Tenhle výlet mi kazily zdravotní komplikace, ale do Brd jsem prostě chtěla. A tak jsme na přelomu července a srpna jeli do Strašic, jedné z obcí na severním okraji Brd, největší souvislé zalesněné plochy u nás.

Přijeli jsme v pondělí a už se toho moc dalšího nestihlo – trochu si projít městečko (jako skoro všude v Brdech i tady byla armáda, ostatně jeden prvorepublikový barák pro mužstvo je tu čerstvě předělaný na turistickou ubytovnu).

Louky na Brdech

V úterý jsme vyrazili podívat se do Jinců na huť Barbora. Šli jsme hezkým lesem a snad ještě hezčími loukami – tady všude bylo vojenské cvičiště a ty louky…

Je to složité. Jsem moc ráda, že se armáda stáhla z velké části Brd. Ale ukázalo se, že jako všecko i tady je malý ďáblík skrytý v detailu. Ona totiž ty krásné louky a vrcholová vřesoviště vlastně udržovala. Těžká technika, střelby… trochu podobně funguje vypásání velkými přežvýkavci (divocí koně, pratuři a tak). Jenže to v Brdech nepřichází v úvahu, zdaleka nejsou celé odminované, vždyť armáda tu působila už za první republiky (více zde).

Snad se to povede nějak rozumně vyřešit.

Do Jinců jsme došli utahaní a hladoví – cestou jsme počítali se zastavením v pivovaru Fenik, ale nějak se to nepovedlo. Tam, kde ho mapy ukazovaly, prostě nebyl… No nic, Jince jsou poměrně velké a najíst se tu dá. Takže jsme mohli pokračovat k Barboře.

Huť Barbora po rekonstrukci

V minulosti jsme ji mockrát viděli a upřímně řečeno jsme ji považovali za další průmyslovou ruinu. Ale v Jincích dokázali nemožné a dneska je Barbora krásně zrekonstruovaná. A my konečně zjistili, že je to pozdně barokní dřevouhelná pec na výrobu litinových trubek, dělových kulí a dalších užitečných věcí. Nejstarší dochovaná dřevouhelná vysoká pec ve střední Evropě.

Na prohlídku už bylo pozdě, ale my se tam určitě vrátíme!

Ve středu dopoledne jsme se vydali k Třem trubkám. To je lovecký zámeček na soutoku Padrťského a Třítrubeckého potoka, který si tam nechal koncem 19. století postavit Jeroným Colloredo Mansfeld. A to včetně vlastní elektrárny!

Kouzelné místo vždy přitahovalo a zámeček, odkoupený za první republiky státem, navštívili např. T. G. Masaryk a E. Beneš. Za totáče tu samozřejmě byla lidová armáda a pořádala tu totáční mejdany… však taky rekonstrukce objektu trvala docela dlouho.

Zámeček Tři trubky

Že armáda z Brd neodešla docela, se pozná např. podle toho, že v zámečku a jeho okolí není signál.

Potom jsme se vrátili do Strašic a já šla na autobus a vlak do Prahy. Myslela jsem, že se vrátím ve čtvrtek kolem poledne, ale vlak se cestou zpozdil, takže mi ujel autobus do Strašic… nakonec jsem byla ráda, že jsem dorazila v pozdním odpoledni.

Takže zbýval pátek. Rozhodli jsme se pro Dobřív. Loni jsme se tam vydali z Mirošova a těšili se na historický vodní hamr. A vodní hamr byl zavřený, protože… ehm, nešla elektrika. Takže letos jsme to zkusili z druhé strany. Byla to pěkná cesta. Brdy většinově obhospodařují Vojenské lesy a statky a musím říct, že málokde jsem v poslední době viděla tak pěkně opečovaný les. Žádné rozježděné cesty, žádné hromady polozetlelých větví a bůhví čeho ještě… A není to výjimka, tohle vídáme i jinde.

Lesy v Brdech

Zase jsme šli víceméně podle říčky Klabavy, přes kterou kousek před Dobříví vede mostek s lavičkou. A za ním už je Huťský rybník a hamr, tentokrát fungující. Ale stejně zavřený, protože jsme dorazili v poledne a hamerník se šel najíst. No, tak jsme šli taky.

Když jsme se vrátili, byli jsme trošku zklamaní, protože místo hamerníka nás dostala na starost… no, nebyla to jeho vnučka, ale trochu to tak vypadalo. Děvče přitom bylo šikovné a docela se vyznalo, akorát neměla hlasové fondy, aby spuštěný hamr překřičela. Legrační bylo, jak jedním z návštěvníků byl pán z oboru, který ji občas doplňoval, na což evidentně nebyla zvyklá.

Vodní hamr v Dobřívi

A pak už nezbývalo než jít zpátky balit. Napřesrok se doufám do Brd vrátíme!

Foto: Zana, další fotky jsou tady na Rajčeti.