Právě před rokem se čím dál častěji začaly objevovat zprávy o novém koronaviru, který se rozšířil v Číně. Tehdy jsem říkala Vaškovi, že je to něco, co změní celý svět, že nikdy nic už nebude stejné. Přičemž jsem určitě neměla na mysli, že to bude horší. Taky jsem říkala, že potrvá tři roky, než se toho úplně zbavíme. Kde se ono přesvědčení vzalo, to nevím. Zatím se na něm nic moc nezměnilo. Stále si myslím, že je to běh na dlouhou trať, že máme jako lidstvo velkou šanci na lepší příští a že se teď právě začíná otáčet mlýnek času, který semele ty, již se domnívají, že dělat politiku znamená nejkratší cestu k vlastnímu obohacení. A doufám, ne, věřím tomu, že se tím vším otevírá cesta pro politiky s občanskou odpovědností, které budeme v nejbližších letech hodně potřebovat.

Toto mé přesvědčení je možná naivní a idealistické, ale je v souladu jak s mým založením, tak s mým vnímáním světa, ke kterému jsem se v posledních letech dopracovala. Jsem ráda, že čím dál víc lidí mění svůj postoj a přístup ke způsobu života, který je nám z vnějšku předkládán jako jediný správný. Čím dál víc lidí – alespoň já to tak pozoruji – se staví odmítavě ke korporátnímu a globálnímu světu, k životu podle daných vzorců, podle reklamy, a obrací se sami k sobě, k bezprostřednímu okolí, k sepětí s přírodou. Čím dál víc lidí má potřebu přírodu bránit ne (jen) snad tím, že budou protestovat, ale tím, že začnou žít udržitelným způsobem. Že sníží svou spotřebu, že budou vysazovat stromy, budovat mokřady a další malá vodní díla, že budou na půdě jim zapůjčené k používání hospodařit šetrným způsobem, že budou půdě vracet to, co jim dala. Lidé, kteří budou žít takovým způsobem, vlastně ani neumožní, nedovolí politikům, aby je okrádali. Tím by se snad politika někdy v budoucnu mohla stát tím, čím kdysi v začátcích byla. Správou věcí veřejných ve prospěch celku, s ohledem na jednotlivce.

Během let jsem si čím dál jistější, že svět, že náš vesmír je báječné místo pro život, to nejlepší, jaké může být. Najdeme v něm úplně všechno, co můžeme potřebovat. Žijeme uprostřed vesmírného obchoďáku a úplně každý si v něm můžeme najít a vzít si to, co je pro nás důležité, pro všechny je tam toho dost. Jenže my si dlouho existenci toho obchoďáku neuvědomujeme, nebo v něj nevěříme. A když v něj časem uvěříme, může se stát, že si dost dobře neujasníme, jaký je rozdíl mezi „chtít“ a „potřebovat“.

Pandemie koronaviru a z ní vyplývající omezení našeho navyklého způsobu života nás postupem času k takovému zamyšlení nejspíš dovedou, pokud už nás k němu nedovedla. Když si povídám (píšu) s lidmi, často nakonec dojdeme k tomu, že stále mohou dělat spoustu věcí, jen je nemohou dělat přesně tak, jak jsou zvyklí. Mohou jet na výlet, ale musí si s sebou vzít svačinu. Mohou se (nejlépe venku) setkat s přáteli, ale nemohou s nimi posedět v hospodě. Mohou sportovat, ale ne v oblíbené posilovně. Mohou dokonce lyžovat, ale nemohou počítat s vlekem. V mnoha případech je to vlastně návrat o desítky let zpátky, kdy se taky jelo na výlet s namazaným chlebem a lahví čaje v batohu. Ale jelo se, často vlakem, občas stopem.

Koronavirová omezení tu ještě nějakou dobu budou, ať už daná vládou (teď není řeč o tom, jak (ne)kvalitní a (ne)včasná to omezení jsou), nebo daná naší vzájemnou ohleduplností, ale současně je tu stále onen vesmírný obchoďák, ve kterém je všechno k mání. Úplně všechno, co nás může činit spokojenými, co nás může naplňovat, dokonce i lásku tam můžeme dostat, když máme dost lásky sami k sobě. Když se máme rádi tak, že chceme, aby nám bylo dobře, abychom byli spokojeni a naplněni.

Platí to nejen v této době, platí to kdykoli. Je to vždycky o tom, co si přejeme, co chceme ve svém životě vidět. Jako v noci v temném lese. Můžeme v něm potkat strašidla, stejně jako vidět tančit víly.

Přes všechna současná omezení žijeme v dobrých časech; byly doby, kdy lidem bylo mnohem hůř. A přesto, nebo možná právě proto, si ve vesmírném obchoďáku dokázali najít to své. Ona vlastně nikdy není jiná možnost, než v rámci daných možností žít co nejplněji, nebo se zaseknout a přežívat. Bylo tomu tak vždycky, jen teď se to děje plošně a trvá to déle, než jsme očekávali a než nám slibovali.

Možná i proto se stávající situace lidem tak špatně snáší. Žijí dlouhodobě v přesvědčení, že možná už za týden, nebo alespoň za měsíc bude všechno jako dřív. Jenže ono se to stále protahuje a úplně jako dřív už nebude asi nic. A než jen čekat, až budeme zase moci žít, je určitě lepší žít začít, jak jen je to možné.

Protože dnešek máme vždycky jen ten jeden.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/