Tohle byla víkendová cesta za zámeckými zahradami do blízkých končin Německa, převážně Lužice. Ačkoliv jsem loni hlásala, že už s cestovkou nikdy, tenhle zájezd jsem koupila, protože byl výborně poskládaný (a dva dny člověk vydrží :-).

První, co mne za hranicemi zaujalo, byla pole s opravdickým obilím, zelená, s houpajícími se klasy.

Sobota byla zaměřením spíš městská, i když v okolí Jonsdorfu jsme měli příležitost vidět (a vylézt na) pár pěkně špičatých skal.

Skály nad Jonsdorfem

Ale hlavně jsme strávili kus dne v Budyšíně (Bautzen), kam jsme jezdívali za totáče na výlet, tedy spíš na nákupy. Dneska je pěkně opravený – tak jiný, že v něm to město z mého mládí vůbec nepoznávám.

Kousek vedle jsme se zastavili v zahradě zámku Ortenburk, kde bylo po městské výhni ve stínu starých stromů fakt příjemně.

Další zastávku – Hoyerswerdu - jsem neznala. Má hezké náměstí s poštovním sloupem (je na něm seznam míst, kam poštovní vozy jezdili, a časy dojezdu). Jinak je to ale město duchů, kde bych se asi bála bydlet.

Před válkou prý tu žilo šest tisíc obyvatel. Po válce strana a vláda rozhodly o povrchové těžbě uhlí a všechny ty pracující bylo třeba ubytovat. A tak v Hoyerswerdě během pár let nastavěli sídliště pro sedmdesát tisíc (!) lidí. Dnes je město asi na polovičce toho množství a čeká se, že se časem vrátí na to původní číslo.

To ovšem znamená, že jsou tam prázdné domy a podivné pláně zarůstající buřinou - a to vše uprostřed města, kde už ty zbytečné paneláky zbourali… Fakt nepříjemný pocit z toho člověk má.

Bad Muskau

Na okraji Hoyerswerdy jsme přespali v překvapivě příjemném penzionu a ráno vyrazili do zámeckých zahrad. Nejdřív Bad Muskau, kde je zámek a zahrada knížete Pückler-Muskau, což je největší středoevropský park v anglickém stylu. Dvě třetiny připadly v roce 1945 Polsku (Park Mużakowski), třetina je německá. Obě části jsou spojené mostem a tvoří jeden celek. 

Všechno jsme neviděli, je to vážně obrovské. Kníže byl totiž potrefen zahradnickou vášní, která měla za následek dva bankroty a park zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Hlavní magnet a cíl tohoto zájezdu pro mne bylo Kromlau. Touhle dobou tam měly v rozlehlém parku kvést rododendrony a azalky (že už byly odkvetlé, mi až tak nevadilo, doma v botanické je vídám taky), ale hlavně, hlavně – mají tam Ďáblův most!

Ďáblův most, zdroj: Wikipedie (ten spodní oblouk bývá vidět i lépe).

Ve středověku se jako „ďáblovy“ označovaly stavby, které vypadaly příliš úžasně na to, aby je postavil člověk. Tenhle most není středověký, vznikl až v polovině 19. století. Ale úžasný je a málokdo odolá pořízení „kruhového snímku“ mostu s jeho dokonalým odrazem na hladině.

No, chybička se vloudila. Rekonstrukce…

Ďáblův most v Kromlau, reálný pohled, tzv. Zátiší s bagrem

Aby konec nevyzněl tak pochmurně, zajeli jsme ještě do Nochten na Park bludných balvanů (Findlingspark). Rekultivace krajiny zničené povrchovou těžbou uhlí se v Německu většinou provádí tak, že se tam zakládají jezera.

Tady vznikl - na pozadí dýmající elektrárny a strojů dosud fungujícího povrchového dolu - park, který se soustředil na krásu balvanů, které sem kdysi donesly postupující ledovce. V kombinaci s vodou a rostlinami je to tu opravdu krásné a stojí za vidění, zvlášť v případě, že máte zájem zkombinovat ten výlet s pobytem u vody a s návštěvou průmyslových památek (viz třeba zde).

Park bludných balvanů v Nochten

Tenhle výlet nebyl úplně takový, jak jsem si představovala, ale nakonec si nestěžuju…

Foto: Zana (s jednou výjimkou, kdy řádně vypadající Ďáblův most jsem si musela vypůjčit z Wikipedie).

Další fotky najdete tady na Rajčeti.