19.3.2024 | Svátek má Josef


PŘÍRODA: Dvanáctý rok s veverkami

8.1.2020

Zvířetník (a jeho čtenářky) patří k našim výrazným sponzorům (děkujeme!!!), i letos tedy formou krátkého textu dáváme vědět, jaký byl náš „veverčí“ rok.

V letošní dvanácté sezóně činnosti naší specializované stanice pro nalezená veverčata Pinky jsme přijali 78 veverčat z celé republiky, takže jejich celkový počet se (za oněch 12 let) přiblížil číslici 1 100. Ze 78 veverčat z celé republiky, z nichž několik bylo i úplných holátek s váhou kolem dvaceti gramů, jsme při životě udrželi 65, u ostatních šlo bohužel o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s fatálními zraněními. Z oněch 65 veverčat jsme jich 63 na speciálně vybudovaných výpustných místech vrátili do přírody, 1 bude vypuštěn až příští rok na jaře a 1 se přiřadil k cca deseti handicapovaným veverkám z předchozích let, které u nás ve stanici dožijí, protože by návrat do přírody nezvládly.
Pro nalezená veverčata jsme letos vyjeli do většiny krajů ČR, přičemž ty nejvzdálenější výjezdy (sídlíme u Kolína ve středních Čechách) vedly až na Moravu (Zlín, Brno aj.), Krkonoš, do Jizerských či Krušných hor. Jen pro představu - na 66 jízdách pro mláďata (výjezdů je méně než přijatých mláďat, protože mezi nalezenci byla i dvojčata, trojčata a čtyřčata) jsme letos najeli více než 16.000 kilometrů.
O našich nalezencích, o veverčích krmítkách i o nejrůznějších způsobech, jak se dá divokým veverkám pomáhat, pravidelně píšeme na našem „veverčím“ webu Veveratka.cz. Vybrali jsme z něj tři letošní veverčí minipříběhy.

Za pět minut dvanáct

Trutnov

Veverčí „čas“ ubíhá v dětství zhruba dvacetkrát rychleji než ten lidský, a tak i pouhý jeden den bez kojení znamená u ztraceného mláděte velký nápor na jeho křehký organismus. Přidá-li se k tomu horké počasí (spojené s extrémně rychlou dehydratací) a další letní „nástrahy“ v podobě nejrůznějších parazitů či masařek (kladoucích na veverče ležící na zemi vajíčka, z nichž se rychle líhnou larvy, zalézající do tělesných otvorů veverčete a „rozežírající“ ho zaživa), není výjimkou, že ztracené veverče nepřežije v přírodě více než dva dny bez lidské pomoci.
Letošním nejzbědovanějším veverčetem, které jsme si přivezli, byl pětitýdenní klučina, nalezený ve středu 28. srpna v Trutnově. Kdybychom k nálezkyni přijeli třeba i jen o hodinu později, pravděpodobně by už byl mrtvý - byl totiž ztracený nejméně čtyři dny, které celé strávil na zemi v lese. Tmavě rezavý veveřáček byl bezvládný, zcela apatický, přes venkovní horko už neudržel tělesnou teplotu, takže byl prochladlý, obsypaný blechami a jeho srst byla „promořená“ nakladenými mušími vajíčky, z nichž se naštěstí ještě nevylíhly larvy. Ještě týden po přijetí byl extrémně zbědovaný a tomu, že přežije, jsme si troufli uvěřit až po dvou týdnech léčby.
Druhá polovina „veverčí sezóny“ je pro nás každoročně podobně neveselá - zatímco drtivá většina „jarních“ mláďat z prvních vrhů přichází ve slušné kondici, veverčata z druhých, „letních“ vrhů, jsou na tom (kvůli horku a parazitům) ve valné většině zdravotně velmi špatně.
Veveřáček z Trutnova ale svůj boj zvládl, vyléčil se, nabral plnou hmotnost a v půli října jsme ho na jednom z našich výpustných míst vrátili zpět do přírody.

Holky z Třemošnice

Třemošnice

Párkrát se nám už stalo, že jsme si pro veverče jeli po několika letech do stejné lokality či dokonce ke stejnému nálezci, letošní případ „holek z Třemošnice“ je ale vážně unikátní.
V jednom z horkých červnových dnů jsme vyrazili pro necelých 6 týdnů starou veverčí holčičku, nalezenou v Třemošnici. Ztracená musela být několik dní, protože byla na pokraji smrti hladem - vážila pouhých 50 gramů, tedy sotva polovinu hmotnosti, kterou by v tomto věku měla mít.
O den později jsme do stejného městečka jeli podruhé, tentokrát k jiné nálezkyni, a hned při prvním pohledu na veverče nám bylo jasné, že jde o sourozence. Něco takového se stane jen vzácně, ale to ještě nebylo nic proti tomu, co přišlo pak - následující den totiž našel třetí nálezce v Třemošnici veverče třetí, a tak se u nás během tří dnů postupně sešly tři ztracené veverčí sestřičky.
Jestliže ta první z třemošnických sester na tom byla zdravotně bídně, další dvě byly zbědované ještě víc (byly bez matky, a tedy bez kojení, o den, respektive dva dny, déle než ta první) a prodělaly u nás z vyčerpání a prochladnutí těžký zápal plic.
Byť jsme si z počátku zdaleka nebyli jistí, že přežijí, nakonec skončil příběh happyendem - všechny holčičky nejen že zůstaly naživu, ale po vyléčení postupně nabraly ztracenou váhu a vyrostla z nich veverčata co do velikosti a kondice neodlišitelná od těch, která by vyrostla s matkou. Jedno jim ale ještě několik týdnů zůstalo společné - na potravu se stále ještě při každém z pěti každodenních kojení vrhaly tak, jako kdyby týden nejedly...

Happy End

Doubravčice

Ve většině z dvanácti let, co naše specializovaná záchranná stanice existuje, se k nám ve 100 procentech případů dostávala jen malá, kojená veverčata. Jednou za několik let ale řešíme nějaký raritní případ, který se naší „veverčí rutině“ vymyká. V květnu jsme si z Doubravčic od Českého Brodu přivezli nikoliv veverčího kojence, ale již odrostlejší mládě. Nálezkyni ho na zahradu přinesla kočka, a jak to u střetů veverčat s kočkou bývá, mělo ošklivě poraněnou hlavu a ucho. Zpočátku to vypadalo, že její zranění jsou fatální, léčba ale zabrala a zdravotní stav černé veverčí holčičky se den po dni pomalu zlepšoval. Do plné kondice se dostala po měsíci, kdy už nebyl důvod ji v zajetí déle držet.
Protože zahrada v Doubravčicích, kde byla nalezena, sousedí s velkým lesem, rozhodli jsme se ji vypustit zpátky na stejném místě, protože vzhledem k věku už musela okolní zahrady i les dobře znát a měla tam i hnízdo, v němž před zraněním žila. Veverčí rekonvalescentku jsme tedy v polovině června vypustili z transportní přepravky na javor na okraji lesa a podařilo se nám ji o chvíli později i vyfotit v jeho koruně.
Jen doufáme, že v lese, při setkání se svými sourozenci, kteří v okolí pravděpodobně též žijí, nebude svůj měsíční pobyt u nás „ve veverčích lázních“ až příliš vychvalovat, aby se další veverky s vidinou toho, že je to zaručený postup k převozu do místa, kde pacienti dostávají neomezené množství potravy a oříšků, nevrhaly do chřtánu první kočky, kterou zahlédnou...

Katka a Petr Soukupovi
veveratka.cz

Katka a Petr Soukupovi Neviditelný pes