Brzy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad. Kamil projevoval machistické sklony a v akváriu rozhodně nepanovaly idylické vztahy. Nevím, zda šlo o sex, místo pod žárovkou, potravu nebo něco jiného, ale želví holka Adéla si užila svoje. Nikdo to neřešil. Mladí se postupně přesunuli na venkov a mně zbyly doma želvy. Nikdy jsem je nechtěla, nic mi neříkaly.

Bylo třeba je krmit, čistit, topit jim a svítit. Studený to bylo, pomazlit se s tím nedalo. Když jsem jednou v náhlém návalu citu udělala na Kamila ňuňu, vymrštil hlavu z krunýře a prokousl mi ret. Zkrátka ty želvy mě pěkně štvaly. Moje dcera sice čas od času rozšířila svůj úvazek zaměstnané a studující matky dvou malých kluků o čištění akvária, řešení to ale nebylo.

Protože situace byla neúnosná, navrhla jsem želvy někomu darovat. Nabídka vysoce převyšovala poptávku, přesto jsem záhy sehnala zájemce o Kamila. Smířlivě naladěna, s představou brzkého konce nedobrovolných prací, pustila jsem se do čištění akvária. Odčerpala 50 litrů vody, vydrhla kameny, filtr, napustila vodu…Poslední kámen mi z pár centimetrů vyklouzl a na dně se objevila pavučina praskliny. Voda začala prosakovat a mě se zmocnilo zoufalství.

Tak začala nová etapa mého soužití s želvami. Umístila jsem je totiž dočasně ve vaně a o tu jsem se s nimi také dělila. Dovolíte, želvy, potřebovala bych se osprchovat. Protože jsem zjistila, že je veškeré moje aktivity vyrušují, omezila jsem tyto na nejnutnější minimum.

Byly červencové svátky, želví život ve vaně a moje omezení bylo nanic. Venku svítilo slunce a já pozitivně naladěna vidinou dvou volných dnů navíc začala konat.

Kamil měl jít v pondělí z domu a já chtěla jemu, Adéle i sobě udělat ještě radost. Na lodžii, kam se opírá odpolední slunce jsem umístila soustavu různě hlubokých nádrží (umyvadla, pekáče, plastové krabice) s přístupovými a zároveň vyhřívacími rampami z kuchyňských prkének. Na části vyhřáté dlažby vytvořil mokrý zelený froťák iluzi trávy. Výsledek byl úžasný. Želvy se blaženě koupaly a vyhřívaly na slunci v pózách, o nichž nešlo pochybovat. Na noc jsem je přemístila do vany, ale to již nebylo našemu soužití tak na obtíž.

Druhý sváteční den, po desáté večerní bylo teplo a téměř světlo. Dala jsem si sprchu, natřela se voňavými balzámy a těšila se do postele. Ještě napustit vodu želvám…Na balkoně byla jenom Adéla. Věděla jsem hned, kolik uhodilo, přesto jsem po kolenou prolezla prostor dvakrát dva metry a nahlédla za každý květináč i nohu od židle.

Zamřížovaný otvor ve zděném parapetu byl zakrytý rohoží, a zastavěný truhlíky. Vše se zdálo nedotčeno, ale já věděla, že Kamil je na betonové dlažbě dvora o čtyři patra níž. Bylo mi špatně.Věděla jsem taky, že neuniknu tomu odemknout dvůr, najít a sebrat, co z Kamila zbylo. Pohřbít ho na zahradě nebo odnést k milosrdnému uspání. Sdělit to dceři. Pocit viny a vlastní neschopnosti.

Se staženými útrobami jsem odemkla dvůr. V proudu světla z chodby se objevil Kamil. S vysoko vztyčenou hlavou pospíchal ke mně. Když jsem ho vzala do ruky, mrskal všema nohama a já to četla tak, že je snad nemá polámané. Byl trochu zkrvavený, ale nebylo poznat, odkud ta krev je. V mobilu mám číslo na zvířecí záchranku, tak jsem tam zavolala. Moc laskavá paní mi ale sdělila, že oni želvy dávat dohromady neumějí, že na to musí být specialista. A řekla mi, kde takový specialista na plazy a želvy ordinuje, ale až od osmi ráno.

A taky mi dala čísla na nonstop veteriny a najednou se to potkalo - v jedné té zvířecí nemocnici snad slouží noční paní doktorka, která ty želvy umí. Zavolala jsem tam a v půl dvanácté se s Kamilem v krabici od bot vydala do Stodůlek. Předposledním metrem do Nových Butovic a pak posledním autobusem do polí. Pro letenskou patriotku do končin zcela neznámých. Řada domků z jedné, pole z druhé strany. Hledala jsem a nakonec našla.

Do nemocnice jsem dorazila v půl jedné. Na terase vilky mě vítal veterinární bratříček, který už tam na nás čekal. Vyplnili jsme nutné formality a přišla paní doktorka. Kamilovo zranění zhodnotila jako velmi vážné a taky bolestivé. Ta krev byla z prasklé spodní části krunýře. I já byla překvapená, že krunýř je prokrvená tkáň - tedy ne něco jako nehty nebo rohy , ale spíš kost. A to zranění je jako kdyby měl člověk rozsáhlé otevřené zlomeniny.To, že jsem ho dala se zraněním na chvíli do vody bylo špatně, protože mohlo dojít snadno k druhotné infekci.

Kývla jsem na rozsah vyšetření a ošetření, která je potřeba udělat. Rentgen, odběry. Biochemie, hematologie.Antibiotika, analgetika.Byl to přece náš Kamila a já jsem nechtěla, aby umřel. Rentgenový snímek vypadal jako háčkovaná dečka. Filigránský řetízek páteře. Žádné nepatřičné skvrny značící krev z vnitřních zranění.Budu s ním ale muset každý den na injekci antibiotika a kdovíčeho dalšího. No to nemůžu, chodím do práce, mám psa a navíc veteriny v našem okolí mají dovolenou nebo omezený provoz. Kamil je tedy hospitalizován. Než odjíždím, dozvídám se výsledky biochemie. A dostávám ampulku s želví krví - plazí a obojživelnou hematologii totiž umějí jen v laboratoři v pražské tržnici. Nesmím utíkat, aby se něco v krvi nepokazilo třepáním.Bratříček mi ještě najde na internetu nejbližší autobus. Před třetí, s přestupem na noční tramvaj. Domů přijíždím před čtvrtou. V půl sedmé jedu do laboratoře. V pátek hematologii nedělají, ale mám vyjednanou protekci.

Kamil kritickou noc přežil. Dostával analgetika proti bolesti, antibiotika, výživu do svalu. Paní doktorka mu zalaminovala praskliny krunýře. Jako loď. Po patnácti dnech se vrátil domů. Nebyl to ten starý macho. Seděl zbědovaný a zesláblý na jednom místě a dobře mu nebylo.

Ještě týden jsem s ním chodila k veterináři, aby mu násilím vytáhl hlavu, otevřel tlamku a nacpal mu tam dávku antibiotika. Mně to nešlo. Zato mu teď dělám pomyšlení. Před snídaní krájím masíčko (brrr), ryby, krevety obaluji to v kalciu. Kamil nabírá síly a už se obstojně pohybuje. Nechá se drbat pod krkem a chodí za mnou v kuchyni jako pes. Občas si mi sedne na nohu. Vyhřívá se zase blaženě na sluníčku.

Co se ale dominance týče, Adéla obrátila gard. Po dvou týdnech bez domácího násilí celá rozkvetla, zesílela a když uviděla toho nebohého vlekoucího se Kamila, stvrdila svou nadvládu pozicí na jeho zádech.Občas na něj položí blahosklonně pracku, když to jde, sežere mu nejlepší kousky, ale neubližuje mu.

A tak se uzdravuje náš létající Kamil.A poučení? Vztah vzniká tehdy, když do něho investujeme. City, síly, peníze. Za pět tisíc takový příběh. Mám moc ráda Kamila. Myslím, že mě přežije, tyhle želvy se prý dožívají až osmdesáti let.

Pro obrázky opět prosím zkuste Hadopasy... Děkuji D. R.