V těchto dnech bývala poslední šance nechat se ještě přezkoušet a pokusit se vylepšit si známky. Ještě jsme prožívali nervy, zda se přezkoušení povede a zda se vůbec stihne, a pak přišla konference a udělala od všech snah ostrý střih. Co se nepodařilo v tomto školním roce, to už bylo nenávratně pryč. A pokud člověk nedostal reparát, mohl vypustit na celé dva měsíce školní starosti z hlavy a oddat se všem radovánkám, které nabízely prázdniny.

Vždycky jsme mohli doufat, že po prázdninách dostaneme lepšího kantora, nebo alespoň že už nebudeme brát ty pitomé integrály, šutry, vyjmenovaná slova po m či organickou chemii. Samozřejmě jsme tušili, že si známky a svou pověst neseme s sebou, ale začátkem prázdnin jsme mohli věřit, že v příštím školním roce svou pílí dokážeme každého kantora přesvědčit o tom, že ony drobné poskvrnky v hodnocení vznikly bez našeho přičinění nějakým nevysvětlitelným omylem.

I když školní konference pro nás někdy bývala strašákem, byl to vlastně milosrdný institut, protože dokázal ohraničit a ukončit naše snažení i naše obavy. Vytvořit předěl a nabídnout novou šanci.

Možná v tom dospěláckém životě občas čekáváme na nějakou tu konferenci. Na známku, nakonec jakoukoli, hlavně aby to, co prožíváme, už konečně skončilo. Abychom mohli vypnout, alespoň na chvíli, když už to nejde na dva měsíce jako kdysi.

Ale taková konference už málokdy přijde z vnějšku, je to spíš výjimka než pravidlo. A tak si ji musíme dokázat udělat sami. Dokázat si říct, že teda ty šutry nám moc nešly a nejdou, a že bude lepší jít od nich a věnovat se něčemu jinému. Že ta situace, ve které se nacházíme, je už neúnosná, nebo že ten vztah už nám je nepohodlný, a že s tím vším konečně musíme něco udělat. Nejpozději do konce prázdnin. Prázdnin, které si už dávno určujeme jen my sami.

Taky si ale musíme dokázat říct, že nám šlo hezky kreslení i zpěv a že mravy jsme měli chvályhodné. Že jsme byli v kolektivu oblíbeni a že jsme neškarohleděli.

Ani nevím, co je těžší. Zda se pochválit, nebo si přiznat své hranice. Je někdy obtížné se přestat vymlouvat a omlouvat se sám před sebou. A ještě obtížnější bývá uvědomit si své klady a docenit je sám před sebou i před ostatními.

„Ty maluješ tak půvabné obrázky!“ „Ale prosím tě, to si jen tak něco patlám večer, když nic nedávají v televizi.“

„To jídlo bylo skvělé, jsi vynikající kuchařka.“ „Ale to byla jen náhoda, že se mi oběd povedl. To moje maminka bývala kuchařka před pánembohem.“

Proč jen nedokážeme říct: „Ano, myslím, že se mi to opravdu povedlo. Dalo mi to práci, ale bavilo mě to, a dělá mi velkou radost, že se ti to líbí, že ti to chutná.“

Jen my sami jsme ta konference, která naprosto přesně ví, co jsme zač, kolik nás co stálo, kolik nám co dalo a na co můžeme být právem hrdí.

Neměli bychom se ostýchat říct to nahlas. A nejen na konci školního roku.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz