28.3.2024 | Svátek má Soňa


AUSTRÁLIE: A.I.M.

28.9.2021

Při opětovném čtení útlé knížečky obdařené názvem „Innamincka“, jsem narazil na název další nevelké knihy na podobné téma, avšak popisující podmínky a prostředí na australském outbacku o 20 let později než v té prvé. Tato oproti „Innamince“ oplývá četnými černobílými fotkami, které jsem oskenoval a dal na Rajče. Není bez zajímavosti, že autorky obou knih jsou neohrožené ženy, které se rozhodly své zážitky zaznamenat a tak i sdílet s širší veřejností. Název této druhé knihy je už sám o sobě napovídající, „Lipstick, Swag a Sweatrag“ (Rtěnka, ranec a hadr na utírání potu). Autorka, Beth Beckett, s humorem a stylem jí vlastním věnovala knihu svým zvídavým vnoučatům.

Na úvod by se snad slušelo poznamenat, co to vlasně byla A.I.M. – Australian Inland Mission (Australská Vnitrozemská Mise), která už dnes nefunguje. Podotýkám, že stejnou zkratku dnes používá „Australian Islamic Mission“ se zcela jiným zaměřením.

Původní A.I.M. byla založena pod jménem „Australian Presbyterian Mission“ presbyteriánskou církví se stejnými ambicemi a cílem jako později přejmenovaná A.I.M. Jejím prvním ředitelem byl známý Reverend John Flynn, zakladatel R.F.D.S., létajících doktorů.

V době, kdy A.I.M. vznikla – počátkem 20. století, čelili odvážní pionýři na odlehlých dobytkářských stanicích – či farmách, krutým klimatickým podmínkám a ještě krutější izolovanosti od okolního světa, díky stakilometrovým vzdálenostem a s téměř žádnými komunikacemi jako železnice a nebo cesty či silnice. Těmto izolovaným ostrůvkům bílé civilizace si A.I.M. vytkla za cíl poskytnout nejen duchovní útěchu, tedy spirituální podporu, ale i zdravotní péči a kulturní vyžití, i když jen v míře neveliké, avšak významné. Tvrdá práce, tvrdé podmínky, kruté klima a samota dovedou s člověkem pěkně zatočit a mnohdy vytvářet i divy. Jak se ukázalo, tak jen morálně silní jedinci v těchto tvrdých podmínkách obstáli. Tito dovedli s osobitým humorem zvládat situace pro normálního člověka beznadějné. Ti morálně slabší si za pár let sbalili, co měli, a vrátili se do civilizace. Někteří však volili cestu zkratkou a sami si pomohli tam, odkud se ještě nikdo nevrátil.

A.I.M. si vnitrozemí Austrálie rozdělila na jednotlivá území (patrol areas = farnosti), která měl zpravidla na starost „padre“, tedy duchovní, který tato území objížděl na velbloudech a později v automobilu, do kterého by se dnes jeden bál sednout, terénem, do kterého se dnešní motorista odváží jen tím nejdokonalejším 4WD terénním vozem. Jednotlivá území = farnosti měly rozlohu několika evropských států dohromady a tak bylo o zábavu postaráno. Od roku 1912 A.I.M. vybudovala na odlehlých místech 15 nemocnic (nursing homes – bush hospitals). Jak takový bush hospital vypadal a co představoval, jsem popsal v povídání „Innamincka“.

Padre byl zpravidla ženatý a žena, po případě i s dětmi, ho na jeho cestách doprovázela. Nevezl sebou jen jídlo, vodu a věci pro svou potřebu, ale i zdravotnickou výbavu a léky, kterými poskytoval zdravotní služby potřebným. Tento padre nebyl žádný duchovní suchar, ale i vtipný a humorem čišící společník, který dovedl pozvednout náladu i těm, co trpěli hlubokou depresí, o kterou v těchto pustinách nebylo nouze. Takže po duchovní útěše, potřebnému třeba zub vytrhl, ránu ošetřil či zaštepoval, zlomeninu spravil, léky poskytl a posléze, večer u ohýnku pod sametem noční oblohy, i nějakou tu písničku si společně zazpíval. Také děti křtil a svatby či funusy provozoval, i když jich moc nebylo. Ke které církvi kdo patří či nepatří, zde žádnou roli nehrálo, pomáhalo se těm, kteří to potřebovali.

Autorka knihy „Lipstick, Swag a Sweatrag“ se se svým mužem Kenem seznámila za druhé světové války, kdy oba sloužili v R.A.A.F. (australské vojenské letectvo) – Royal Australian Air Force. Ona jako zdravotní sestra a on jako polní kaplan. Setkali se v jídelně 1. M.R.S. (Medical Receiving Station) v Severním Teritoriu u potoka Coomalie u místa Batchelor.

Nyní si dovolím převyprávět pár úvodních odstavců z knihy „Lipstick, Swag a Sweatrag“ od této vtipné autorky, pro ilustraci jejího zábavného vyprávění. Toto se událo už po druhé světové válce, v roce 1946.

„Moje první zkušenost táboření pod širým nebem jako žena „patrol padre“ se odehrála 30 mil východně od osady Ceduna na pláni Nullarbor. Zde jsem poprvé vařila jídlo na otevřeném ohništi a spala ve spacáku pod širákem. Ken mně dal několik lekcí, kterak v poušti hospodařit s vodou. „Nikdy! Nikdy, nevylij vodu, dokud si nejsi ABSOLUTNĚ jistá, že jsi ji použila na VŠE, co jsi chtěla.“

Ten večer jsem umyla naše plechové smaltované talíře v pár kapkách drahocenné tekutiny a potom, ve více kapkách čisté vody jsme opláchli sami sebe. Původní plechové umývadlo se ukázalo jako příliš velké a vyměnili jsme je za poklici od kola starého Forda. Jeho velikost a tvar byly dokonalé. Poloviční množství vody vypadalo dvakrát více než v umývadle. V pyžamu jsem si sedla na kámen a začala si umývat nohy ve zbytku použité vody. Nesnesu špinavé nohy a dala bych přednost jít do postele s umouněným obličejem a špinavýma rukama než se špinavýma nohama. Po ukončení osobní očisty jsem se zeptala Kena: „Mohu ten zbytek použité vody vylít a nebo ho chceš nechat na ráno, na umytí zubů a nebo šálek ranního čaje?“

Kniha je psána tímto stylem a tak je zábavná, i když v mnoha místech hovoří o věcech smrtelně vážných. Ken, jako „patrol padre“ dostal na starost „northen patrol“ (severní oblast) = farnost, která byla nejrozlehlejší a v tropech. Na své objížďky si pořídil Chevrolet utility z roku 1947. Utility byl australský zlepšovák, za kabinou auta byla malá ložná plocha na malý náklad. Zlepšovák se ujal a dnes jezdí po světě miliony aut těchto tvarů. Jsou prostě praktická. Do kabiny se pohodlně vešli cestující i s věcmi, které nemohly být na otevřené korbě vzadu. Chevrolet sloužil Beth a Kenovi jako pojízdný domov celý rok 1947, aby na jeho konci zajeli do Sydney, vyměnit jej za malý náklaďáček, jednotunový Chevrolet.

V roce 1947 se australská společnost ještě stále vzpamatovávala z útrap druhé světové války. Jak společensky, tak i hospodářsky. I když se na území Klokánie až na několik leteckých náletů nebojovalo, tak australské jednotky pozemní, letecké i námořní se do bojů, zvláště v Pacifiku na ostrovech a v Asii, vehementně zapojily. Bojovali však i na afrických a evropských bojištích od roku 1939 až do roku 1945. Ztráty 21 000 padlých a 58 000 zraněných nebylo na zemi se 7 000 000 obyvateli zrovna málo.

Po válce začali do Austrálie proudit DPs – displaced persons – (lidé bez domova) z válkou zničené Evropy, které tehdy Klokánie přijala. Někteří mladí australští muži, kteří za války bojovali a vrátili se živí a zdraví, si po válečných útrapách na civilní mírový život těžko zvykali a tak si v mnoha případech sbalili svých pět švestek a vandrovali po Klokánii. Díky tisícikilometrovým vzdálenostem buď stopem, a nebo ti šťastnější si koupili nějaké malé ojeté vozidlo a vyjeli za dobrodružstvím do pouští, aby byli daleko, daleko od lidí. Jeden z těchto i se svým vozidlem je na snímku AIM0009B.jpg na Rajčeti.

Beth a Ken, nyní v lednu 1948, v novém jednotunovém náklaďáčku značky Chevrolet, se chystali odjet do prostoru Kenova působiště, farnosti „Northen Patrol“ konat svoji povinnost. Nový náklaďáček se ukázal více vhodný ke svému účelu než předešlé utility, avšak pro posádku daleko méně pohodlný. Byl větší, více uvezl za cenu tvrdého pérování, silnější motor, větší světlost pod vozem, čtyřstupňová převodovka a větší stabilita byly do terénu výhody, ale kabina byla malá, vše, co vezli sebou, muselo být na korbě za ní. Korba se dala přikrýt plachtou, která příliš nezabraňovala tomu, aby do všeho vnikal všudepřítomný rudý „bulldust“ (jako pudr jemný, hrdlo dráždící rudý prach.) A tak věci, co potřebovali mít po ruce, skončily u Beth v prostoru, kde měla nohy, na podlaze kabiny. Toto uspořádání vytvořilo menší problém, když v obtížných úsecích Ken zavelel „připrav se k tlačení“. Věci, co se válely na podlaze, bylo nutno odsunout ode dveří ke středu auta, když posléze následoval povel „vyskoč“! Na tehdejších cestách, necestách bylo takových obtížných úseků víc než dost a tak o tělocvik měla Beth postaráno.

Beth v tuto dobu zjistila, že je v jiném stavu, diagnózu si jako zdravotní sestra určila sama. Byla rozhodnuta Bena neopustit a jet s ním. Rok jejich manželství byl velice úspěšný a moc si rozuměli i v kritických situacích a tak se rozhodla jet s Benem, i když to vzalo mnoho úsilí přesvědčit jak vlastní mámu, tak i tchyni a rodinného přítele, gynekologa.

Tehdejší cesty připomínaly tankodrom a jak sama Beth napsala: „Byly zde četné „debil-debil“ úseky“, na kterých měla strach, že potratí. A tak se s Kenem rozhodli, že Beth pět týdnů počká u přátel George a Doris Easey v „Rockhampton Downs“ u Barkly. Ještě že tak.

Ken vzal tehdejšího šéfa A.I.M. Reverenda J. Gray Robertsona a jeho ženu, kteří byli na inspekční cestě, do Mt. Isy na víkend. Cestou zpět, na silnici Barkly do Tennant Creeku, se s nimi milý náklaďáček Chevrolet převrátil koly vzhůru. To se na prašných cestách občas stává, ani rychle se jet nemusí, jak mohu sám z vlastní zkušenosti dosvědčit.

Na štěstí, až na pár modřin a škrábanců, nikdo nebyl zraněn. Benzin všude vytékal z hlavní i přídavných nádrží, posádka dokonale politá převodovým olejem se vysoukala postranním okénkem z kabiny ven a na štěstí nevznikl požár. Nehodu nezapříčinila vysoká rychlost, Ken jezdil s naloženým náklaďáčkem velice opatrně, ale souhrnem nepříznivých okolností. Píchli jednu zadní gumu a jak si auto sedlo na ráfek, tak pulz – velice to šplouchlo, v plných přídavných nádržích na benzin a na vodu – dal impulz k převrácení, kterému pomohl i silně funící jižní vítr.

Kenovi se pomocí „wallaby jacku“ – vysokozdvižného zvedáku – podařilo dostat náklaďáček zpět na kola a ten, až na trochu pomačkané blatníky, střechu kabiny a vybitá všechna okna byl schopný jízdy až do Tennant Creeku. Avšak Alice Springs bylo místo, kde byl potom opraven, a pak sloužil ještě mnoho let.

Potom Ken odvezl Beth do Alice Springs, kde se ubytovala v ubytovně A.I.M. a čekala, až přijde její čas. S ní tam bydlely další dvě farmářky z odlehlých dobytčích farem čekající na to samé jako ona. Čas si krátily pletením, šitím, povídáním a procházkami po okolí a chlapi před místní hospodou se sázeli, která z nich porodí první. Zde se sází na všechno, je to takový národní sport. Ken zatím odjel do Kimberleys konat svoji práci, pouhých 2100 km daleko.

Beth se mělo dítě narodit 15. října a Ken jí slíbil, že ten den bude s ní. A tak oddaný Ken dorazil 14. října z Kimberleys po divoké cestě Tanami přes stejnojmennou poušť. Cesta to byla o 200 km kratší, pouhých 1900 km, a jistě „zajímavější“. 15. říjen uběhl bez větších událostí a 16. října Ken navrhl Beth vyjít si na procházku na strmý kopec s vyhlídkou na celé město, ANZAC Hill, na který vedou četné schody. Toto se neminulo účinkem a další den, 17. října, se šťastným rodičům narodil syn Colin Charles Haywood Beckett.

Colin byl zdravé a silné dítě, a když mu byly 3 dny, tak Beth navrhla Kenovi, že by mohli celá rodina cestovat společně. Návrh padl na úrodnou půdu, rodina patří dohromady a ne vidět se dvakrát do roka, jak by se dělo, kdyby Beth s malým Colinem žila někde v civilizaci. Ken opatřil bedničku z ocelového plechu, 90x60x60 cm, která původně sloužila k uskladnění polního rádiovysílače/přijímače, tehdy to byly objemné lampové bedny, a nechal ji přivařit do korby hned za zpětné okénko v malé kabině, ze které byl také přístup do bedýnky. Této bedýnce, náležitě „čalouněné“, potom říkali kolébka a malý Colin tak strávil prvních 5 let svého života na cestách po kouzelné tropické severní divočině.

Psáno 28-08-2021.

Doprovodné obrázky najdete zde: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/A.I.M.