Čeněk je kocour nádherně mramorovaný, s měkkou, trochu delší srstí, kocour velký, krásný a chovací. Nezaměňovat prosím se slovem chovný. Chovný už dávno není, ale chovací, to ano. V náručí by vydržel celé hodiny, ale musí s ním člověk chodit. To miluje, vrní u toho a zatíná drápky. Moje ramena nesou stopy mnoha těchto chvil.

Čeněk žil částečně v bytě, přes léto na vesnici. Do jeho rodiny potom přišlo dítě a na Čendu nějak nezbývalo dost času. V jeho cca desíti letech tedy přišel k nám. Tobiášovi byl asi rok a na nového člena naší domácnosti koukal poněkud nedůvěřivě.

V té době jsme rekonstruovali náš domeček. Po přestěhování z paneláku byla zatím obytná pouze jedna místnost, kde jsme měli dvě postele a stěny nacpané skříněmi. Zbytek nábytku a věcí byl naskládán porůznu po sklepích a ve velkém průjezdu. V tom průjezdu bydlel ze začátku i Čeněk a my s Tobiášem jsme žili v té jedné místnosti, kde jsme i přespávali. Kocoury jsme na zahradu pouštěli zezačátku na střídačku. Brzy jsme však naznali, že je to zbytečné. Čenda vždy po vypuštění okamžitě opustil teritorium a zmizel. Jeho bývalá paní nám sdělila, že takhle se choval i na vesnici, kde žil předtím, a když mi navíc ještě řekla, že ho v osmém patře paneláku běžně pouštěla na nezasíťovaný balkon, už jsem se raději víc nevyptávala.

Pravdou bylo, že kocour se naštěstí denně vracel na jídlo a postupně začal být víc a víc doma. Taky se blížila zima a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme a vezmeme Čendu k nám, do té jedné malé místnosti. Na tu první noc asi nikdy nezapomenu. Přinesla jsem Čendu dovnitř a pustila k miskám s jídlem. Tobiáš, už usazený ve svém pelíšku, nedůvěřivě hleděl z Čendy na nás, jako jestli to fakt myslíme vážně. Čenda se rozvážně najedl a našel si místo na spaní nahoře na skříni. Vykulený Tobiáš nedokázal ve svém pelíšku vydržet, vyskočil na skříň za ním a jal se jej očuchávat. Čeněk uhnul a utekl na další skříň. A další. A dolů. A za postel. A na polici. A Tobiáš jako stín všude za ním.

Už jsem se začala obávat, že se asi vůbec nevyspíme, když to Čenda vyřešil tím, že vyskočil na postel, přeběhl mezi nás a zmizel pod dekou. Tobiáš, který ze zásady na posteli nespával – kdysi to jako kotě zkusil, ale ve spánku se překulil a spadl dolů, a od té doby postelím nedůvěřuje – se odebral do svého pelechu a já poprvé usínala s tím, že jsem měla Čendu stočeného pod loktem levé ruky. Od té doby tak spává velmi často a myslím, že je nám to příjemné oběma.

A tak jsme už byli čtyři. Kocouři však v sobě nikdy velké zalíbení nenašli. Tobiáš byl na Čendu moc mladý, moc divoký, moc hrr. Čenda byl zas zřejmě pro Tobiáše zklamáním, neboť neopětoval jeho výzvy ke hrám, ale při každém jeho šťouchnutí ječel a kničel. To ostatně dělá dodnes a já dodnes občas rozháním ječící klubko. Přiznám se, že v těchto případech bývám jednoznačně na straně Čendy, už kvůli jeho věku, ale i kvůli tomu, že dobře vím, že on si nikdy nezačíná.

Čenda miluje, když ho někdo obdivuje. Dobře o sobě ví, že je kus krásného kocoura. K lidem je vstřícný a přítulný. Miluje nošení, miluje spaní mně na nohách, když si čtu, nebo píšu na počítači, který mám na klíně. Ale také miluje volnost a svobodu. Toulal se od počátku, co jsme si jej vzali domů. Denně musí mít několik svých obchůzek okolí, téměř denně na mě čekává před domem, když přijíždím z práce.

Jeden jeho výlet trval deset dní a sebral nám hodně sil a nervů. Naštěstí jej pak již neopakoval a doufám, že ani nezopakuje. Na to, že mu letos bylo patnáct let, je opravdu nebývale aktivní. Řekla bych, že je mnohem aktivnější, než Tobiáš a Rozárka. Mnohem víc než oni se toulá a mnohem víc než oni se hlasově projevuje. To tedy spíš bohužel, protože svým vytrvalým mňoukáním si dokáže vydupat vše, co chce.

Naše neumělé začátky s více kočkami nám naši dva kocouři opravdu neulehčili. Moje představy o černém a zrzavém kožíšku, spávajících v jednom pelíšku, se nikdy neuskutečnily. Mám je oba moc ráda. Mám je ráda takové, jací jsou. A možná právě proto, že jsou každý svůj a každý jiný. Ať tak nebo onak, oba jsou krásní a jedineční.

A příště, příště se k nim už přidá naše krásná harlekýnka Rozárka.

Foto: autorka.

První díl najdete tady.