U stromečku jsme se všichni sešli s radostným očekáváním. Oči všech zářily. Něčí nadšením, něčí dojetím, něčí po domácí hruškovici. Svíčky hořely, prskavky prskaly, koledy jsme kvíleli jako o život. Do toho se ale ozývaly jiné prapodivné zvuky a tatínek stále kašlal, jen jaksi nuceně. Až mi to došlo. Mluvili jsme přeci o tom, že nejmladší člen rodiny by měl dostat nějaké zvířátko. Sestra už nadšeně vybaluje taštičku plnou kosmetiky, mě blaží dvě značkové mikiny, rozdány jsou obligátní ponožky i kapesníky, sestru dokonce podaroval kdosi i podprsenkou. Jen Vojtíšek je jaksi nesvůj. Hračky a knížky odkládá skoro bez zájmu… Až to přijde.

Tatínek zmizí v předsíni, podezírám ho, že jde na záchod „na cígo“, a za ten moment se dovnitř vřítí jako dělová koule cosi zlatého a chlupatého (marně otec druhý den vysvětluje mamince že žádná mladší štěňata už neměli, tomuhle stvoření je prý jen půl roku). Tatínek hrdě hlásí: „To je lovecká rasa, budeme ho chodit cvičit.“ Vojtíšek se tomu zlatému stvoření nadšeně vrhá okolo krku, zato sestra se zachmuřila. Načež ale škodolibě otevírá dveře svého pokoje a do obýváku vypouští černé kotě. To jedním pohledem zhodnotilo situaci a vzápětí hledí na zlaté chlupaté cosi z bezpečí metru a třičtvrtě, tedy ze špičky vánočního stromečku. Shodilo při tom jen tři koule, ty památeční po tetičce Emily. Kotě prská, kokr štěká, do toho se ozývá zvonek a objevují se strýc s krabicí převázanou mašlí a hned za ním prarodiče. Jejich dárek je jasný, v kleci na bidýlku sedí vyděšená a tak trochu zmrzlá korela. Strýc, odjakživa šprýmař, se nenechá zahanbit a z krabice bleskem pouští téměř tříkilového králíka. Ve zverimexu prý tvrdili, že je zakrslý. Kokřík pronásleduje králíka, (vždyť je lovecký), kotě syčí a sestře prokouslo ruku, korela řve a pak začíná řvát i maminka. Babička s dědou se dávají na ústup, prý že jdou na půlnoční. Otec bere sestru na pohotovost, vézt je ale musí strýc, protože tatínek s chovatelem toho zlatého dárečku popíjel už od časného rána.

Matka pláče, poté spolkne dva rohypnoly a zabarikáduje se v ložnici. Vojtíšek s obdivuhodným klidem zapíná televizi, běží jeho každoroční oblíbená pohádka. Kotě seskočilo na skříň a na stůl, štěně drží králíka v šachu pod křeslem… Beru si talíř s cukrovím a mizím do ložnice, dostal jsem od kohosi bezva hru, zapínám comp a vypínám uši.

Ráno mě budí ufňukaná sestra, šminky rozmazané a ruku oteklou. Strýc už je zase na cestě na pohotovost, tentokrát s maminkou. Nikdo neví, co se stalo, ale ráno prý vkročila do pokoje a od té doby jenom brečí. Otec blokuje záchod, ostatně jako vždy, když přebere.

V pokoji mi prvně padne do oka po… závěs a oštípané pnoucí kytky, které si maminka šlechtí nad konzolí. Původce té spoušti, korela, nahoře radostně poskakuje. Jak se dostala z klece? Kdo ví. Štědrovečerní stůl je ochuzen o masitou část, uprostřed okousaných porcí řízků spí, nahoře a z dosahu kokříka, unavené přežrané kotě. Teprve potom mi dochází, že to černé na koberci jsou králičí bobky. Když vyšlápnu i louži (marné je mé přání, aby šlo jen o vylitou vodu), začínám toho mít dost. Králíka není nikde vidět, jen tuším, že se ukrývá pod torzem vánočního stromku. Mezi rozbitými koulemi sedí Vojta se štěnětem v náručí, sleduje další pohádku a „královsky“ se dělí se o vanilkové rohlíčky Divím se, že to zlaté cosi dokáže ještě něco pozřít, všude jsou zbytky staniolu z čokoládových figurek. V obýváku to smrdí jako v pavilonu opic a já házím zpátečku. No potěš, co naše rodinka vymyslí příště.

Maminku jsme si z psychiatrické léčebny Bohnice vyzvedli za týden, ale mě do té doby přešel smích. Mimo jiné i proto, že ten blbý křeček, co jsem ho nestihl nadělit Vojtovi, se přes noc prokousal z krabičky. Hádejte, kde si udělal hnízdo? No přece v mém vánočním dárku, v těch značkových mikinách. V obou jsou teď „značkové“ díry. Pravá zubní výroba. Tak „šťastný a veselý“.