Ke kočkám jsme přišli jak slepí k houslím. To jsme takhle jednou přijeli domů, unavení po pracovním víkendu. Než jsem stačila strčit klíč do dveří bytu, dveře se otevřely a moje, tehdy cca dvacetiletá dcera vykoukla zpoza dveří. Byla jsem unavená, tak mě vůbec nenapadlo hledat v tom něco víc. A ono v tom bylo něco víc. Asi tak 800 gramů zrzavých nadýchaných chlupů, z kterých koukala dvě modrá očka a dvě špičatá ouška.

1 Tobiáš kotě

A tím, aniž bych věděla, byl položen základní kámen k mé lásce ke kočkám a k mému soužití s kočkami. To zrzavé nadýchané klubíčko byl Tobiáš. Pocházel z jednoho venkovského dvorku kdesi ve středních Čechách. Tehdejší přítel mé dcery si tam byl vybrat kotě pro svou maminku a dcera tam jela s ním. A když uviděla malé zrzavé kotě, se zalepeným okem a nepříliš radostným osudem před sebou, nezaváhala. Paní byla ráda, že se kotěte zbavila, takže domů k nám přibyl malý zrzounek se zánětem v očích, svrabem v uších a nepříliš socializovaný, což jsem jako naprostý kočičí analfabet vůbec netušila.

Neměli jsme tehdy doma pro kotě vůbec nic, jen otevřený pelíšek, v kterém jej dcera přivezla, krabičku krmení, které dostala a pytlík kočičího písku. Když si dnes na tu neděli vzpomenu, musím se v duchu smát. Na naše bláhové představy, že kotě tedy nebude spát v posteli, že od toho má pelíšek, že kotě bude chodit na písek do koupelny, že se kotě bude mazlit a že vůbec bude celé vděčné za to, co má, vzaly brzy za své.

4 Tobiáš osvícený

Tobiáš prozkoumal jeden pokoj, druhý pokoj, třetí pokoj, zjistil, že nemůže najít písek (sice jsme mu jej v koupelně ukázali, ale byt byl velký, rozlehlý a kotě se v něm zezačátku nevyznalo), a tak jsme uklízeli první loužičku. Ale taky poslední. Druhý den jsme nakoupili záchodek, přepravku, jídlo, pořádný pelíšek, písek... prostě všechny propriety, co takové kotě potřebuje, Tobiáš absolvoval veterinární prohlídku, bylo mu zakapané očičko, dostali jsme kapky do uší a začal nám život s kočkou.

Jako každé malinké kotě – určitě neměl předepsaných 13 týdnů, to ani náhodou – byl úžasně zvědavý a úžasně hravý. Miloval provázky a kuličky. Pomalu dorůstal do svých velkých uší a my jen zírali, co energie má takové kotě. Jeho večerní trysky přes obývák, kdy jsme měli pocit, že klopí zatáčky po zdech a opěradle sedačky, nás vždycky pobavily. Dodnes nesnáší přepravky a do té nově zakoupené jsme ho v podstatě nikdy nedostali. Zato se velmi rychle naučil nosit kšíry a tak jsme ho všude nosili nebo vozili na volno.

Učil nás, co je to, mít kočku.

7 Tobiáš odvážný

Naučil nás, že jestli si myslíme, že věci nahoře na lince jsou před ním v bezpečí, tak že se pleteme.

Naučil nás, že jestli si myslíme, že si budeme hladit a chovat kočku, jak máme my čas a chuť, tak že se pleteme.

Naučil nás, že jestli si myslíme, že bude spávat v předem určeném pelíšku, tak že se těžce pleteme. Vždyť jeho pelíšek je přece celý náš byt, tak co, ne?

Naučil nás, že nemáme věřit kočkám v reklamách, které by kupovaly kdeco. Koupili jsme to podle nich a Tobiáš z toho „kvalitního“ krmení dostal průjem jak bič. A tak jsem se naučila číst složení granulí a kapsiček a nevěřit kočkám z televizní obrazovky na nás shlížejícím.

3 Tobiáš strážce domova

Naučil nás, že některé hračky pro kočky nejsou dobré ani pro tu kočku. A taky nás naučil, že nejvhodnější hračky pro kočky jsou naše – poměrně důležité – věci, jako flashky, mobily, brýle, klíče.

A hlavně nám ukázal, že domov bez kočky vlastně není vůbec úplný. Že teprve tehdy, když náš příchod přivítá malý, zrzavý, nahoru trčící ocásek, je příchod domů ta správná radost a to správné potěšení.

Dva roky jsme žili s kočkou jedinou, s Tobiášem, v bytě ve větším městě. Pak jsme se přestěhovali do domečku, a tam teprve začala ta správná kočičí jízda. I když, jak kdy a jak pro koho.

Ale o tom třeba zas až někdy příště.

Tobiáš rozmarný

Foto: autorka. Ve fotogalerii je více fotek, klikněte v textu na kteroukoli fotku!