Vždy, když si vyšetřím chviličku času a podívám se na Zvířetník, vybaví se mi dávno minulé roky, kdy jsem na něj občas psávala texty o příhodách divoké veverky Pinky a mých dvou domácích veverek. Roky, kdy by mě ani ve skrytu duše nenapadlo, že jednou tyto texty rozšířím do podoby obsáhlé knihy a že budu mít doma záchrannou stanici pro veverky, takže mýma rukama projdou desítky a stovky nalezených veverčích prcků...

Přijde mi až neuvěřitelné, jak to všechno uteklo. Knížka „Veveřácká kronika“ se dočkala už dvou vydání, v původní a na dvojnásobek rozšířené verzi, a to druhé si letos vyžádalo další dotisk. V záchranné stanici „Pinky“ jsme letos v hektickém tempu odkroutili už desátou sezónu a počet za ty roky přijatých veverčat překročil devět stovek. Každé z nich mnohokrát prošlo mýma rukama, vždyť jen počet kojení se za tu dobu blíží 150 tisícům.

Dvojčata

Takhle napsané to číslo vypadá i pro mě neuvěřitelně, ale je správné. Každé veverče musím kojit minimálně pětkrát denně, v průměru je na náhražce mateřského mléka u nás 30 dní, takže vynásobte 30 x 5 a vyjde vám 150 kojení u každého prcka. Krát 100 veverčat ročně, krát 10 let, a dá to 150.000 kojení veverčích prcků, všechna prováděná ve stejné místnosti stejného domu, kde za okny po větvích stromů běhají i některé veverky, které jsem sama odkojila a vypustila je přímo u nás na zahradě...

Z těch více než 900 veverčat si pamatuji téměř každé, i ta z prvních let, a na některá z nich nezapomenu nikdy. Hlavně na ta, která si prožila před tím, než je nalezl člověk, strašné věci.

Spící mláďata

Na veverčata vyhozená z hnízda kunou, která sežrala jejich matku. Na mláďata posekaná od strak, které rozbily zobáky veverčí hnízdo a vyházely je z něj ven. Na veverčátko, které přenášela matka v tlamičce mezi hnízdy a i s mládětem ji na silnici srazilo auto, takže slepé holátko zůstalo ležet vedle ní a tisklo se k jejímu chladnoucímu tělu. Na veverče marně čekající 7 dnů v hnízdě na nakojení, zatímco matka se utopila v nedalekém bazénu. Když mládě s takovým osudem nejen přežije, ale po vyléčení a vykrmení se může vrátit zpět do lesa, je radost z úspěchu dvojnásobná...

Letos byl jedním z takových „strašných osudů“ klučina, jemuž jsem říkala Mravenečník. V červenci na cestě u Mnichovic našla paní Kulhánková na zemi dvě slepá a bezmocná třitýdenní veverčata, nejen prochladlá a potlučená z pádu z výšky, ale i obsypaná desítkami mravenců. První ze sourozenců zemřel na těžké vnitřní krvácení (způsobené pádem) jen krátce po převozu k nám a druhý se řadu dní potýkal s následky stovek mravenčích kousnutí.

Mravenečník

Po celém těle včetně nejcitlivějších míst (čumáček, uši, genitálie) měl veverčí klučina stovky drobných vpichů od mravenčích kusadel, takže některé části jeho těla vypadaly jako prošité sešívačkou a jakou bolest mu musela způsobovat vzhledem k jeho malé hmotnosti do rán vstříknutá kyselina mravenčí, si lze jen těžko představit. Zhruba po týdnu u nás se Mravenečníkovi dokonce začala na místech s největším počtem kousanců masivně sloupávat kůže a až po dalším týdnu se dostal z nejhoršího. A po dalších pár týdnech byl k nerozeznání od stejně starých zdravých mláďat a nakonec se vrátil do přírody...

V posledních letech psávám na Zvířetník už jen jednou za rok, většinou před Vánoci. Ne proto, že bych častěji nechtěla, ale opravdu nemám ani chvíli volného času. Ten každoroční text je proto vždy především poděkováním za finanční pomoc, kterou nám „zvířetnice a zvířetníci“ poskytují. Je výrazná a moc nám pomáhá. Název „záchranná stanice“ sice zní honosně, ale ve skutečnosti se o veverčata staráme sami s Petrem a navíc to není naše „zaměstnání“, ale „hobby“.

Takže ještě jednou: děkujeme za pomoc! A dívejte se co nejčastěji vzhůru, protože když budete mít štěstí, zahlédnete v korunách stromů jednoho z nejbáječnějších živých tvorů, jaké tahle Země nosí.

S veverčím pozdravem

Katka Soukupová

Její stránky pro záchranu veverek najdete zde: http://www.veveratka.cz/, najdete tam spoustu užitečných informací - zejména co dělat s nalezeným veveřátkem.

Foto: autorka