KOČKY: Rozdvojený Felísek

Někteří z vás jste z mého vyprávění Felíska znali. Stejně tak někteří z vás už víte, že nám za sebe přes centrální distribuci koček poslal náhradu. Vám ostatním se to pokusím shrnout, ale čtěte určitě všichni, protože ze svého pozorování vyvodím zajímavé závěry.

Felísek byl bílo-černý kocour, který jednoho jarního večera přišel k nám na zahradu, dostal najíst a rozhodl se, že už u nás zůstane. Jelikož domu vládnou tři mainské mývalí kočky a dva psi, měl Felísek zůstat kocourem venkovním. Bylo to přátelské a hodné stvoření. Jednoho dne se nedostavil k večeři a to bylo neobvyklé. Ráno jsme ho našli na zahradě s ochrnutou zadní polovinou těla a s drápky předních tlapek zbroušenými do krve, jak se k nám kdovíjak dlouho plazil. 

Rentgen ukázal diabolku přímo v páteři, někdo Felíska postřelil vzduchovkou. Navzdory náročné operaci a následné rehabilitaci se Felísek už nikdy na nohy nepostavil. Půl roku bydlel v podkrovním pokoji a i přes svůj handicap si dokázal život užívat naplno. Jednoho dne mu přestala kvůli nějaké překážce v močových cestách odcházet moč a nedalo se dělat nic jiného, než ho poslat za Duhový most.

Úhledná kočička

Taková ztráta asi úplně nepřebolí nikdy, ale s postupujícím časem jsem si začala uvědomovat, že místo venkovního kocoura zůstává neobsazené. Byla jsem si zároveň vědoma toho, že na případného kočičího nástupce může číhat nebezpečí v podobě šílence, který střílí po živých tvorech, takže jsem si zkrátka říkala, že je to takhle lepší. Nevím už, kdo z vás to byl, ale některý Zvířetník mi tenkrát napsal: „CD vás má v merku“. A taky že jo.

Byl to jeden z těch víkendů, kdy se u nás v podhůří podzim poprvé důrazně přihlásil o slovo. Foukal ledový vítr a nepřetržitě drobně pršelo. Navlékla jsem na sebe oblečení, ve kterém se cítím nejlíp a vypadám nejhůř (rozuměj kalhoty od bahna, bunda s psími šlápotami a kapsami plnými piškotových drobků, o pár čísel větší čepice), připnula feny na vodítka a vyrazila s nimi do toho nečasu.

Lesem jsme došly až k silnici a já měla v plánu se po ní vrátit do vesnice. Ale Najty se začala chovat divně. Ravenka se k ní přidala. Rozštěkaly se a táhly jako zběsilé. Chvíli mi trvalo, než jsem ve změti spadaného listí a bláta rozeznala tu malou černou kočičí siluetu. K mému zděšení silueta vstala, mňoukla a zamířila rovnou k nám. Ravenka s Najty v tu chvíli už neštěkaly, ale řvaly a vůbec nebyly schopné vnímat nějakou nedůležitou paničku. Snažila jsem se ječící vlčice odtáhnout pryč, ale ještě jsem stačila zahlédnout, že na opačné straně silnice sedí druhá kočičí silueta, stejná jako ta první.

Koťata neváhala využít příležitosti a vyběhla naším směrem. Táhla jsem dvě krvežíznivé psí bestie pryč a za běhu jsem střídavě sprostě nadávala fenám a volala směrem za sebe: „Zůstaňte tady, já se pro vás vrátííím!“ Když se nám podařilo kočky setřást, zvolnila jsem tempo a v duchu promlouvala k centrální distribuci koček. Dvě koťata. Teď před zimou. To jsou ale blbé nápady.

Felísci se přes sklo seznamují s Haničkou

Doma samozřejmě nikdo nebyl připraven na tuto nenadálou situaci. Ale nechte dva nebohé tvorečky v takovém počasí někde v lese u silnice. Po krátkém rozhodování a vymýšlení, co a jak, jsem popadla kočičí přepravku, nasypala jsem si do kapsy granule a s pocitem, že vypadám jako blázen, který jde s přepravkou do lesa, jsem vyrazila. Tentokrát jsem to vzala rovnou po silnici, protože to znamenalo projít jen kolem dvou domů, zatímco kdybych šla lesní cestou, musela bych nejdřív přes půl vesnice.

Co když už tam nebudou? Jsou dva nebo je jich ještě víc? Hlavou se mi honilo plno otázek. Jak se ukázalo, zcela zbytečných. Když jsem došla na místo, nikde se nic nepohnulo. Stačilo ale zavolat a „začíčat“, a jeden z mnoha tmavých objektů v lese, který jsem považovala za vzdálený pařez, se v mžiku rozpletl ve dvě kočky. Vysypala jsem granule z kapsy a zatímco se odrostlá koťata nacpávala, zjistila jsem, že nejsou čistě černá, ale kouřová, a že se jedná o kocourka a kočičku. Po jídle obě koťata sama a dobrovolně vlezla do přepravky a za občasného mňouknutí se nechala odnést do svého nového domova.

Na zahradě na koťata čekalo provizorní ubytování, které mezitím připravila maminka v jednom ze skleníků. Jednoduché a poněkud studené, ale aspoň tam nefoukalo a nepršelo. Ve skleníku jsme nachystaly pelíšek z polystyrenem obložené krabice, druhou krabici vystlanou starým péřovým polštářem, misky, hračky a záchod. Prostě všechno, co by se mohlo hodit.

Felínka je obratná kočka

V následujících dnech proběhlo vykrmování, mazlení, odblešování a odčervování, postupné uzdravování z nachlazení, které mrňata chytla nepochybně tam v lese. Začali jsme je opatrně pouštět ze skleníku ven, aby si Felísek II. a Felínka, jak jsme je pojmenovali, pomalu zvykali na své nové bydliště. Následovala návštěva veterináře a očkování a mohlo nastat seznamování se zbytkem smečky.

Na bílo-černého Felíska I. si feny ani pan Kalíšek, který jako jediný tráví slunečné dny na zahradě, nikdy nezvykli. Felísek I. k nám totiž přišel už jako dospělý zkušený kocour, který před psy vyděšeně prchal (a tím je nechtěně podněcoval k tomu, aby ho honili) a s Kalíškem se pouštěl do rvaček. Odrostlá koťata s minimem zkušeností ale ukázala, že u nich vítězí zvědavost nad strachem. Nechala se olízat Ravenkou a pást Najtynou, a největším překvapením pro nás bylo, že je přijal i „velký strejda“ Kalíšek.

S příchodem prvních mrazů došlo na koupi kočičích dvířek. Tatínek je namontoval do dveří od kotelny a koťata jsme naučili jimi procházet. Kotelna a na ni navazující stodola se staly královstvím malých přistěhovalců. Navíc mají to privilegium, že si dvířky mohou projít kdykoli během dne ven. Na rozdíl od bílo-černého Felíska I. si kouřoví Felísci okamžitě troufli promenádovat se po celé zahradě a tvářit se, že jim to tam odjakživa patří.

Najty a kočička Felína

Oba jsou neskutečně milí, mazliví a vděční, a přitom si zachovávají kotěcí hravost. Hrají si všude a se vším. Neustále se navzájem honí a předvádějí tak krkolomné a bláznivé kousky, že se tomu až nechce věřit. Felínka zůstala drobná, je tedy velmi obratná. Její specialitou je skočit člověku na rameno a vypadat jako čarodějnická kočka. Felísek II. je zase šílené pako, kterému nedělá problém vyškrábat se na okap, lovit vám ruce při pytlování sena nebo si sednout na lopatu během odhazování sněhu a nechat se na ní vozit. Obě koťata dohromady jsou dvojka jako kosí bratři z večerníčku, jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Dokonce naučili rozvážného osmiletého Kalíška lozit k sousedům.

Co s nimi bude dál? Ještě během zimy čeká Felíska II. a Felínku kastrace. A už teď je jasné, že po operaci přece nebudou moci zůstat v té špinavé kotelně… Asi je ubytujeme v pokoji pro hosty. Dočasně. Jen do té doby, než se jim všechno zahojí. Pak půjdou zase hezky na zahradu a do kotelny. No… Aspoň zatím si to myslíme.

Na začátku jsem upozorňovala, že ze všeho vyvodím zajímavé závěry. Tak tedy: Náš první pes, Bertík, odešel za Duhu 14. září. Najty, jeho nástupkyně v naší smečce, se narodila 14. prosince téhož roku, přesně za tři měsíce. S prvním Felískem jsme se rozloučili 14. února. A hádejte – jaké datum narození odhadl veterinář našim novým Felískům? Přesně tak, prý se narodili zhruba v polovině května. Takže to vypadá, že zvířátkům (aspoň těm našim) trvá tři měsíce, než pošlou na Zem za sebe náhradu. Akorát ten Felísek se nám kapánek rozdvojil… A co vaše zvířátka, dodržují taky nějakou takovou lhůtu? :-)