Poslední vandr v roce 2025 přinesl mrazivá rána a studené a větrné kilometry. Z hradu Lanšperk na vlakové nádraží v Ústí nad Orlicí to může být 7,3 kilometrů anebo taky 37. Záleží, kudy si to chodec naplánuje. My volíme variantu o délce 37 kilometrů okořeněné dvěma parádními zimními nocemi. Mapa s trasou: Odkaz

Sobota 27. 12. 2025. DEN 1.

Chystám se na vandr a balím podle seznamu. Vždycky balím podle seznamu. Historek o zapomenutém spacáku, chybějícím vařiči na samé sušené jídlo nebo nenabitém telefonu s mapou jsem už pár slyšela. Proto se vždy připravuji podle seznamu. A aby v seznamu nic nechybělo, když dělám nový, zkopíruji kompletní seznam mého vybavení a z každé sekce proškrtám to, co zůstane doma. Tímto způsobem nemůžu nic zapomenout do seznamu připsat. V každé sekci něco musí být.

Batoh, spacák, karimatka, plachta proti dešti, kolíky, spací teplé oblečení, prádlo a ponožky, teplá bunda na večer a ráno, případně do spacáku. Náhradní baterie do foťáku, foťák, nabíječka na telefon. Ešus, lžíce, vařič a bomba. Jídlo a voda. Léky, peníze, nabitý telefon a plyšová FeTi Lie.

Na vandr se balím v rozpoložení, kdy bych nejradši, aby mi sbalil někdo jiný. V hlavě vymeteno, nedokážu myslet na nic jiného, než na to, že už tu s námi nikdy nebude. Že odešel nečekaně a tiše po zákeřné nemoci, která nepozorovaně požírala tělo, a když udeřila, aby mohla být odhalena lékaři, během pár dní vykonala dílo zkázy. Přesto tatínek při mých častých návštěvách u něj v nemocnici trval na tom, že musím jet, i když by to znamenalo tři noci venku a 3 dny bez návštěvy. Nakonec i tu čistě přespávací variantu s několika málo kilometry večer a odjezdem zpět domů hned další den ráno jsem v den plánovaného odjezdu rušila. Kamarád věděl, že je to vážné a že s plánovanou akcí každý den hýbu. Kratší. Blíž. Kratší. Bohužel to bylo ještě vážnější.

Podle týden starého seznamu hážu do batohu věci nečekaně až v pátek večer a jednotlivé položky barvím zelenou. Všechno je zelené, jsem připravená. Ale když mě muž veze do Ústí nad Orlicí a k vlakové zastávce Lanšperk a cestou si dáváme něco malého k jídlu, dochází mi, že nemám lžíci. Že tu jedinou jsem měla zkontrolovat ráno a přehlédla jsem ji. Nevadí, muž někdy v autě jí a tak v něm má i lžíci. Pochybné datum poslední očisty ignoruju, otírám lžíci ubrouskem a dávám do batohu. Nevím, jestli bylo štěstí nebo smůla, že nás ranní povinnosti zdržely a já nestihla vlak. Nestihla jsem sice ani zrušit zaplacenou jízdenku, ale muž měl volno a chtěl mě odvézt až na sraz. Autem to vycházelo přesně na čas srazu domluvený s kamarádem Járou, i když jsme vyráželi o půl hodiny později než plánovaný vlak.

Cestou špatně odbočujeme a tak domlouvám s Járou, že počká až u zříceniny hradu Lanšperk, která je kousek od vlakové zastávky, kde jsme se měli sejít původně. Je to kilometr a 100 výškových metrů, to akorát vystačí na naši čtvrthodinovou sekeru.

Když se blížíme k parkovišti v cíli, vidíme funícího Járu, jak se s těžkým batohem hrne do kopce. Třetí sedačku v autě nemáme, ale bereme do vozu na zbývající výškové metry těžkou krosnu. Proč mi vůbec nevadí, že jsem ten kousek nemusela po svých?

Na volně přístupnou zříceninu hradu Lanšperk, postavenou ve 13. století vysoko nad řekou Tichou Orlicí, jdeme nalehko. Muž nás doprovází, nejen aby si protáhl před dvouhodinovou cestou domů nohy. Z hradu zbyla jediná dobře zachovalá obvodová věž, u které je postavená vyhlídková plošina, ale rozhledy dnes nejsou nic moc.

Rozloučíme se a už jen ve dvou a s batohy na zádech pokračujeme dál, omrknout pseudogotickou kapli Nanebevzetí Panny Marie z 19. století a pokračujeme po modré k Horákově kapli. Poutní místo z roku 1866 postavené na důkaz vděčnosti za uzdravení je paradoxní místo pro moji první svíčku. Pod sochou Panny Marie ji vkládám do hřbitovní lampy a věnuji tichou modlitbu blízkým, kteří odešli z mého života, tatínkovi především. Zapadá slunce a nám zbývá už jen pár desítek minut světla, než se krajina ponoří do tmy.

Modrá značka vede dál naše kroky, ale někde se nám v šeru daří přehlédnout odbočku, a tak si dáváme ve světle čelovek nášup, než dorazíme na vytyčené místo. Je tu možné dělat oheň, tak neváháme a nosíme šáší a drobné větévky, abychom se trochu zahřáli pohybem i ohýnkem.

Ve světle čelovek

19:00. Někde v lese.
Chystám si ležení, zatímco se vaří večeře a zjišťuju, že nemám karimatku. Jak se to stalo? Jak to, že v seznamu bylo vážně vše OK až na tu lžíci? Mozková mlha zafungovala dokonale. Od poslední akce karimatka vysychala na sušáku, pořád nebyl čas ji uklidit. A když jsem ji sbalila a místo do batohu strčila do skříně, kde bydlí, automaticky jsem ji zazelenila jako vyřešeno. Volám muži, ať otevře skříňku nad psí klecí, jestli tam je oranžový válec. Moje tušení se potvrzuje. Karimatka je opravdu ve skříni.

Jára mi nabízí, že mi pod sebe půjčí lehký žďárák síly igelitu. Bohužel nejsem lední medvěd, abych zvládla s předpovědí -5 °C ležet na promrzlé zemi jen na kusu igelitu. Můj hodný muž mě ale zachraňuje a karimatku mi veze zmiňované dvě hodiny autem po cestě, kterou má ještě živě v paměti. Poslední dva kilometry by mohl překonat na kole, které pro jistotu taky naložil – po cyklostezce, ať si v noci nedávám ještě hodinu chůze ztemnělou krajinou. Nakonec je po polňačce bez zákazu možné dojet 200 metrů od místa, kde spíme. Muž mě zachránil a s karimatkou přivezl ještě trochu suchého dřeva, abychom si na veřejném ohništi mohli v pohodě ráno rozdělat oheň a trochu se zahřát. Konečně jsem dnes spala jako v bavlnce až do rána.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz