Neviditelný pes

AUSTRÁLIE: Schované údolí.

27.10.2020

Tady v Klokánii po domácku se to říká „Hidden Valley“ a tento název nese mnoho údolí a údolíček. Některá jsou schovaná už jen podle jména. Jde o ta zkomercializovaná. Stačí se porozhlédnout se strejdou Googlem. Zde http://www.yourhiddenvalley.com/gallery/ a nebo zde http://www.hiddenvalleyretreat.com.au/cabins.html . Jsou jich v Klokánii desítky a pro mnohé obyvatele betonových džunglí zvaných Sydney, Melbourne a nebo Brisbane to jsou místa, kde lze civilizaci zmírnit a nalézt chvilku klidu v klínu přírody.

Ovšem ta pravá Schovaná údolí nenajdete vševědoucím Googlem ba ani na podrobných mapách. Jsou to ta, která si ti, co se toulají bušem, sami našli. Obvykle místa pro normální smrtelníky těžko dostupná a lidskou činností a přítomností téměř nedotčená. Znám v okolí zhruba 100 km takových míst několik.

Vodopád a Račí tůň

Dokud jsem byl zapojen do pracovního procesu a potřeboval dobít baterky, tak jsem se na pár dnů do takového místa uklidil. Zde, v klínu třetihorního pralesa u zurčícího potůčku, ze kterého se dalo pít, a nedaleké tůně s průzračnou zelenkavou vodou sloužící jako soukromá koupelna s plaveckým bazénem dohromady. Pod skalním prahem, pod vodopádem, byla i sprcha. Zde se civilizací roztěkaná mysl náramně rychle uklidnila a započal ozdravný proces duše.

V campu pod hustými, stinnými korunami malých stromků jsem měl malý ohýnek - čmouďáček, který držel na uzdě dotěrný hmyz a okolí bylo obydleno jen místními ještěry, hady a jinou zvěří a potom nesčetným ptactvem, které nezavřelo zobáky po 24 hodin. Ano, noční ptáci dovedou také hlasitě houkat, kukat a vůbec kecat, že jednoho dovedou rušit ve spánku. Ovšem to není vůbec nic oproti ohlušující mele, co spustí za rozbřesku ptactvo denní. Zaspat východ sluníčka zde může snad jen hluchý jedinec. Ještě že četné ryby a raci v tůni jsou potichu.

V těchto místech civilizace jako by neexistovala. Signál mobilu sem nepronikne, jen občas někde vysoko na obloze tlumeně zahučí dopravní letadlo. Jinak je zde člověk sám s místními divokými obyvateli. Tito, protože nejsou těmi, co tato místa navštíví, rušeni ba strašeni a nebo loveni, jsou velice krotcí. Drobné i středně velké ptactvo se promenuje kolem ohýnku na dosah a hledá kde jaký drobek k snědku. Currawongové, asi jako vrána velcí ptáci, jsou až drzí a neváhají si rozbalit chleba, zrovna tak jako dvoumetrový varan goanna. Velký orel klínoocasý (Aquila audax), si jen sedne na nedalekou větev a pozoruje cvrkot. Je to pták opravdu velký, mající v rozpětí přes 2,5 metru. Z jeho velkého, zahnutého zobanu a pařátů jde až strach.

Kanooka Creek - Glenbrook, 47 st. Celsia.

Tito velcí dravci dovedou kroužit v termice celé hodiny, obvykle v páru, jen tak pro radost z létání. Pozoroval jsem je mockrát dalekohledem a nedívali se dolů po kořisti, ale po sobě navzájem a občas prováděli vzdušnou akrobacii. Nádhera. Jednou, to jsem už několik dnů šel sám korytem divoké řeky Kowmung, protože všude kolem je neprostupný buš a nebo se strmí útesy, jsem měl takový podivný pocit, že mě někdo pozoruje. Když to už trvalo nějakou chvíli, tak jsem se v mém plahočení zastavil a začal se dívat po okolí. A také že ano. Na jedné bytelné větvi nad řekou, asi 10 metrů ode mne seděl nádherný exemplář tohoto orla, který mě svým orlím zrakem bedlivě sledoval. Po náležité prohlídce krásného ptáka jsem se vydal na další cestu-necestu. Krajina divoká a schůdná jen korytem řeky.

Po chvíli ve šplouchání vody za chůze zaslechnu svist, jako když letí nízko nad vámi větroň a nebo rogalo. Byl to náš známý orel. Jen popolétl na další bytelnou větev nad řekou, asi 30 metrů proti toku, kam jsem šel. Takto usazen mě se zájmem pozoroval, jak se s krosnou jako almara na zádech plahočím korytem. Nutno podotknout, že v těch dobách procházelo těmito místy jen několik šílenců do roka. Obtížnost a nedostupnost normální lidi odrazovala. Takže divočina jak má být. Bez lidí.

Kanooka Creek - Glenbrook

Když tento orel zopakoval svoje popolétnutí asi pětkrát a evidentně měl zájem o moji osobu, tak jsem počal mít smíšené pocity. Co když není jen zvědavý a ví, co já ještě ani netuším? Že se třeba brzy změním v mršinu a jemu vypuknou hody. Asi po hodině jej to ale omrzelo a odlétl. Já jsem si oddechl a pokračoval ve svém údělu. Tehdy jsem strávil v hlubokých, divokých údolích a kaňonech řeky Kowmung 14 nádherných dnů, zakončených tak, že jsem se k v buši zaparkovanému Land Roveru brodil 20 cm hlubokým sněhem celý den. Bylo to uprostřed zdejší zimy v srpnu.

Když jsme v roce 2001 dostali jako dáreček psisko Ferdu, blahé paměti, tak od jeho batolivého věku a velikosti rukavice, jsme chodili do buše. Ať už každodenně do okolního, tak i o víkendech do míst vzdálenějších. Zde je, co jsem o jednom z mnoha vandrů s ním napsal v březnu 2002. Bylo to do nedalekého schovaného údolí, které jsem prošel, ale spíš prolezl a proplaval, mnohokrát a pokud jsem tam někoho nedovedl, nikdy jsem tam lidskou bytost nepotkal.

Naše čtyř a půl měsíční štěnisko je na buš zvyklé. Hned po jeho výskytu v naší domácnosti, což bylo na Štědrý den, protože to je dáreček, jsem s ním šel na první procházku do okolního buše. Tehdy bylo všude plno kouře a obrovské požáry. Ferda byl jako šedivá rukavice a schod u krajnice byl pro něj velká překážka. Od té doby Ferda dosti povyrostl a je z něho šestnáctikilový uličník.

Protože to je pes pracovní a farmářský, tak vyžaduje hodně pohybu a prostoru. Tak mě donutil, abych konečně udělal zahradu za domkem „dog-proof“ a Ferda se nedostal ven. Také ovšem prosmejčí celý domek a po schodech běhá bravurně nahoru i dolů. Pravda, někdy se mu ty jeho dlouhé nohy zapletou a to potom jede po břichu se schodů na dlaždičky v chodbě a nebo naopak při běhu nahoru narazí raťafákem do dalšího schodu.

Ferda a Glenbrook Creek

Okolním bušem jsme s Ferdou už nachodili přes 300 km a tak jsem se minulou neděli rozhodl, že se projdeme někde, kde to ještě nezná. Zajeli jsme ještě za úsvitu do Blaxlandu, což je sousední osada, a odtud se vydali do hlubokého údolí k Duck Hole. Takto se jmenuje tůň na potoku jménem Glenbrook a ty divoké kačeny tam skutečně jsou a docela krotké.

Dolů jsme šli po strmé a historické cestě. Po této tahali koníci k potoku dvoukolky plné uhlí v dobách parních lokomotiv. U tůně byl mocný parní stroj s ještě mocnější pumpou a tato pumpovala vodu nahoru do Glenbrook Lagoon, jinak zásobárnou vody pro parní lokomotivy. Tyto, po vyjetí 250 metrů z rovin západní Sydney do zdejších kopců spotřebovaly veškerou vodu a na hřebenech, jak známo, voda neteče. U potoka zbyly z parního stroje a pumpy jen betonové základy a cesta je zarostlá už docela velkými stromy.

Potok Kanuka

Za krásného jasného dne jsme se s Ferdou vydali dolů po toku potoka pod překrásnými pískovcovými útesy k soutoku s dalším potokem jménem Kanuka. Tento má tu výhodu, že je čistý, tím myslím lidmi neznečistěný, protože celé jeho povodí je v národním parku. Protéká opět hlubokým údolím, po jehož stranách se tyčí vysoké útesy. Cesty zde nejsou, jen ta k Duck Hole a dále se jde divočinou po strmých březích a balvanech, houštinami horem dolem, kudy buš pustí. Nejčastěji to je korytem potoka, vodou.

Ferda měl zpočátku problémy skákat s balvanu na balvan, ale netrvalo ani hodinku a stal se z něj virtuóz. Po šutrácích a skalách začal šplhat jako kamzík, vodu s přehledem přeskočil a byl ve svém živlu. Po cestě proháněl ještěrky a žáby, které mu ovšem utekly ponejvíce do vody. Také jsme „zkontrolovali“ 3 velké skalní převisy, které tu slouží podobným bláznům jako já co by hotely. S potěšením jsem zjistil, že tam je stále čisto a obyvatelno.

V horním toku potoka je krásná tůň s vodopádem a minipláží s čistým pískem. Crayfish pool – Račí tůň. Voda čirá, že v tůni je zelenkavou vodou vidět až na 5 metrů hluboké dno, kde je popadané kde co. Hlavně kusy skal s útesu pod vodopádem a jeden padlý kmen mohutného eukalyptu, jehož dřevo jaksi neplave, ale ke dnu se noří. Dokonalé přírodní rekreační středisko, kde jsem za zvuku padající vody strávil nejeden víkend.

Potok Kanuka se točí a v zákrutách bývají obvykle tůně roubené písčitými miniplážemi. Voda je nyní, po velkých požárech buše, barvy skoro černé. Tedy voda je čirá, ale dno je po velkých letních požárech plné popela a shořených listů a tak dojem z tůní je smuteční. Buš je už slušně obrostlý a zelený. Pláže a jejich písek se staly Ferdovi Eldorádem. Tam skákal, válel se, běhal a hrabal. Však také u poslední tůně, odkud jsme se potom zase vraceli zpět, mu to jednou nevyšlo. Jak pádil, tak to neubrzdil a zahučel do tůně. V této tůni je už 25 let, co tam chodím, spadený obrovský eukalypt. Zdobí břeh jako mohutný samorost. Kdo ví jak dlouho tam vlastně je.

Kanooka Creek tehdy

Tento drobeček je tu 25 let

S Ferdou jsme se stejnou cestou vrátili domů, ještě než začalo pálit zdejší podzimní sluníčko. Takže jsme byli po 12 km divočinou a náležitém tělocviku kolem 11 hodiny doma. Ještě že tak, teplota se vyšplhala na 35°C. Takže po návratu dostal Ferda koupel, protože byl jak to prase a do baráku by nanesl spoustu písku a všelijakého svinstva. S pánem se dělo podobně, až na to, že si tu sprchu dal sám. Ferda pak celý zbytek dne prospal. Buď na balkoně a nebo v obýváku. Tuším, že snil o krásách a vzrušujících chvílích v údolí potoka Kanuka. Snad proto, že ze snu poštěkával a placama i „běhal“. To v luftě hrabal nohama.

Psáno 23/10/2020

Foto: George Švehla. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Schovane_udoli.



zpět na článek