Dříve jsem si myslela, že láska k půdě se dědí po rodičích či prarodičích. Jenže znám dost lidí, kteří vyrůstali ve městech (jako i jejich předci), ale na stará kolena se s velkým nadšením a láskou začali rýpat v hlíně. A mám dojem, že čím jsme starší, tím je v nás touha být spjatí s přírodou intenzivnější. Přes všechny výhody civilizace a hojnost zeleniny v obchodech, prostě není nad to vlastnoručně vypěstované rajče, které je o tolik šťavnatější a barvou se s kupovaným ani nedá rovnat. Dokonce i ta obyčejná mrkev má lepší chuť, než ta kupovaná.

V bratrově i mém případě ale jde asi opravdu o dědičnost. Můj mečový dědeček pocházel ze statku, ale jistě už tehdy měli u domu kuchyňský záhon s nejnutnější zeleninou. Bylo to ale velké hospodářství a pochybuji, že se o záhon starali se stejnou láskou, s jakou o něj teď pečuje moje sestřenice a s jakou se můj tatínek celý život staral o zahrádku na naší chatě.

Jako děti jsme mu sice pomáhaly, ale s daleko větší chutí jsme se hned po příjezdu do chaty staraly o to, zda rajčata nepřezrála, okurky nepřerostly a angrešt neopadal. Kdepak nějaké hygienické mytí zeleniny, na to nebyl čas. Utržené rajče se při nejlepším otřelo o kalhoty, nebo velmi špinavá okurka omyla v sudu s dešťovou vodou a chutnala i se slupkou. Přesto jsme od tatínka tu jeho lásku k zahrádce podědili a nasákli, vrtat se v hlíně nás baví oba dodnes.

Asi proto se mi nikdy nesplnil sen mít hebké a upravené ruce s dlouhými nehty. Mám smůlu na slabé nehty, které se snadno lámou, ale hlavní důvod je určitě ten, že při práci na zahradě nikdy nenosím rukavice. Zkoušela jsem to, ale není to ono - prostě potřebuji tu zeminu při práci na kůži cítit. Takže mám celý život nehty stále ulámané a raději je zastřihuji na zcela kraťoučko. Žádný krém už nedokáže pokožku vylepšit a moje ruce mi rozhodně chloubu nedělají. A při tom jsou tak neodlučnou součástí mé mluvy - každému jimi při hovoru šermuji před nosem.

Všude, kde jsem v manželství bydlela, jsem se vrtala v hlíně. Někdy to byly jen truhlíky na terase, květináče na balkóně, nebo mini zahrádečka u domku.

A jednou naopak taková plocha, že jsem úrodou zásobovala všechny nejbližší sousedy, kteří nechápali, že mi ta dřina stojí za to, když to nakonec stejně všechno rozdám. To bylo ve státě Illinois, který je známý svojí úrodnou půdou a ta "moje" byla navíc panenská, zcela nevyčerpaná. Byla to prázdná plocha před domem, v němž jsme měli najatý byt.

Majitel pozemku plánoval výstavbu, ale vše se zpozdilo a půda tam ležela ladem. Tak jsem se ho zeptala, zda si na ní zatím mohu založit záhon. Dovolil, já zapojila (dobrovolně-povinně) manžela a hned první úroda byla skvělá. Tehdy jsem dokonce musela domů poslat fotku, abych dokázala svoje tvrzení, že i moje slunečnice měly "americké rozměry" - že byly větší, než moje hlava.

Když jsme se nakonec usadili tady na horkém Jihu a v našem vlastním domečku, nemohla jsem se zahrádky dočkat. Přední parcela je - podle zdejších tradic - pouze trávník, který manžel pravidelně seká. Zadní část pozemku není nijak velká, ale máme tu malý ráj se stromy, keři a bazénem. Ovocné stromy se zde na zahradách nesází, když už je lidé mají, tak to bývají nejvíce fíkovníky, hrušky nebo ořešáky-pecany. Ty naše stromy, keře i bazén už u domku byly, když jsme ho koupili a všechno jsou evergreeny. Takže na záhon pro mě zbyl je prostor na západní straně - místo vůbec ne ideální. Ale i tak jsem tam trávník přeryla na záhon - obdélník o velikosti 4x8 metrů.

Protože šlo zase o půdu dříve neobdělávanou, slavila jsem úspěch. Jenže se ukázalo, že moje dosavadní zahradnické znalosti mi byly pomalu nanic. Zasela jsem "po evropsku", zeleninu, kterou jsem s úspěchem pěstovala všude jinde, tedy i v těch severních a středních částech Ameriky. Zda na ni i tady byly správné podmínky jsem si v tom nadšení hlavu nelámala. V obchodech se prodávala semena a sazenice, tak to tu přeci musí růst. Ranou zeleninu jsem začala sázet už začátkem února a postupně přidávala ostatní.

Chtěla jsem využít každý centimetr prostoru a napěchovala jsem toho na záhon tolik, že jsem mezi řádky balancovala na špičkách. Měla jsem tam asi 3 druhy salátů, ředkvičky, cibuli, špenát, červenou řepu, kedlubny, okurky, cukety, rajčata, papriky a já nevím, co ještě. Sice jen jeden nebo dvě řádky od každé zeleniny, ale to mi stačilo. Všechno úžasně rychle vyklíčilo a já jsem zeleninu chodila ráno, ještě v noční košili, tahat ven očima. První mladé syrové lístky špenátu přimíchané do křupavého salátu chutnaly jako mandle a mladé ředkvičky měly ten správný říz.

Pak ale přišlo rozčarování. Červená řepa a kedlubny měly husté velké listy, ale hlízy buď žádné, nebo jako ping-pongové míčky. Mrkev také vyrostla rychle, ale když jsem jí nechala v zemi déle, něco mi jí prožralo jako síto, cibule shnila. V dubnu už bylo takové vedro, že špenát i saláty vyhnaly do květů, okurky jsem z toho horka nakonec měla malé a hořké a ředkvičky rychle zdřevnatěly. Když jsem pak odkvetlý špenát a saláty vyhodila, bylo příliš pozdě a horko na to, abych něco dalšího zasadila. To prázdné, nevyužité a tak vzácné místo mě pro zbytek léta mrzelo.

V trochu menším rozsahu jsem osázela záhon ještě další rok, ale výsledek byl stejný. Zdejší lidé po letitých zkušenostech dokážou vypěstovat i ty dobré okurky, které mě se nepovedly, stejně jako jim saláty rostou mnohem déle než kdy mě. Ale oni nemají záhon na nejparnější západ, navíc zatarasený z jedné strany domem a z druhé dřevěnou ohradou. Mívají větší záhony, nebo třeba i dva - jeden na slunci, druhý pod stromy. Používají všemožná hnojení, práškují proti plísním a hlavně škůdcům, kterých zde na zahrádkáře číhají tisíce. Kupují prášky, granule a postřiky, kterým jsou v obchodech vyhrazena celá oddělení.

Tyhle různé jedy sice působí, ale nejsou zrovna levné a ta domácí zelenina se o to prodraží. Já žádné chemikálie nechci používat a tak mi často přes noc něco sežere listy, nebo podhryže kořínky mladých sazenic, které pak ráno leží v řádce jako podťaté. Ale na záhoně se blaženě vyvalují naše dvě kočky a tak nechci riskovat, že bych je mohla přiotrávit.

Přestože jsem velice toužila mít vlastní oblíbenou zeleninu, zdejší podnebí mě přinutilo moje zahradničení velmi zredukovat. Jižanská vedra nesvědčí evropské zelenině, která chce chladné noci a trvalky i studené zimy na odpočinek. Strašně jsem třeba toužila mít na zahradě libeček, protože bramboračka bez něj není ono. Nebo si k šunce čerstvě nastrouhat křen. Oboje tak běžné snad na každé české zahrádce, až je to pomalu plevel.

Sazenice se zde nedaly koupit, dokonce ani semena ne. V zahrádkářských katalozích na jejich mapách ukazovali, že by zde oboje mělo růst a tak jsem si objednala sazenice křenu i libečku (přesněji kousky naklíčených kořenů). Pro větší naději na úspěch, jsem oboje zasadila místo na záhon na východní část zadní parcely, částečně do stínu. Hned brzy zjara nadějně vyrazily malé lístečky a tenoučké stonky, ale do konce sezóny se kořeny vyčerpaly a přes zimu se rozpadly - příliš kyselá půda a teplá zima.

Také tu kyselou půdu jsem se paličatě pokoušela alespoň na části zahrady změnit na vápenatou. Jenže zdejší časté a mohutné lijáky všechno během krátké doby vyplavily a půda byla zase "svoje". Teď používám sušený libeček z domova, a když při pěchování kysaného zelí chci přidat křen, musím si dost draze koupit kousek kořene dovezeného ze severních států. Stejně jako draze kupuji švestky a sezónní meruňky, když si chceme pochutnat na knedlíkách.

Alabamská půda je prostě kyselá a pokud jsem chtěla ze zahrádky mít radost, musela jsem se tomu přizpůsobit. Pěstovat jen to, čemu se na mém záhoně nejen daří, ale co rodí po celou sezónu. A k tomu se mi podařilo se dopracovat. Záhon je zaplněný, protože rajčata, papriky a fazole dlouho rodí a já je sklízím až do podzimu. Všechno roste jen z vody, slunce a zdejší skvělé zeminy.

Pouze během nejteplejších a pro zeleninu vyčerpávajících týdnů několikrát rozpustím výživu do sudu s dešťovou vodou a vyzalejvám na záhon. Zeleninu stačí hloubkově zalít každý třetí den, a když pořádně zaprší třeba jen jednou týdne. Škraloup, který se suchem na hlíně utvořil, dokáže udržet vlhkost u kořenů i v silném horku. A letní velmi vlhký noční vzduch od rána osvěží povadlé listy.

Dále si pěstuji kedlubny, jen ne pro jejich hlízy, ale výhradně pro listy, které máme velice rádi. Krátce je spařím ve vodě, drobně pokrájím a promíchám s osmaženou cibulkou. Osolím, opepřím a tohle lupení nám šmakuje snad ke všemu. Než začnu sázet hlavní zeleninu, tak odkvetou i narcisy, které mi brzy zjara záhon lemují.

Letos byla opravdu nezvykle dlouhá a bláznivá zima, je začátek dubna a dosud jsem s výsadbou nezačala. Když už jsem měla nakoupené sazenice, dva týdny jsme tu měli tornádové počasí, s krátkými přestávkami denně lilo a záhon je zatím tak nacucaný, že se do něj nedá sázet. Jakmile trochu proschne, dám se do toho.

Jinak ale nejpozději koncem března zasadím sazenice raných rajčat a paprik (špičatých žlutých i bachratých zelených), o pár týdnů později přidám pozdní odrůdy. Když už je zem opravdu hluboko prohřátá přijdou na řadu fazole a asi tucet sazenic bazalky, z které mě vyrostou krásné keříky - na zásobu pesta.

Raná rajčata začnu sklízet začátkem června a ostatní pak po celé léto až do prvních mrazíků. Místa, kam zeleninu sázím, se snažím každý rok měnit, ale mám ten prostor hodně omezený. Manžel proto vždycky za pět let hodně té vyčerpané zeminy rozvozí jinde po zahradě a na můj záhon nechá navézt novou čerstvou hromadu od firmy, která ji sváží ze zrušených polí.

Řada lidí má i podzimní sadbu - od srpna přes zimu. Také jsem jí jednou zkusila. Pak ale tehdy v prosinci hlásili na určitý den noční mrazík a upozorňovali, aby si zahrádkáři přikryli choulostivější zeleninu a květiny.

Když jsme takhle během zimy běhali přehazovat igelity nebo plachty asi po páté, už těžko se tomu dalo říkat radost. A když jsme ty přehozy druhý den ráno včas nesundali, silné odpolední slunce listy pod igelitem spálilo. Teď už nechávám záhon přes zimu odpočinout a kočky mají v čem se vyvalovat - hlavně Smoky to dělá s velkou rozkoší.

Kytičky mám na zahradě také a každý rok při jejich nákupu trpím. V zahradnictví se to krásnými kytkami jen hemží, já na nich mohu oči nechat a nakonec tam místo očí nechám spoustu peněz, protože neodolám. A to i přes to, že vím, že ta koupená krása je rychlená a že skoro nic mi z toho doma dlouho nevydrží. Protože aby zde květiny přežily, musí být v zemi.

V květináčích a obzvláště v těch zavěšených se musí počítat s tím, že ve zdejším hicu nemají dlouhodobou šanci, nebo jen ty druhy, které vysloveně milují stín. I tady jsem zápasila se vším možným, ale zase jsem byla poražena. Zase jsem se pokoušela vysadit kytičky, které mám ráda a které mi jinde v USA rostly - jako poměnky, konvalinky, astry, měsíček, srdíčka ("slzičky panny Marie"), nebo třeba i šeřík. Zase katalogy ukazovaly, že by to u nás mělo růst, ale i tady jsem pohořela už během první sezóny.

Nakonec se z těch jednoročních květin na zahradě nejlépe daří afrikánům, čemuž jsem moc ráda, protože jsou to moje vůbec nejmilejší kytky. Mám nejraději tu oranžovou až neonovou barvu, která na zahradě září skoro do zimy. Ostatní květiny, které jsou trvalky, mi z původních sazenic teď každý rok dorůstají do velikosti keříků.

Buganvilie kvete krásně rudě a sporýš (verbena) se tak rozplazí, že mi na podzim zakrývá velký kus trávníku. Verbenu různých barev mám i v několika velkých květináčích. V nich sice dříve vykvete, ale tak za dva, tři roky se i přes hnojení vyčerpá, vymře a musím koupit novou sazenici. Pnoucí růžičky jsem také kdysi mívala, ale každý rok chytly v horku plíseň a nakonec mi zašly.

Za roky strávené ve zdejším podnebí jsem jako zahradnice mírně zlenivěla. Stále mě záhon baví, jakmile se začne oteplovat, už mě svědí prsty, ale třeba pletí záhonu už tolik nedám. Dříve jsem ohýbala záda a plela jak divá, i když ze mně crčel pot. Teď si v těch čtyřicetistupňových vedrech klidně řeknu "ať tam ten prevít zůstane, alespoň stíní kořeny paprik" a sama si jdu sednout do chládku.

Však i ta moje záda jsou starší a v posledních letech je to můj manžel který, ač o dost starší než já, mi zjara záhon přeryje. Dříve to byla výhradně moje práce, kterou jsem dělala velmi ráda, těšilo mě vdechovat vůni čerstvě obrácené hlíny. Nyní tuhle práci klidně přenechávám silnějším pažím.

Však si toho ohýbání užiji stále dost, když začnu sázet. Zdejší půda je načervenalá, a když zaschne a okorá, vypadá svrchu jako neúrodný jíl. Ale sotva zaboříte rýč, je pod ním zemina jako máslíčko, ve které by zapustil kořeny snad i kámen.

Loni zjara byl u nás na návštěvě bratr a s velkou chutí se pustil do rytí záhonu. Přestože začal dopoledne, kdy byl záhon ještě trochu ve stínu, bylo už pěkně horko. Takže bratr po půl hodině rýč odložil, řekl, že je to práce pro otroky a šel si dát pivo. Můj manžel to později dodělal sám, on je nezmar a ví, že mu za to vždycky udělám nějakou českou dobrůtku - třeba jeho nejmilejší smažený sýr.

Právě on totiž patří k lidem, kteří se k lásce k půdě dopracovali až s přibývajícím věkem. V jeho případě navíc ta láska hrála hlavní roli - jen byla nejdříve ke mně a skrze mě i k té půdě! Myslím, že do doby, než si mě vzal, rýč snad ani nedržel v ruce.

Další fotky najdete zde (Nenechte si je ujít! - pozn red.:))