ČLOVĚČINY: Spěchej pomalu

Před časem tu psala Marička článek s názvem „Když je den Blbec“. I já jsem se rozhodla napsat o jedné takové mé zkušenosti a o tom, co následovalo.

Tomuto mému článku sluší lépe název „Spěchej pomalu“. Naši předkové nejspíš dobře věděli, proč je dobré se tímhle úslovím řídit. Přísloví nás nabádá, abychom nepodceňovali význam opatrnosti a rozmyslu při každém našem konání, neukvapovali se, neboť by to mohlo způsobit problémy (zdroj Austria-Forum). A že dbát této moudrosti se rozhodně vyplatí, mohu potvrdit.

Letos koncem července jsem se vypravila na večeři do restaurace, kde jsem se měla setkat s dcerou. Z práce jsem vyrazila včas, nebylo třeba spěchat.

A pak se to stalo. Všimla jsem si, že do zastávky právě přijíždí tramvaj č. 6. A řekla si, když už jede, no co, popoběhnu. A právě tady a v ten okamžik jsem si zadělala na několik měsíců trvající problémy. Podrážkou žabky jsem lehce zavadila o nepatrnou nerovnost chodníku, koleno vylétlo prudce dopředu, zpátky dozadu. A v tu chvíli jsem měla pocit, že se na nohu nepostavím.

Ani nevím, jak jsem doklopýtala do tramvaje – řidič na mne totiž čekal. Pokračovala jsem v cestě a jakžtakž dokulhala do restaurace (aby toho nebylo málo, ten den jsem zapomněla mobil a nemohla tak dát dceři vědět, co se mi stalo). Večeři jsem zvládla s brufenem. Abych si došla k lékaři, k tomu mne nakonec přemluvila dcera. Ve fakultní nemocnici Krč mi ještě ten večer udělali rentgen kolene, konstatovali natažené vazy, ošetřili mastí, stáhli obinadlem a doporučili návštěvu ortopéda, pokud bolest do 2-3 dnů nepovolí. U obvodní lékařky jsem později vyfasovala berle a při návštěvě ortopedie ještě obstřik kolene. A ujištění, že by se to mělo uklidnit. (Nezeptala jsem se, do kdy :-).

Po sedmi týdnech, kdy se chvílemi zdálo vše být lepší, jindy se noha připomínala mírnou bolestí, tu zpředu kolene, tu v podkolení… mě začalo víc bolet lýtko, tvrdlo, bylo i horké na dotyk a noha otékala až ke kotníku. Obvodní lékařka mne poslala na sono k vyloučení možné žilní trombózy. Ta se naštěstí nepotvrdila, ale i tak jsem opět skončila u ortopéda – tentokrát s návrhem na operativní zákrok – artroskopii – pro podezření poraněného menisku levého kolene. Kontrola, stanoven termín zákroku, pátek, 21/9.

Další slunečný zářijový den, pro mne den „D“. Je 6:30, vyrážím na cestu. Do cíle mohu jet dvěma tramvajovými linkami; nechávám osudu, která přijede první.

Pohled z okna nemocnice

V nemocnici nejprve recepce – poté vyšetřovna – k vyplnění dostávám nezbytné formuláře pro podpis informovaného souhlasu s výkonem; k určení osoby blízké, které může nemocnice podávat informace o mém zdravotním stavu a „jedinečný“ PIN, který budu v komunikaci s nemocnicí používat. 8:24 čekám před internou, v 8:58 jsem na třílůžkovém pokoji. V 9:30 přichází sestřička napíchnout a zavést kanylu a dostávám infuzi. Mezitím smskuji s dcerou, kamarádkou; v smsce dostávám pusinku od vnučky. Obstarání zvěřince mám domluveno s kamarádkou a zítřejší doprovod z nemocnice s dcerou. V 11:30 přišel pan doktor, aby nám oznámil, že „za chvíli“ jdeme na sál. Jdu na řadu jako poslední, takže pro mne to znamená, že na sál jedu ve 14:27. Přesun z postele na operační stůl, přikurtování, područky, čepička, kyslík... a přání hezkých snů...

Svět kolem sebe si znovu začínám uvědomovat kolem půl páté a o čtvrt hodinky později už jsem v pokoji. Sestřička mi seřídila polohovací postel tak, abych měla nohu v co nejpohodlnější poloze. V 18:00 dorazil pan doktor s krátkou informací o průběhu operace - meniskus byl opravdu hodně poškozený. V 19:30 dostávám čaj a o chvíli později i večeři. 20:10 za pomoci a dozoru sestřičky se stavím „na vlastní nohy“. Během večera dostáváme proti bolestem Novalgin v kapačce. Několikrát výměna ledu. Díváme se v TV na seriál První republika. Kolem jedenácté jdu spát.

Bohatá snídaně v nemocnici

Den druhý, 5:45 přichází sestřička, měří tlak a teplotu. Odstraňuje obvazy, aby noha byla připravená na převaz. Po půl sedmé je tu pan doktor, kontroluje rány, z obou stran kolene – jeden uzlík. Bohatá snídaně. Sestřička mi předává propouštěcí zprávu, doplněnou o pokyny k pooperačnímu chování, léky proti bolesti a tři injekce proti srážlivosti krve, které si budu aplikovat v příštích třech dnech doma. Domů s dcerou jedu taxíkem. Prozatím si zvykám na chůzi o berlích po zákroku... Bojím se, abych příliš váhy nesměrovala na bolavou nohu, snad to zvládám. Doma vše v pořádku, zvířata noc přečkala a všechna mne vítají. Quickse zatím venčí kamarádka a dcera, ale odpoledne už zkouším dojít alespoň na lavičku za dům. Večer mi dcera přijela píchnout injekci. Dlouhý den, jdu spát...

Den třetí, vstávám po sedmé ráno, noha skoro nebolí. Zatím nemám moc „zvládnutý“ pohyb v posteli, otáčení jen s jednou nohou zdravou není až tak jednoduché. Ale už mám „vychytávku“ – po bytě chodím s lehkou taškou, zavěšenou přes rameno – nahrazuje mi ruce zaměstnané berlemi; uvnitř skončí buchta, mobil, kniha, jablko, lahev s pitím... Začínám být unavená, pobolívá nejen operovaná, ale už i víc namáhaná zdravá noha a začínají bolet i ruce. Večer venku zuří vichr, čtu si návod na píchnutí injekce a nakonec to zvládám; volám dceři, ať nejezdí, že už jsem si injekci píchla sama.

Společníci doma

Den čtvrtý, nohy i ruce jsou utahané; nezdá se, že by až tak bolely ranky po operaci, jako svaly unavené nezvyklými pohyby a námahou. Doléhá to na mne a začínám se bát, co když to bude horší, než bylo před operací? A to mne čeká kontrola u obvodní lékařky. Cestu jsem nakonec zvládla, ale domů jsem dorazila hodně vyčerpaná.

Den pátý, ráno je líp, čtu si, koukám na filmy v PC, venčím. Zvládám krmit zvěř a čistit záchody, ostatní nechávám, jak je. Práce neuteče. Odpoledne vyrážím na kontrolu a převaz za chirurgem na druhý konec města, rána je čistá, hezky se hojí, v koleně není voda. Další kontrolu mám za týden – to mi vyndají stehy.
Myslím, že meniskus byl poškozený dlouhodobě. S kolenem jsem byla před lety jak na poliklinice, tak na chirurgii v nemocnici; od té doby se ozvalo tak dvakrát ročně bolestmi v podkolenní, v lýtku. Tímhle úrazem jsem to nejspíš jen „dorazila“.

Den šestý, leckdo by se mohl domnívat, že odpočívám „nožky nahoře“, opak je pravdou – i dnes jsem měla jet na polikliniku odnést praktické lékařce neschopenku. Telefonicky jsem se domluvila, abych mohla přijít až zítra – je toho trochu moc, každý den půl dne na cestách. Takže jsem opravdu odpočívala, venku jsem byla jen kolem domu na venčení.

Den sedmý, cesta za obvodní lékařkou a předání neschopenky. Další kontrolu mám 11/10. Po cestě mne bolelo prakticky všechno. Cestou zpět domů jsem si došla nakoupit alespoň pár základních potravin.

28/9 – týden od operace; snažím se odpočívat, ale i tak, s minimem námahy, noha bolí v lýtku. Přijela dcera, dovezla mi další zásoby jídla a poklidila v bytě.

Den jedenáctý – je znát, že od operace uběhlo pár dní, mám pocit, že noha je méně unavená a pohyb zvládám jednodušeji. Nesnažím se našlapovat na celé chodidlo, ale ani už nedržím patu křečovitě ve výšce, jen na nohu nedošlapuji tolik jako za normálních okolností a s pomocí berlí to jde líp.

Čin a Maggie

Den dvanáctý – kontrola u ortopéda, vytažené stehy, povoleno pozvolné zatěžování nohy, doporučeny rehabilitace, vhodné je i cvičení na rotopedu nebo plavání; další kontrola za měsíc.

Den čtrnáctý – rotoped nevlastním, tak jsem dnes zkusila vleže na zádech „šlapat na kole“. V podstatě ihned se mi „rozsvítilo“ – není takový problém na nohu došlapovat, horší bude rozhýbat a ohnout koleno samé.

Den šestnáctý – koleno neustále překvapuje, jeden den se zdá, že „tuhne“ a nerozhýbu ho. Jindy je koleno celkem „pružné“, ale bolí lýtko na dotyk, jakoby v něm pálí, štípe. Doma berle odkládám.

Den dvacátý druhý – rehabilitace – fyzioterapie, magnetoterapie; koleno je docela pohyblivé, spolu s cvičením se lepší.

Den dvacátý šestý – pokračuji zdárně ve cvičení, spolu s terapeutem, i doma. Vše je tedy na více než dobré cestě.

Rada závěrem – když náhodou uvidíte přijíždějící tramvaj nebo autobus a budete jen kousek od zastávky – hoďte se do klidu; z hlavy úplně vymažte myšlenku, že ten kousek doběhnete. Věřte mi, těch pár metrů a pár ušetřených minut vám opravdu nestojí za několik dalších týdnů, měsíců bolesti, operaci a následnou rehabilitaci.

Foto: Jitur. Kdo je zvědavý, jak vypadá jednorázová injekce „na doma“ nebo jak elegantně vypadá ranka po operaci menisku, ať klikne do kteréhokoli obrázku v textu a podívá se do fotogalerie.