Zimní nálada je zimní nálada. Je šedivá, stříbrná, studená. Ale někdy, když je obloha modrá jak šmolka, vzduch ostrý jak žiletka a lesy poprášené bílým jiskřivým sněhem, stojí za to vyrazit ven. Jen tak. Někam do lesa. Nebo k rybníku. Nebo k potoku, řece, stráni. Podívat se na zmrzlé vločky, plovoucí na pomalu zamrzající vodě, prohlédnout si poslední červené kuličky jeřabin, co se pomalu pokrývají ledem, či při pomalé cestě lesem poslouchat praskot stromů a křupání zmrzlých kamínků pod botami.
A pak, na závěr, si sednout do teplé hospůdky, dát si horkou polévku, pivo a výbornou klobásu a radovat se, jak krásný zážitek to byl. Pár kroků od domova a miliony mil od všech starostí...

Na mlčící dům
snáší se bílé vločky
v tichu zahrady
zapadá otisk tlapek
malé toulavé kočky...

Ráno až zvedneš
oči do korun stromů
jiskřivá bílá
vrátí tě do dětských let.
Mlhavý pocit štěstí...

Mrazivým dechem
ožehla moje čelo
do vlasů sypla
něco sněhových konfet.
Tak už je zpátky, zima...

A pozdě v noci
stulená v teple a tmě
vidím je stále:
rubíny na stříbrném
podnosu paní Zimy

Foto: autorka