7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


KOČKY: Návrat ztraceného kocourka Kráti

16.1.2020

Jsme normální rodina, která žije v menším městě poblíž rušnější křižovatky. Nikdy jsme nechovali – snad kromě rybiček – žádné zvířectvo. Před více než čtyřmi lety nás sem-tam začala navštěvovat velmi plachá želvovinová kočka.

Její nepříliš kvalitní srst i chuť k jídlu, tj. sprásknout cokoli, co jí bylo na zahradě nabídnuto, nás utvrdily v tom, že se jedná o tulačku - bezdomovkyni. Vždy když přišla, nepohrdla nějakým soustem, ale pak se zase na jistou dobu ztratila. Intervaly jejích návštěv se časem zkracovaly a my pozorovali, jak se jí postupně vylepšila srst a zakulatila postava. Za nějakou dobu začala chodit na menu dokonce několikrát denně a nebyla již ani tak plachá. Bylo brzké léto a pohled na její bříško nás utvrdil v domněnce, že je v očekávání.

Když to hodnotíme zpětně: byl to od ní výkon i maximální obezřetnost běhat 3x denně tam a zpět přes autobusové nádraží, parkoviště, silnici a přes plot k nám.

Pak se zčistajasna vytratila a přestala se u nás objevovat. Jak se říká „zvyk je železná košile“ - na její návštěvy jsme si už zvykli, a tak jsme ji často vyhlíželi, zda-li se přece jen neobjeví. Pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že si asi našla novou krmnou stanici – nový domov.

Byl teplý srpnový večer a my relaxovali na naší přilehlé zahradě o velikosti cca 50 x 50 m, když nás vyrušil podezřelý šramot. Jaký byl náš údiv, když z okrasných tújek na kraji zahrady vyšla pohublá „madam“ a za ní průvod 3 kusů nemotorných poloslepých potomků. Rázem bylo na zahradě velké pozdvižení a poklidná atmosféra byla pryč. Kočka se se svým průvodem usídlila uprostřed zahrady a koťata se k ní okamžitě přisála. Pochopili jsme, že kočky musejí být mimořádně mazaná stvoření a dodnes nám vrtá hlavou, kolik překážek musely společně překonat, než se dostaly – dle představ matky – na to správné stanoviště. Byli jsme v podstatě rádi, neboť na naší zahradě bylo hned živo. Kočka-máma věděla, kde jí i jejím koťátkům budou podstrojovat, a trvale se u nás držela.

Celé toto dosavadní vyprávění zatím vůbec nesouvisí s názvem tohoto příběhu, neboť v něm jde o jiného kocourka. Nesouvisí – ale jenom zdánlivě.

Jednoho zářijového dne nás počasí navečer vyhnalo na pivo do nedaleké zahradní restaurace. Když jsme se vraceli zpět domů, překvapilo nás po cestě prosebné kočičí mňoukání. Vyděsili jsme se! Že by některá z našich? Šli jsme po zvuku, který stále sílil. U kotelny panelového domu jsme skutečně objevili naříkající malé mourovaté koťátko. Bleskově došlo ke spontánnímu rozhodnutí: tři nebo čtyři je už úplně jedno, vezmeme ho domů! U kontejneru jsme objevili krabici a koťátko do ní vložili. Mělo připálené chloupky na bříšku a směšně krátké nožky. Zjistili jsme, že jde o kocourka a hned nás napadlo, že to bude náš Kratonožka čili Kráťa. Hlavami se nám však také honila obava: Co až ho doneseme domů? Přijmou ho ostatní, hlavně stará? Neuteče malý kocourek pryč?

Na zahradě z krabice vylétl jako malý čertík, zalezl do nejzazšího kouta a do druhého dne jsme ho neviděli. Teprve pak se osmělil a velice obezřetně se přiblížil k misce s potravou. Zbylá mláďata na něho civěla, stará za tohoto vetřelce očividně nebyla ráda. Záhy se nám ale ulevilo: kocourka nechali nažrat, sám to už zvládl. Postupně si na sebe zvykli – i když si stará od Kráti stále udržovala odstup.

Asi v půli října se naplnila všechna konstatování příruček o kočkách, které jsme mezitím důkladně nastudovali. Jednoho dne stará zmizela a dětičky (nutno podotknout již zcela samostatné) opustila. Po bouřlivé poradě celé rodiny bylo rozhodnuto: koťata včetně Kráti si ponecháme. Starou se nám po nějaké době podařilo odchytit. Byla vykastrována a umístěna do útulku, který od té doby pravidelně navštěvujeme.

S jejími potomky to bylo složitější. Čím dál častěji prováděli nejrůznější průzkumné cesty, až jim naše zahrada začala být těsná. Také jsme zjistili, že se jedná o dva kocourky a kočičku. Takže suma sumárum nám zůstali tři sourozenci a Kráťa. Kočička tradičně u žrádla poslední, ale držela se „své“ zahrady, Kráťa též. Zbylí dva kocourci stále častěji zahradu opouštěli a vraceli se pouze kvůli krmení. Těsně před plánovanou kastrací vzali do zaječích definitivně, jako by tušili, co je čeká. Prostě začali žít svoje sólo kočičí životy.

Kočička Lojzička i Kráťa – oba již vykastrovaní – stále častěji chodili i dovnitř a z obou se postupně stávali polodomácí tvorové, i když s naprosto volným pohybem. Oba si sice museli udělat svůj rajón, ale vždy se spořádaně nejpozději po dvou hodinách vrátili.

Čas plynul, vše se stabilizovalo a my si užívali přítomnosti obou kočičích tvorů. Pokud byli přes léto venku, vždy měli i v noci přístup ke stravě, což také hojně využívali a my měli jakýs- takýs přehled o jejich pohybu.

Jedné májové noci Kráťa zmizel a ráno se neobjevil.

Jedna z posledních fotek Kráti před zmizením (vlevo Lojzička).

Jedna z posledních fotek Kráti před zmizením (vlevo Lojzička).

Zatím jsme se tím nevzrušovali, neboť venku mnohdy prospal dlouhé hodiny. Tentokrát ale nepřišel ani na zavolání, na které většinou zareagoval brzkým příchodem, ani v průběhu dne, ani večer. Situace se komplikovala a my byli rozhodnuti jít ho další den hledat. Vytiskli jsme letáčky s jeho fotem, popisem a prosbou, ztrátu nechali opakovaně vyhlásit městským rozhlasem, požádali o zveřejnění v pátracím systému Psí detektiv. Na internetu s námi zprávu sdílelo téměř sto uživatelů. S vytištěnými letáčky jsme vyrazili do terénu a obešli celý blok, kde jsme předpokládali, že by se mohl vyskytovat.

Je třeba podotknout, že téměř všude jsme se setkali s pochopením a příslibem pomoci, ale nikdo ho neviděl ani neslyšel – zkrátka se někam ztratil. Naše pohledy se s obavou stáčely na okolní silnice obklopující naše obydlí. Nikde se naštěstí nic neobjevilo, což nám dávalo naději, že když už je pryč, tak alespoň žije. Čas ale běžel a Kráťa nikde. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že ho už nikdy neuvidíme a utěšovali se, že snad našel ještě lepší bydlo, než měl u nás. Zbyla nám pouze strakatá tříbarevná kočička Lojzička, se kterou se vždycky honíval a možná jí i trochu ubližoval, ale i ona byla zpočátku očividně zamlklejší a smutnější – asi jí také scházela jeho přítomnost.

Jsme rodina, která ctí statistiky, a tak jakmile se Lojzička i Kráťa stali polodomácími (tj. chvíli na zahradě – chvíli uvnitř), začali jsme vést přesnou statistiku jejich pohybu. Opět jsme museli dát za pravdu knihám o kočkám a tvrzením, že většinu činností konají s železnou pravidelností a téměř ve stejný čas. Z našich statistik se daly vysledovat časy zmíněných příchodů, odchodů, ale i dalších úkonů. Tyto údaje zaplňovaly jednotlivé dny, ale sloupec určený pro Kráťu stále zel prázdnotou. Stále tam ale byl předtištěn – byť s posledním záznamem: 24. 5. 2019 odchod 3:00.

Jelikož měla Lojzička přes léto i v noci přístup do bytu přes skleněné (rozumějte francouzské) dveře a my několikrát honili poloomráčenou myš, se kterou se nám do bytu přišla pochlubit, byli jsme nuceni dveře začít zavírat a nechávat pootevřenou pouze výklopnou část. Lojzička si na to časem zvykla, vždy zamňoukala, a tak se přihlásila ke vstupu do bytu. Bylo léto, takže to nebyl problém.

Z 2. na 3. 9. 2019 byla noc jako každá jiná. Lojzička si asi od půlnoci venku užívala na zahradě teplé noci a všeho, co s ní souvisí (můry, mušky, komáři a podobná havěť). My jako vždy vyklopili dveře, aby nás mohla upozornit na to, že toho má venku dost a chce domů.

Krátce po čtvrté hodině ranní najednou slyšíme intenzivní mňoukání – ale jiné než vyluzovala naše kočička. Běželi jsme ke dveřím podívat se a naskytl se nám nezvyklý pohled – ve tmě u dveří se „motala“ nějaká tmavá koule, která neskutečně mečela a zezadu ji hlavou dovnitř strkala naše kočička. Původně jsme si mysleli, že jde o nějakou poraněnou kočku. Vyšli jsme ven – a jaký byl náš údiv – stál tam náš Kráťa a Lojzička za ním! Hned jsme je vpustili dovnitř a byli svědky dalšího neobvyklého úkazu: přestože od jeho odchodu uplynulo neuvěřitelných 102 dní, přes vydatné mňoukání poznává uvnitř vše, proběhl pokojem, chodbou a najednou hup na svůj stále nedotčený pelíšek. A pak že kočky nemají žádnou paměť a vděčnost. Jak je vidět: rčení, že žijí pouze přítomností, není v tomto případě pravdivé.

Byly teprve čtyři ráno, my stále rozespalí a v šoku. Samozřejmě se už nešlo spát – dokonce jsme si (takto časně po ránu) dali na oslavu nějaké to štamprlíčko. Kráťa se nám stále třel kolem nohou a neustále mňoukal a cpal se dobrotami, co jsme mu na uvítanou snesli. Vše poblíž pozorovala Lojzička. My také vše spokojeně pozorovali a jen litovali, že jsme nesnědli alespoň kousek toho kouzelného hada, po jehož pozření porozumíte řeči zvířat: určitě nám vypravoval, co za těch 102 dní zažil.

Kráťa se nám tak vrátil. Sice pohublý, se třemi klíšťaty, ale jinak nezraněný.

Pohublý Kráťa těsně po návratu.

Pohublý Kráťa těsně po návratu.

První tři dny a noci jenom střídavě žral a spal. Za několik dní si zvykla i Lojzička a vše se vrátilo do starých dobrých kolejí. Po prohlídce veterinářem bylo konstatováno, že je Kráťa skutečně OK.

Tento příběh píši právě v té místnosti, do které kočky vstupují z naší zahrady. Moment! Slyším silné zamňoukání, jdu ke dveřím, za nimi Kráťa – pouštím ho dovnitř. Lojzička zatím spí. Doufám, že ji nevzbudí, chci to totiž dnes dopsat. Je to dobré, Kráťa skočil na svůj pelech, Lojzička se otočila na druhý bok a nadále spí. Vezmu naší statistiku a napíšu do dnešního dne, tj. 8. 12. 2019, do kolonky Kráťa čas příchodu 16:30. Je klid, a tak můžu psát dál.

Od návratu Kráti do dnešního dne zatím ani náznak žádného dalšího útěku, Kráťa se sice rád proběhne po okolí, ale vždy se spořádaně nejpozději do dvou hodin vrátí a přihlásí.

A tak si klademe otázku:

Co se vlastně onoho dne a dny následující po zmizení stalo?

Kráťa v prosinci 2019

Kráťa v prosinci 2019

1. Někdo ho někde neúmyslně zavřel (třeba do kolny či sklepa) a on nemohl ven. Tato verze se nám zdá – vzhledem k intenzitě a síle jeho mňoukání – nepravděpodobná.

2. Někdo ho někde úmyslně zavřel s cílem si ho přivlastnit a on nakonec utekl. Ani to se nám nezdá pravděpodobné, a to vzhledem k současnému množství koček a vizáži Kráti (pro nás krásný, ale pro cizí na pohled tzv. „mourovatý tucťák“).

3. Přišel o rajón (no spíš rajónek). U nás se určitě nevyskytl žádný jiný kocour, ale v přilehlých zahradách se to vyloučit nedá. I když se žádné náznaky výskytu neprokázaly a i vzhledem k velikosti, zdraví a síle Kráti to též není pravděpodobné.

4. Přišly na něho „touhy“. Což o to, letní čas na to byl, věk též, kočky-nápadnice jsou všude, ale kastrace je přece jenom kastrace – takže opět málo pravděpodobná varianta.

5. Jelikož se onu noc objevili u našich dveří společně, nabízí se i varianta, že by Kráťa mohl z nějakého neznámého důvodu přeběhnout asfaltovou silnici, silně zapršelo a on ztratil orientaci kvůli smytí svých pachových stop. Nemusel být tudíž příliš daleko, ale zpět trefil, až když při svých toulkách náhodně narazil na svou známou kočičku. Naskýtá se pouze otázka, proč se toto neudálo v předchozích 100 dnech po útěku. Obecně totiž u koček převládá pravidelný režim před náhodou.

6. Jak jsem zmiňoval na začátku příběhu, bydlíme u rušnější křižovatky poblíž samoobsluhy s parkovištěm. I nám se několikrát stalo, že zvídavý kocourek se při otevřeném zavazadlovém prostoru auta vydal na jeho průzkum. Pak zcela přestal vnímat osoby okolo, i když by ho mohly nechtěně zabouchnout. Mohl být tudíž odvezen v zavazadlovém prostoru a cesta domů mu pak trvala zmíněných 102 dnů.

Tato poslední hypotéza se nám zdá nejvíce pravděpodobná, ale zda-li je pravdivá, to se už asi nikdy nedozvíme. Pokud by vás něco napadlo, dejte vědět, ale hlavně neraďte, ať se ho zeptáme. To jsme už zkoušeli, on se určitě snažil, ale my mu nic nerozuměli …

Psáno v prosinci 2019

Foto: Ing. Luděk Horčička

Poděkování Pavle H., že nám přeposlala (se svolením autora) příběh pána, který se synem jezdí každý týden navštívit útulkové kočky a přivezou vždycky vařené kuřecí plus granule a konzervy.

Ing. Luděk Horčička Neviditelný pes