Také záleží na tom, jak dalece se necháme ovlivnit oním nekompromisním hlídačem, který je stále na stráži, a, někdy méně, jindy více, řídí naše rozhodování - racionálním rozumem. Jistě by každý z nás dokázal vyprávět spoustu příběhů na toto téma a ten můj dnešní bude tak trošku zvláštní - posuďte sami.

Vyrůstala jsem na venkově, kde naše rodina bydlela na takovém menším hospodářství - velká chalupa, stodola, garáž, dvě dílny, přístřešek pro ovečky. A taky venkovní kuchyň, kde se vařilo pro zvířátka. Vždycky vzorně uklizená, plná zvláštních vůní z různých pytlů se surovinami - kukuřičný a obilný šrot, sušený chleba, sušené skořápky, sušené kopřivy, pšenice, ječmen, otruby… a nezbytné bedýnky s bramborami, ovocem, kukuřicí, řepou.

Zvířátek byla spousta: kravky, které později nahradily kozy, ovce, prasátka, kačeny, husy, slepice s kohoutem, psi, kočky, včely a pstruzi. Hlavní starost o všechna zvířátka spočívala na mém tatínkovi, který se o ně svědomitě a pečlivě staral.

Byl sice navenek bručoun a na mazlení si moc nepotrpěl, ale zvířátka byla na jeho žebříčku hodnot a povinností na jednom z nejpřednějších míst, tak jak je to u dobrého hospodáře zvykem. Ráno bylo nejdůležitější nakrmení a poklizení, až potom byl čas na sprchu a snídani, taktéž večer byla zvířátka láskyplně s plným bříškem uložena do svých pelíšků.

Spokojenost zvířátek byl tatínkův smysl života a velmi trpěl zejména tehdy, když některé ze zvířat uzavřelo svoji životní pouť a bylo poraženo, nebo umřelo. Nedokázal by ublížit ani vysloveným škůdcům, takže pořádání honů na myši, krtky a potkany bylo úkolem nás, ostatních. Vzpomněla bych si také na spoustu situací, kdy tatínek svou nezlomnou vůlí a péčí dokázal nemocné nebo poraněné zvířátko vyléčit.

Možná proto všechno si mohli rodiče dovolit kupovat každoročně dvě až tři prasátka, kterým se pro jejich nízkou porodní váhu a nevalné zdraví říkalo chřipkáči. Byli samozřejmě podstatně levnější, než zdravá a silná selátka a několikrát už při dovozu z vepřína měli namále.

Ale tatínkova péče, bohatý jídelníček a čistý chlívek dokázaly z těchto nedochůdčátek vychovat pašíky, kteří pak byli naším rodinným panem řezníkem obdivováni více pro svoji veselou náladu, hravost a přítulnost, než pro váhu, která byla i tak úctyhodná. Zkrátka, malí chřipkoví pašíci byli nejlepším a nejdokonalejším důkazem toho, kterak se láskou a odpovědnou péčí dá zvířátko vychovat.

Tatínek občas dopřával pašíkům různé radůstky, většinou to bylo o víkendu, kdy se pořádně gruntovala stáj - to se pak musely vyčistit i rošty a pašíci měli poměrně velkou volnost. Jednou se šli koupat do potoka, kde si slastně chrochtali, protože byli při té příležitosti vydrbáni rýžákem. Jindy se vesele popásali na zelené jetelince, kam byl jiným zvířátkům z ničitelských důvodů vstup přísně zakázán.

Jako hlavní dozorce jsem to neměla vůbec lehké - vždycky jsem běžela tatínkovi říci, co že to zase pašíci vyvádějí, a očekávala jsem příval výčitek na mou hlavu, že je nedokážu uhlídat - a ono nic - tatínek jen zabručel, jen ať je nechám, a tak jsem nakonec hlídávala pašíky celkem ráda, protože bylo velmi málo činností, které by měli štetináči zakázané.

Jednoho roku, to už jsem byla z domu pryč, také obývali chlívek dva pašíci. Už z jara si tatínek stěžoval, že jsou skoro stejně drazí jako zdravá selátka, a že asi s nákupem chřipkáčů skončí. A tak tihle poslední mohykáni měli vše, na co si jen jejich prasečí hlavička pomyslela, vesele rostli, přibývali na váze, a tak jednoho dne bylo s panem řezníkem dohodnuto datum, které tatínek nenáviděl - termín zabíjačky.

Těsně před sobotní zabijačkou se na tatínka nahrnuly samé nemilé události - maminka musela odjet na školení a na babičku sedla řádná chřipka, takže důkladný úklid venkovní kuchyně a vaření krup den dopředu zůstalo na tatínkovi. Vše zvládl se zarputilostí sobě vlastní a když uléhal, nařídil si na ráno budíka, protože ještě před příchodem řezníka bylo potřeba zatopit v kotli. Příští den už ho nečekalo nic mimořádného, neboť jsme měli přijet my s manželem a se všemi pracemi pomoci.

Tak tatínek uléhal spokojen s pocitem, že všechno dobře zvládl a už se těšil na blahodárný spánek. Ten však kupodivu nepřicházel a tak místo převalování v posteli zvolil tatínek raději práci - připravoval na zítřek nože, špejle a další potřebné věci. Ani tato práce však nedokázala přimět unavená víčka, aby se zavřela k nočnímu odpočinku, a tak tatínek, nevěda co sám se sebou, navlékl prošívaný kabát a holínky a vyšel do mrazivé noci.

Zachumlán přecházel dvůr z jedné strany na druhou, zastavil se před chlívkem a pozorně naslouchal. Věděl, že pašíci občas vycítí, co je čeká, a také to, že nedostali žádnou večeři, jim na náladě nepřidalo. Z chlívku se ozývalo kromě podupávání kozích kopýtek také velmi nezvyklé chrčení. Otevřel proto zateplená vrata, honem vklouzl dovnitř a rozsvítil. To, co uviděl, ho na chvíli úplně omráčilo: všechna zvířátka byla v pořádku na svých místech, kromě jednoho pašíka.

Ten ležel natažený přes chlívek jak široký, tak dlouhý a na první pohled bylo poznat, že mele z posledního. Promodralý rypáček, bledá kůže, jazyk, visící z tlamky, a hlavně bolestí zastřené oči svědčily o tom, jak moc zvířátko trpí. Tatínkovi se hlavou honily možnosti řešení jedna za druhou a tak, jak se objevovaly, tak zase mizely, protože většina z nich byla prostě nerealizovatelná.

Když už byl celý zoufalý, napadla ho myšlenka, která v něm vzbudila hrůzu, děs a prvotní odmítnutí. Čím více ale přemýšlel, tím více věděl, že právě tohle je to jediné, co v dané chvíli může pro sebe i pro pašíka udělat. Odešel do kuchyně, kde na stole ležely před malou chvílí vzorně připravené nabroušené nože, vzal ten nejšpičatější a vrátil se zpět do chléva. Když odtamtud vyšel, tekly mu po tvářích slzy a dlouho, předlouho si u studny umýval ruce.

Příští den ráno jsme přijeli zároveň se řezníkem, který tak, jak bylo jeho přirozenou náturou, hýřil vtipem a vyzýval tatínka, ať mu ukáže ty dva letošní krasavce. Nevšimli jsme si temných kruhů pod tatínkovýma očima a pevně sevřených rtů, ze kterých nevyšla ani hláska. Vedl nás do chlívku, kde ležel podřezaný pašík. Všichni jsme zmlkli a zírali, pak se řezník otázal, kdože mu to, sakra, takhle amatérsky fušoval do řemesla. Nebylo ale třeba se ptát - tatínek nám tichým a bezbarvým hlasem všechno řekl a odešel.

Pašík ještě nebyl studený, krev už zněj ale vytekla, tak jsme ho zpracovali jako prvního. Řezník nám ukázal jeho srdíčko, které bylo nepřirozeně velké a jakoby puklé. Odpoledne, když už po pašících nebylo ani stopy a jen se ve velkém kotli vařily samé dobrůtky, přišel mezi nás tatínek. Už se tvářil o něco vlídněji, řezník se netajil chválou nad dobře provedeným zákrokem, my ostatní jsme vychvalovali tatínkovu milosrdnost.

Jen on sám však musel vědět, co ho stálo jeho rozhodnutí - zabít z lásky.