Byly dva týdny před Vánocemi a já zrovna udělala velký nákup bašty pro psa a morčičáky. Protože jsem Edovi již delší dobu nedala žádnou vepřovou ani hovězí kost (dostával jen kuřecí), koupila jsem mu tentokrát pěknou šunkovou vepřovku s tím, že mu ji dám v pondělí k večeři.

Říkám si, že tak spojím příjemné s užitečným, neboť ten den chodím z práce pozdě a není čas na dostatečně dlouhou prochajdu. Fousisko tedy dostává kostičku nejen k jídlu, ale i jako zábavu. Spokojeně a rozvážně si ji žužlá na pelechu, a když ho jdu asi po hodině zkontrolovat, hoví si rozvalený a před ním leží několik úštěpků kosti. Chválím ho, jaký je šikula, že moudře ty nejtvrdší a potenciálně problematické kousky nechal. Obvykle to tak dělává. Ty tvrdé kousky vyhazuji, podrbu fousisko na dobrou noc a jdu si taky lehnout. To ještě nevím, co přijde...

Eda v oboře Hvězda

Ráno dostává Eda snídani bezkostnatou, když ji měl večer, a vrhá se na ni s obvyklým nadšením. Odcházím tedy v klidu do práce. Míjím se akorát s páneškem, který přijel z noční, a fousisko tudíž nemusí na zahradu, ale může se dál válet dle libosti v pelechu.

Během dopoledne mi v práci zazvoní mobil. Volá pánešek, že jen tak tak stihl vypustit psa ven, protože se chystal zvracet. Vyhodil prý celou snídani a nějaké úlomky kostí. Ptám se proto, zda Eda vypadá normálně nebo je mu blbě. „Né, je v pohodě, jenom se poblil,“ odvětí pánešek.

Jsem tedy zatím v klidu. Že pes po snědení tvrdší kosti občas část nestráví a zbaví se jí tím, že ji vyzvrátí, není nic neobvyklého a Edovi se to s vepřovými, ale spíše s hovězími kostmi občas stává. Nikterak často, ale pokud se to stane, vždy prostě jen nestravitelné vyhodí a zatím se to vždy obešlo bez zdravotních obtíží.

Tentokrát to je ale jinak, což mi dochází již v to úterý během procházky, na kterou jsme vyrazili hned po mém příchodu z práce. Během té asi hodinové procházky se Eda snaží asi tak 100x vyprázdnit, ale buď z něho nejde nic anebo jen čirá tekutina. Jinak se ale chová vesele, čmuchá, zajímá se o psí kámošku, co potkáváme. Ještě se proto neplaším, ale říkám si, že dnes raději Eda vynechá večeři.

Ve středu ráno už Eda stepuje v chodbě a šťouchá do misky s jasným signálem, že má hlad. Dostává masovou konzervu bez kostí (ryba se zeleninou). Zplivne ji jak malinu a já jdu do práce. Během dopoledne opět zvoní telefon. „Eda už zase zvrací,“ hlásí pánešek. „A jsou v tom kousky kosti?“ ptám se já. Chvíli odmlka (pánešek zkoumá tu hromádku), a pak suché konstatování, že kosti ne, jen komplet vyhozená snídaně. „A do pr...!“ zakleju nevybíravě. To se muselo Edovi asi něco šprajcnout.

25.12. 2021 padá mokrý sníh, pes dostal pláštěnku.

Po příchodu z práce hned hledám na zahradě jakékoli známky psích exkrementů, ale nikde ani ho... . Pes se ale chová pořád vcelku normálně, jen se opět procházka protáhne o asi dalších 100 pokusů o vyprázdnění. Beru mobil a ještě venku volám na veterinu, zda mohu přijít se zacpaným psem hned. Velmi zkušená sestřička mi však říká, že teď je tam jen jeden doktor a ještě navíc řeší hned tři akutní příjmy najednou, takže lituje – nyní by mi nemohli pomoci. Dostávám však radu dostat do psa kysané zelí s něčím hodně mastným – ideálně olejovkami včetně toho oleje.

„Kysaný zelí?!?“ vyhrknu. „To do psa nedostanu, ani kdybych mu to naservírovala s kaviárem z jesetera.“ Sestřička však tvrdí, že je to osvědčený způsob, jak šprajcnutou kost obalit, a je velká šance na to, že se dostane ven sama bez lékařského zásahu. Že to psa prostě prošťouchne spodem, anebo to vyhodí horem. Prý mu to mám osladit, kdyby mu to nechutnalo.

No potěš koště, pomyslím si, ale jdu to zkusit, ačkoli jsem předem přesvědčena o neúspěchu. Míchám kysané zelí (páneškovo oblíbené a taky jediné, co mám zrovna doma) se sledi ve slunečnicovém oleji (rovněž patří páneškovi). Rovnou do toho dávám i lžičku medu, aby to nebylo tak kyselé. Nedá mi to a tu šílenou směs ochutnám. No co vám mám povídat – hnus fialovej. Chvíli rozdýchávám nad toaletou v koupelně, a pak to jdu nabídnout Edovi. Nechápu, jak je to možné, ale fousisko se na ten blivajz nadšeně (a hodně hladově, chudák) vrhá a celou misku v mžiku vypucuje.

Co je? Když už jsi mě teda vzbudila, tak pojď aspoň drbat.

Večer už jdu spát s obavou z nadcházejícího průběhu noci. Nic se však neděje. Fousisko celou noc prospí v klidu.

Ve čtvrtek ráno se ale tváří na snídani (trochu libového masa) už vlažně. Odcházím proto do práce s dost blbým pocitem a prosím ty, co zůstávají doma, ať psa sledují. Opět pak přijímám v práci hlášení o zvracení, ale jen to maso, co bylo k snídani, zelí žádné.

Odpoledne vyrážíme na procházku, fousisko se chová normálně, cestou ale už ne 100, ale tak 150 marných pokusů o defekaci. Začínám být zoufalá a opět volám na veterinu. Znovu mám štěstí na tu milou sestřičku, která radí ještě jednou zkusit zelí a pokud to nepomůže, zítra už by nás snad mohli někam vecpat mezi objednané pacienty. Dnes mají prý ale ještě větší blázinec než včera.

Fousisko tedy opět večeří zelí s olejovkami. Tentokrát už jsem všechno preventivně dokoupila. Baští to s trochu menším nadšením než poprvé, nicméně zblajzne všechno a uloží se do pelechu. Vypadá ale trochu zvadle.

Je pátek ráno a pes už ani nestojí o snídani, tak mu ji nedávám a do práce odcházím provinile a nemohu se dočkat konce pracovní doby. Kolem poledne přichází mail od vedení. Hurá! Odchod domů v 13:15 z důvodu plošné dezinfekce pracoviště. (Aspoň na tohle je teď ten covid dobrý.)

Přiletím domů, pes mě nadšeně vítá a nikde není ani stopa po zvracení. Letím tedy s nadějí prohlédnout zahradu za domem, kam Eda chodí konat potřebu, když to nevydrží do procházky. Nikde ale zase ani ho...

Eda na starém padlém dubu v oboře Hvězda

Volám už zoufalá na veterinu a prosím, ať nás vezmou. Zaplaťpánbůh! Můžeme hned přijít, ale budeme muset určitě čekat, než nás někam budou moci vecpat. Nevadí. Natáhnu Edovi kšíry a vyrážíme pěšky směr veterina. Fousisko cestou neustále zastavuje a zkouší se bezúspěšně vyprázdnit. Po chvíli zastavuje znovu, ale tentokrát mohutně zvrací. A ven jde konečně všechno zelí a ještě kus nestrávené konzervy.

Cesta na veterinu nám trvá pěšky cca 40 min. Po tom zvracení jde Eda nezvykle klidně a do čekárny přicházím už se skleslým psem, kterého dokonce příliš nezajímá ani to, že mu do ksichtu zavrčí zde již čekající pitbul.

„Dobrý den, já jsem asi před hodinkou volala,“ hlásím se na recepci. „Jó, to jste vy s tím zacpaným pejskem, že?“ usměje se na mě povzbudivě sestřička a dodá: „Hned, jak bude některý z lékařů volný, zavolá si vás.“ Poděkuji a s nějakou blíže neurčenou předtuchou si raději s Edou sedám do části čekárny co nejblíže ke dveřím. Eda buď sedí, nebo leží, a když kolem nás prochází po chvíli hned tři voňavé šeltičky najednou, vyskočí a zavrtí ocasem na pozdrav.

A najednou je to tu! Úplně nečekaně, bez jakéhokoli varování začne Eda střílet po čekárně bobky. Šmarjá! Co mám dělat dřív?!? Letět se psem ven, nebo to sbírat? Volám proto směrem k recepci: „Moc se omlouvám, nehoda, hned to uklidím.“ A letíme ven. Tam Eda vyrobí ještě několik, už mnohem méně pevných hromádek a viditelně se mu ulevuje.

Vracíme se proto zpět do čekárny uklidit tu pohromu. Naštěstí v této části zrovna nikdo není. Zatímco se věnuji úklidu, Eda (snad ze samé úlevy) ještě vypustí plnou nádrž na podpěrný sloupek. Bože, co ještě přijde?!? Nařizuji psovi lehnout a zůstat a jdu vytírat tu megalouži. Zatímco na ni padne celé balení mých papírových kapesníčků, Eda začíná opět „střílet“. Nechávám vše ležet a zase letíme ven. I tam uklidím dalších pár hromádek a vracím se do čekárny douklidit to dílo zkázy, co jsem předtím nestihla.

Spokojeně rozvalený pes v pelechu čeká na drbání na břiše.

A sákryš! Došly mi všechny kapesníčky. Opět se tedy omlouvám na recepci a prosím o pomoc. A ta milá sestřička se na mě směje a říká: „No vidíte, on prostě potřeboval, abyste přišli. Šprajclá kost se lekla a vylítla. Ale už můžete i do ordinace.“ Vděčně jí úsměv oplatím a znovu se omlouvám.

Do ordinace vchází již veselý pes, a zatímco vše vysvětluji paní doktorce, zvedám Edu na vyšetřovací stůl, kde je pečlivě prohlédnut a prohmatán. Paní doktorka ho vyšetřuje i rektálně a stejným způsobem mu změří i teplotu (38, takže OK). Eda se chová vzorně a drží, ačkoli je zřejmé, že příjemné mu to rozhodně není.

Padá ze mě ten největší stres, neboť paní doktorka říká, že pohmatem se jí zdá být vše v pořádku, nicméně ještě nás posílá raději zrentgenovat břicho, abychom vyloučili možnost, že tam něco šprajclého zůstalo.

Na rentgenu dostávám speciální zástěru a zvedám Edu na stůl. Protože čekárna se mezitím hodně zaplnila, rentgenující sestřička nehodlá čekat, až Edu přemluvím po dobrém, aby si v klidu lehl na bok. „Prostě mu chyťte tudle nohu, já tudle a povalíme ho!“ nařizuje mi sestra přísně. Teď už se to fousisku ale hodně nelíbí a snaží si mermomocí stoupnout. (Co to je taky za nápad snažit se „lámat“ knírače?!) Ke cti mu ale budiž, že nevrčí a nesnaží se kousat a postupně se i uklidňuje, protože mu muchlám ouško a šeptám mu do něho: „Táááák hoooodný pesíček, hají.“

Sestřička někam klikne a řekne: „Dobrý.“ A já tedy nechávám Edu vstát, ale jak se ukazuje, tak předčasně, neb sestři dodává: „A teď ještě pro kontrolu na záda.“ „Cože?!“ děsím se. Není čas, takže chudákovi fousiskovi jsou znovu podraženy nohy a snažíme se ho ve dvou udržet na zádech. Kope zběsile nohama a snaží se vykroutit. Sestře rupají nervy: „To nepude, kašlem na to! Snad to bude paní doktorce stačit z toho boku.“ Jsme jí s fousiskem oba vděční. Násilný přístup k vyšetření se mi příčí. Eda byl doposud na veterině zavedený jako naprosto vzorný pacient a nechci, aby sem kvůli této zkušenosti začal chodit s odporem.

Vracíme se do ordinace a paní doktorka hlásí, že i na rentgenovém snímku je vše v pořádku a mně se strááášně moc ulevuje. Nic není poškozeno, nic nepřekáží. Sláva! Eda nicméně ještě dostává dvě injekce. Jednu proti bolesti, druhou proti zvracení. Paní doktorka soudí, že mu pomohou všechno uvnitř rychleji zklidnit. Sestřička po zkušenosti s rtg. říká, ať Edovi radši držím hlavu, zatímco ho píchá do zadku. Já ji však ujišťuji, že nemusí mít obavy. Eda injekce ani nevnímá a drží.

Trénink sebeovládání s bezpečným nekostnatým pamlskem.

Na závěr pobytu v ordinaci se už snaží ze stolu vyžrat krabičku pamlsků pro hodné pejsky, což mu však raději ještě zatrhnu. Děkuji paní doktorce, na recepci vysolím 1600 Kč (asi za tu podělanou čekárnu :-)) a mažeme domů zase po svých.

Cestou Eda vesele poskakuje, u dálnice seřve kolemjedoucí kamion a já už bezpečně vím, že je zase vše v pořádku. Už skoro před domem potkáváme sousedku s Edovou dobrou kamarádkou Ellie (13letá bišonka).

Sousedka prohodí: „Taky tak pozdě z vycházky?“ „Byli jsme na veterině,“ odpovídám a stručně povyprávím, co bylo. A náhle si uvědomuji nejen to, jak strašně rychle mi to dlouhé čekání na veterině uteklo, ale především to, jak velkou radost může mít člověk z houna, a to doslova a do písmene. :-)

A jaké z toho ještě plyne poučení? Tedy pro mne samozřejmě jednak to, že večer nedávat kosti, protože je větší riziko, že se něco šprajcne, když už zažívací trakt spíše odpočívá. A za druhé, že jiné než drůbeží kosti už raději nebudu dávat vůbec. Holt mi fousisko pomalu, ale jistě stárne a zažívací trakt už asi není tak výkonný, jako dřív.

Dietní chyby, jejichž následkem je průjem, lze obvykle napravit relativně dobře dietou, ale s opačným problémem, tj. zácpou, která se nevyřeší „sama“, holt musíte na veterinu, aby se špunt lekl a vystřelil :-).

Foto (na nich je Eda v pohodě): Eva Zvolánková