25.10.2020 | Svátek má Beáta


105 PLUS: Jedničky a nuly

8.10.2020

Musím přiznat, že tentokrát mě nadpis dost potrápil. „Těžké volby“ se mi v této době zdály příliš zavádějící a „Ano či ne“ rovněž. Pak mě napadlo, že „ano či ne“ je vlastně člověčím binárním kódem, stejně jako jsou jedničky a nuly binárním kódem počítačovým. Ačkoli programování ani za mák nerozumím, drze jsem si jedničky a nuly do názvu propůjčila, i když kolem a kolem vzato, je to opět název mnohoznačný.

Proč ale vůbec mám potřebu zamýšlet se nad našimi volbami, nad rozhodováním, zda ano, či ne? Je to proto, že jsem během minulého týdne shodou okolností mluvila se třemi různými lidmi o jejich problémech a navrch jsem si připomněla své rozhodování před více než (teprve?) třemi roky a mám toho plnou hlavu.

Nejdříve se mi ozvala kamarádka, která není spokojená v zaměstnání, je velice unavená ne snad až tolik z pracovní náplně, jako spíš ze vztahů na pracovišti a z dlouhého dojíždění. Jenže má hypotéku a dceru na studiích a tak ji v současném zaměstnání drží slušný příjem. Také jsem mluvila s jedním zubařem, který je mým vrstevníkem, ale na rozdíl ode mě se ženil dost pozdě, takže má teprve dvacetiletého syna, rovněž na studiích. Je to skvělý zubař, tak má hodně pacientů, a vůbec nemá čas dokončit úpravy ve svém domě, který rekonstruoval posledních deset let a do kterého se teprve loni nastěhoval. Ba co víc, začíná mít spoustu zdravotních potíží, které se mu stěhují po těle a jejichž příčinu se nedaří objektivně objevit. Zestárl a zešedivěl. A do třetice jsem vyslechla příběh ženy v odpovědném postavení, která má do důchodu ještě hezkých pár let, přesto se ale cítí nekonečně unavená, vyhořelá a každé ráno z domova těžce odchází plna nechuti a obav z toho, co jí den v zaměstnání přinese.

Všichni tito mí známí nevidí ze své situace východisko, nevidí žádné řešení, přestože všichni připouštějí, že by potřebovali ve svém životě něco zásadního změnit. Ano, nejspíš by potřebovali něco udělat se svým zaměstnáním, protože to je v současné době tak zatěžuje a vyčerpává, že mimo dobu, kdy v zaměstnání zmobilizují všechny své síly, už pak jen přežívají. Velice dobře jim rozumím, dokážu se do jejich pocitů vcítit, protože sama jsem před pár lety prožívala to samé. A stejně jako oni jsem měla klapky na očích a táhla jsem svou mysl i tělo jen jedním směrem, kde jsem viděla kdesi na konci dlouhého tunelu maličké světýlko.

Musím to vydržet, ještě sedm, šest, pět let do důchodu. Protože teď, v tomto věku měnit zaměstnání, to je přece nesmysl, to nejde. Vydržet a AŽ POTOM si odpočinu a budu žít. A ani jsem si neuvědomila, že ono AŽ POTOM jsem v životě použila už mnohokrát. Také slovo MOŽNÁ a slovo KDYBY.

Jenže ono to tak nefunguje, už vůbec ne dlouhodobě. Nejsme tak nastaveni, protože to nedává smysl. Vždycky jsme řešili jen ano či ne. Slezu z toho stromu? Ano, nebo ne? Zkusím provrtat ten kámen, ano, nebo ne? Je tady splavná řeka, mám se vydat dál? Ano, nebo ne? Není tu žádné možná či jestliže, protože to ve skutečnosti znamená NE. V tuto chvíli, kdy se láme chleba, to znamená ne. Možná za čas to bude jinak, protože dát ano rozhodnutí, které znamená změnu a s tím spojenou nejistotu, možná dokonce i nebezpečí a určité alespoň z počátku značné nepohodlí, není vůbec jednoduché. Zevnitř to není vůbec jednoduché, jakkoli při pohledu zvnějšku se to jednoduché může jevit.

Ta první kamarádka, kdyby přestala dojíždět a našla si nové zaměstnání v místě bydliště, ušetřila by čas i peníze. A kdyby víc zaangažovala svou dceru do péče o domácnost, byla by méně unavená. Zubař by se třeba mohl částečně pronajmout svou ordinaci, mohl by se podělit o své klienty s jiným kolegou, aby měl čas dokončit svůj dům. Protože odkládat dokončení domu na dobu „až pak“, jaký to má význam? A třetí přítelkyně by třeba mohla uvažovat o tom, že si dá v zaměstnání zdravotní pauzu nebo se vzdá své vedoucí pozice, která ji začala tížit. To jsou ale jen některé z možností, které člověka mohou napadnout. Řešení problémů totiž bývá často nečekané, překvapivé a na první pohled bláznivé.

Když jsme se s Vaškem dohodli a rozhodli, že se přestěhujeme z Prahy a já dám v práci výpověď, neměli jsme dost peněz na koupi domu či bytu na venkově. A hypotéku by nám kvůli věku nedali. Ale nakonec, když jsme se rozhodli, začaly nám okolnosti hrát do ruky, a překvapivě snadno se našlo řešení v rámci rodiny, byť velice krkolomné. A to všechno přesto, že jsme ještě pár dnů předtím viděli naši situaci jako bezvýchodnou, která nemá žádné řešení.

Díku onomu tehdejšímu ano se na něj navázala další přitakání, a náš život se změnil k lepšímu. Jistě, nebylo to zadarmo, ať už to bereme v doslovném či přeneseném slova smyslu. Něco jsme na té změně tratili, ale oba se shodujeme v tom, že jsme mnohem víc získali. Klid, svobodu, pohodu a také zcela nepochybně lepší zdraví a možnost žít podle svého, ne jen přežívat. To je skutečně k nezaplacení.

Chápu, že jsou situace, kdy to tak jednoduše nejde. Někdy je na začátku tolik komplikací a tolik proti, že to zdánlivě nemá žádné řešení. Ale ono to tak vlastně vypadá v každém případě. Dokud nepadne ono kouzelné „ano, chci to změnit“, které se pak stává světlem ve tmě a klíčem k řešení. Přeju proto svým třem přátelům a známým, o kterých jsem se dnes zmínila, ale i všem ostatním, kteří jsou na tom podobně, aby v sobě dokázali najít odpověď na otázku, co doopravdy potřebují a chtějí.

Nevzdávejte se. Určitě tu odpověď v sobě máte.

Podzimní zahrada, binární kód

Podzimní zahrada, binární kód

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes