Když dnes v podvečer odjela vnoučata, začala jsem psát zamyšlení o našich odlišnostech, různém vnímání světa a o našem názorovém rozdělení. Po více než dvou hodinách psaní jsem usoudila, že se mi sice celkem povedlo zformulovat své dlouhodobé pocity, ale že si je raději nechám pro sebe. Jednak proto, že moje poslední letošní pluska, navíc publikovaná v předposlední den v roce 2021 by určitě měla být radostnější, ale hlavně proto, že právě kvůli té naší odlišnosti a různém vnímání světa by moje psaní názorové rozdělení mohlo leda tak prohloubit.

Takže zpátky na stromy, znovu a lépe.

Než začal rok 2020, říkala jsem si, že rok obsahující tak krásné číslice, musí být jen úžasný, hladký a oblý. Mýlila jsem se. Byl to rok, kdy začal covid, rok plný zmatků, bolesti a nemilých překvapení. Ale také to byl rok, alespoň jak to vnímám já, kdy nám covid přinesl velkou výzvu a velkou příležitost změnit mnohé v nás i kolem nás. Rok 2021 pak v mých očích měl být jen logickým pokračováním toho, co už bylo započato. Té bolesti bylo proto ještě víc, ale také mám pocit, že stále větší množství lidí začíná vnímat, že se něco mění, nebo že by se změnit mělo. A když se vrátím k onomu zmiňovanému zavrženému tématu, tak si troufnu zadoufat, že se kyvadlo ukazující na rozdělení lidí v naší společnosti vychýlilo už natolik, že se už konečně musí začít vracet do středové polohy a že si zase začneme víc naslouchat a rozumět.

Tak tedy, v čem byl pro mě právě končící rok dobrý? Na rozdíl od roku 2020 mě ušetřil dvou velkých zklamání. Letos jsem nepočítala ani s dovolenou ve Španělsku, kterou jsem loni rušila skoro na poslední chvíli, ani s účastí na PPM (mezinárodní patchworková výstava), protože jsem věděla předem, že se konat nebude. Soustředila jsem se tedy na zahradu a na sebe, a také jsem si dala tvůrčí šicí pauzu.

Dokončili jsme a vylepšili na zahradě všechno to, na co dříve nebyl čas a peníze, a přidali i něco navíc. Jsem moc ráda, že máme nový plot, střechu na pergole a spoustu dalších věcí, úplně stejně mě ale těší, že i když si vždycky řekneme, že je hotovo, tak to nikdy není pravda. Stále je co dělat, měnit, vylepšovat. Za to jsem vděčná.

Vděčná jsem i za to, že jsme všichni v rodině letošní rok prožili víceméně ve zdraví a že naše tělesná zchátralost s Vaškem je přiměřená věku, pohlaví a národnosti, možná jsme dokonce i o něco zachovalejší. Těší mě, že snad lépe rozumím sama sobě i okolnímu světu, a snažím se nevyčítat si, co jsem kdy udělala úplně špatně, protože díky tomu jsem tou, kterou jsem.

Rok 2021 mi přinesl 363 nových dnů a ještě dva přinese. Každý den je jako nový sešit. Většinou si to ani neuvědomuju, ale občas se zastavím a honem otočím list. Je to lepší než gumovat a přepisovat a snažit se opravovat pokažené. Někdy je lepší ty věci nechat být, nechat je za sebou. Stojí to méně sil a méně času a tím, jak se zdá, budu muset čím dál víc šetřit. Někdo mi nenápadně zkracuje minuty i vteřiny. Co jsem dříve zvládla za hodinu, to teď trvá dvě, někdy i tři.

A někdy čas úplně zmizí. To když si sednu na zahradě a provozuju zen. Nebo když se ponořím do šití či jiné práce, která mě těší. Snažím se proto, aby té, co mě netěší, byť je nutná, bylo co nejméně. Jsem šťastná, že se mi to daří, že mám tu možnost.

Jsem vděčná za všechny přátele, kteří mi zůstali, i za všechny ty, kteří přibyli. Jsem vděčná za všechny své smysly, které fungují tak, jak jsem byla vždy zvyklá, a tím mi do života vnášejí poklidnou radost a potěšení. Teď, v rámci covidu, jsem si krátce vyzkoušela, jaké je to přijít o čich, a stále ještě se mi nevrátila ta správná citlivost na chuť soli. Je to pro mě cenná zkušenost a připomínka toho, že nic na světě nemusí být samozřejmé. I za to jsem vděčná.

A v neposlední řadě jsem vděčná vám, svým čtenářům, za vaši dlouholetou přízeň, podporu i inspiraci. Dnes spolu načínáme další, už šestou stovku „drobných čtvrtečních psaní o věcích všedních i nevšedních“, jak jsem kdysi uvozovala své stopětky na facebooku.

Přeji nám všem, aby ten příští rok, rok 2022, byl rokem silným a dobrým. Mohl by být. Ne proto, že obsahuje tak krásné a oblé číslice, ale proto, že ho – alespoň z větší části – máme ve svých rukou.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/