roky jako vedoucí kruhu, jakási sekretářka, která musí pomáhat rozhodčímu. Ten se soustředí jenom na psy a organizaci kolem kruhu a v kruhu má na starosti vedoucí, je to jakýsi styčný důstojník mezi rozhodčím, vystavovateli a výstavní kanceláří. Každé ráno, po oba dva dny, jsem takřka s nábožnou úctou nastupovala do pavilonu Z, kde se výstava tehdy odehrávala, kromě dalších přilehlých volných ploch.

Slavná "zetka" tyčila svou odvážnou klenbu nad mou hlavou, zatím byl všude klid, jenom pár šílenců jako já jsme si chystali svoje fidlátka, kontrolovali jsme si obsah krabic a listovali katalogem, abychom mohli lehce zvládnout nápor prvních vystavovatelů. Za chvíli se dostavila písařka, předala jsem jí krabici, přejala jsem od dalších pomocníků, kteří se zabývali pohodlím osazenstva kruhu, svačiny a limonády. Menu bylo jednoduché, každý den a každý rok, smažený vepřový řízek s okurkem. O řízek jsem se stejně dělila se psy.

Jako mávnutím proutku se okolí kruhu zaplnilo vystavovateli a jejich svěřenci, lidé se vítali, mnozí se znali, buď přes chovatele, nebo z jiných výstavních akcí, někteří, asi nováčci, vše sledovali s nervozitou. Rozdělávaly se skládací židličky, přepravní klece tenkrát vlastnili pouze zahraniční vystavovatelé, naši pejsci uléhali na deky, které evidentně podědili po svých odrostlých malých pánečcích.

Narůstal hluk, který se násobil pár minut po deváté hodině, kdy se brány Výstaviště otevřely návštěvníkům a první z nich dorazili ke kruhům svých oblíbených plemen. Krásná "zetka" ožila, člověčenství se mísilo se světem zvířat, v rozhlase se ozývaly první informační zprávy. Vyhlížela jsem dychtivě toho svého rozhodčího nebo rozhodčí, všichni tři jsme se pozdravili, stali jsme na krátký čas jakýmsi triem, malým ostrůvkem navzájem spojeným stejnou prací, mezi přelévající se masou lidí, psů a hluku.

Rozhodčí většinou uvítali vystavovatele, já jsem dostala pokyn a posháněla první ovečky do kruhu a začalo divadlo, plné napětí, nervozity, ale i humoru a radostí. Ještě dnes, když píšu tyto řádky, se mi svírá hrdlo a naskakuje husí kůže, byly to pro mne krásné životní zážitky. Když se mě dámy na sekretariátu výstavy ptaly, ke kterým plemenům chci jít, vždy mi to bylo jedno, chtěla jsem poznat co nejvíce plemen a lidí kolem nich.

Málo kdo tuší, jaká armáda dobrovolníků se skrývá za výstavním kolotočem a co práce a úsilí to stojí. Většina z nás jsme byli nadšenci do psů, do zvířat, jenom, a to většinou tlumočníci z řad profesorů nebo lektorů z jazykovek, byli "neznabozi". Ale pracovat s tolika lidmi a psy, nakonec bavilo nás všechny.

Letošní Brno Alex - na zvířecí výstavě 3

Ale zpět k letošní výstavě. Je zajímavé, že až na pár výjimek je vždy velmi horké počasí, když se v Brně koná mezinárodní výstava. Ploužila jsem se areálem ke kočičímu pavilonu. To bylo pro mne něco nového, na výstavě koček jsem nikdy nebyla.

Byla jsem fascinována tichým, elegantním kočičím světem. Rozhodčí sedí u stolků se svými asistenty, výstavní "exempláře" jsou jim nošeny, vše se odehrává v klidu, s pomalými pohyby, tu a tam se ozve mňouknutí, asi nějakého ještě neznalého dorostence. Dál jsem procházela areálem, snažila se fotit vše, co mi připadlo zajímavé.

Konečně koně. Krásně upravené kolbiště, obklopené stanovými stájemi, uvnitř pohodlné boxy z hliníkových ohradních dílů. Zrovna končilo předvedení sportovní drezúry a do obdélníku nastoupil nádherný hnědák, který mě zaujal už venku. Andaluský hřebec, přivezený letos v dubnu ze Španělska, už perfektně přiježděný, předvedl se svou majitelkou základní kroky klasické španělské drezůry jak ze sedla, tak i ze země, vše na hudbu klasické kytary.

Po něm následoval nenápadný hnědák plemene paso fino, kůň, kterého jsem ještě neviděla v reálu, jen v televizi nebo na internetu. Bolívijské národní plemeno, s mimochodným krokem, velmi obratné, ovladatelné a rychlé, výborný pomocník při práci s dobytkem. Chody tohoto koně jsou tak pohodlné, že jezdec na důkaz toho si nechal nalít do skleničky červené víno a obklusal celé kolbiště, aniž by ukápl jenom kapku. To vše za žhavých španělských rytmů.

U vchodu na obdélník jsem objevila dvě klisny shirského koně, takoví dva obříci s dlouhými rousy na nohou, o které se musí starostlivě pečovat, nejenom aby byly hezké a vlály, ale koně mohou trpět na podlomy, pokud se jim nevěnuje řádná péče. Je to chladnokrevný kůň, typický pro historické povozy formanů v Anglii.

Pokračovala jsem dál, hned vedle na čerstvě zelené trávě, byl postaven parkur pro pejsky -agility. Ukázky pořádal brněnský klub Zetor Líšeň, který se této zábavě se psy věnoval mezi prvními v republice a jehož členové slaví na soutěžích úspěchy. Sledovala jsem děvčata i mladé ženy, jak se snažily se svými kamarády ukázat to, čemu se naučily.

Tak trochu jsem jim přáviděla, protože za mého mládí, jsem se svými psy mohla chodit pouze do svazarmovských klubů, které byly jednak orientované pouze a hlavně na německé ovčáky (rotweiler a dobrman byli vzati na milost) všechna ostatní plemena byla pod úroveň. A za druhé, výcvik spočíval jen a jen v klasickém služebním výcviku. Pro mne, neukázněného civila, činnost víc než nezáživná. S každým svým pejskem jsem prošla první polovinou, ovladatelnost, poslušnost, další už mne nebavilo tak, abych mohla chodit na soutěže.

Alex - na zvířecí výstavě 4Bylo poledne, u agility měli malou přestávku na odpočinek, tak jsem se vydala na další obhlídku výstavních ploch. Ve stínu vysokých keřů, v klidném zákoutí jsem na lavečce narazila na naše dvě milé Zvířetnice-Emtesku a Sylvu s Rupym. Po mastném obědě popíjely nealko pivka, Rupík odpočíval u paničky na klíně. Bleskově jsme si sdělily dojmy z výstavy a společně jsme pokračovaly dál, k výstavě hospodářských zvířat.

Míjely jsme na volných plochách všemožná moderní technická zařízení pro chov. V jednom pavilonu byla vystavena velká hospodářská zvířata. První, koho jsme uviděly na čistých hlubokých podestýlkách, byly holštýnské černo-bílé dojnice, u každého zvířete byla automatická napáječka, dámy s plnými vemeny spokojeně přežvykovaly.

Vedle stála masná plemena, obrovští chovní býci, jeden měl u sebe cedulku váha 1352 kg. Nechtěla bych se s ním potkat, když by nebyl dobře naladěn. Ale byl krásný. Prošly jsme kolem kotců s vepříky, většinou pospávali, zahrabáni do slámy, stejně tak ovce. Jenom nezbedné kozy a hlavně kozlové všetečně loudili po návštěvnících pamlsky.

Napadlo mě, že mnoho dětí, které procházely pavilony, vidí poprvé nefialovou krávu. Velká úcta patří pořadatelům této části výstavy. Všechna zvířata byla perfektně zaopatřená, pavilon, který se proměnil ve stáje, měl vrata dokořán, takže vzduch vevnitř byl dýchatelný a "exponáty" se tvářily spokojeně.

Musím poděkovat Emtesce, která mi vykládala zajímavosti z dnešních chovů hospodářských zvířat. Posteskla si a i mně je líto, že se naše chovy vybíjejí, a že dovážíme potravinové suroviny z podezřelých světových destinací. Je mi líto všech lidí, kteří se zvířatům věnují a mají je rádi, kteří přicházejí o práci.

Rozešla jsem se se Zvířetnicemi a už notně unavená jsem se vrátila do psích pavilonů. Tam bylo dobojováno, atmosféra byla klidná a tichá, diváci pavilony opustili, v jednom malém kruhu soutěžila omladina, musím přiznat, že mnohé děti si počínaly profesionálně, jak krásně své psí kamarády vystavovaly.

Pejsci, až na pár hrajících si štěňat, leželi natažení a pospávali a nejenom oni, i pár pánečků zařezávalo v křesílkách, opřeni o přepravky. U zlatých retrívrů se ještě soutěžilo. Bylo horké odpoledne, červené koberce na vyhlašování vítězů zatím čekaly na odpolední přehlídky.

Opustila jsem Výstaviště, unavená, ale spokojená. Neviděla jsem všechno, co se vidět dalo, nemohla jsem být na všech místech najednou, kde se něco odehrávalo, ale předkládám můj pohled na jednu hezkou zvířecí akci. Fotografie jsou umístěny na Rajčeti tady.

Alex


Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.