ZANINY CESTY: Co jsme viděli a neviděli v Brdech

Miluju Brdy. Je to taková středočeská Šumava, kde není tolik lidí a hotelů a stezek v oblacích a jiných nesmyslů, které k pobytu v přírodě fakt nepotřebuju. A má to tam ten úžasný benefit, že počasí bývá chladnější a vlhčí než leckde jinde.

Tentokrát jsme se vrátili do Mirošova, kde jsme byli ubytovaní před moc lety (a postihl mě tam zánět dásně, to si člověk pamatuje). Ale tentokrát všecko proběhlo skvěle – snad s droboučkou výjimkou první noci – v sobotu tam totiž měli svatbu, nějakých cca sto lidiček, kteří samozřejmě společensky žili dobře přes půlnoc.

Na první výlet jsme měli namířeno do muzea v Rožmitále pod Radhoštěm, kde mají nejúplnější sbírku automobilových veteránů značky Aero. A protože dostat se do Rožmitálu jinak než pěšky (nějakých 25 km jedna cesta) lze jen o víkendu, bylo jasné, že vyrazíme v neděli. Takže kousek autobusem do Trokavce, kde tou dobou hledali ztraceného pejska (našel ho pán, kterého jsme potkali v lese), odtud pěšky do Míšova.

Největší sbírka automobilů Aero, muzeum v Rožmitále

V Míšově u silnice je báječný gril. Stánek, který tam funguje, co pamatuju. Dostanete tam všechno možné od koláčů přes utopence po grilovanou krkovici. Tak tam jsme se najedli.

A popojeli do Rožmitálu a dorazili do muzea, kde mají různé zajímavé věci, a snad hodinu strávili obdivováním krásných autíček. Pak jsme si došli na kafe s výhledem na rybník, ještě se trošku prošli a jeli zpátky.

V pondělí jsme ráno měli trochu pomalejší start a řekli si, že půjdeme nenáročnou trasu do Rokycan – ne že bychom měli pocit, že je tam něco, co potřebujeme vidět, ale cestou do Rokycan je přírodní rezervace Vojenské cvičiště, kde mají zubry a divoké koně. Z Milovic. Tam jsme byli, tak jsme si říkali, že se podíváme, jak to vedou jinde.

Cesta byla nakonec trochu delší, protože jsme obcházeli různá místa, kde cestu rozorali, případně kde se nám to zdálo neschůdné – a taky jsme byli dost dlouho u jedné holčiny, která prodávala v zahradnictví, kde paní majitelka měla stánek s cukrárnou – a ráno jí řekla, ať ji zaskočí. Dívčina nešťastná hlásila, že ani doma nevaří (vaří přítel), netušila, kde co je, ale snažila se a nakonec tu ledovou kávu udělala moc dobrou.

Přírodní rezervace Vojenské cvičiště u Rokycan

Povídala, že jeden čas chodily s kamarádkou dívat se po zvířátkách v rezervaci každý den – a nic. Měla pravdu. Areál rezervace je veliký a krásně zarostlý. Tak krásně, že koně nebo zubra neuvidíte, kdyby stál deset metrů od vás. Kouzelná příroda, to jo. Je tam něco na způsob rozhledny, ale ani odtud jsme neviděli nic. Časem jsem si vzpomněla, že v těch Milovicích měli u plotu pro zvířata sůl…

V úterý jsme vyrazili podívat se do Dobřívi na hamr. Byli jsme tu před těmi mnoha lety, mezitím prošel hamr rekonstrukcí, tak jsme byli zvědaví.

Šli jsme přes trampské tábořiště mezi skalami, dokonce něco jako jeskyně tam bylo – až dodatečně jsem se dočetla, že tu byly historické lomy na arkozu (něco jako vápenec). Fakt krásný les tam byl – hustý mech dole, borovice nad hlavou, ticho a chládek.

V Dobřívi jsme nejdřív drobet zakufrovali, ale pak jsme se našli a dorazili do centra obce, k Švédskému mostu ze 17. století. U něj je Stará hospoda – říkali jsme si, že tam se najíme. A zavřeno. Přitom podle cedule měli fungovat – tak jsem jim zavolala a prý v jejich půlce obce nejde elekrika. Hm. Nějak mi to nespojilo – nakonec jsme šli do vodního hamru, že. Tak ten byl samozřejmě taky zavřený…

Vodní hamr v Dobřívi

Drobet nás to otrávilo a rozhodli jsme se, že se vrátíme do hotelu, najíme se tam a k večeru zajdeme do hospody na druhém konci Mirošova, ať se ještě trochu projdeme, ale neuhoníme, abychom zítra zvládli delší cestu.

Ve středu jsme se vydali do samého srdce lesů – k Padrťským rybníkům. Vzhledem k tomu, že jsem od jara nemohla pořádně chodit (a Franta taky nebyl úplně v pořádku) jsme si tenhle delší výlet schovávali na konec s tím, že do Prahy v nejhorším vždycky nějak dojedeme.

Zase jsme si trochu pomohli autobusem – popojeli jsme do Číčova a odtud šli pěšky. Tahle část Brd se vyznačuje krásnými loukami, které upřímně řečeno vznikly působením armády. Pravidelné rozhrabávání prostoru tanky a dělostřelbou mělo za následek vznik velikých prostor bez vysoké vegetace, porostlých různými zajímavými rostlinami, často vřesem… Že už tam armáda není, je príma, ale bohužel krajina zarůstá. Řešením by byla zvířata z Milovic, jenže zdaleka všechno není v těchhle místech asanováno.

Brdy cestou k Padrťským rybníkům

Nově se tu objevila naučná stezka připomínající zaniklé (vystěhované) obce. Armáda tu byla myslím od 30. let, ale to ještě šlo, pak Němci vystěhovávali místní a dokončilo se to za totáče, kdy ty obce i zbourali. Dnes už je připomíná jen sem tam starý ovocný strom nebo nějaká terénní vlnka.

Šlo se krásně – sice jsme byli většinou na slunci, ale foukal vítr, kolem úžasné výhledy. K rybníkům (jsou dva s hrází uprostřed) jsme došli poměrně brzo, tak jsme to tam ještě obkroužili. Poprvé jsem si všimla úžasných pohledů na Dolejší rybník z hráze – vypadá jak nějaké severské jezero.

Pak už jsme se točili k cíli naší cesty – k míšovskému grilu. Poslední odbočka – Franta si přál podívat se na místo, kde měl podle plánů z roku 2006 stát americký radar (na mapě je vyznačené, po troše hledání jsme ho fakt našli).

Dolejší Padrťský rybník

Cesta dolů k silnici byla úmorná – vysypaná štěrkem a šlo se proti slunci. Šli jsme co nejrychleji, takže na místě jsme měli spoustu času se pohodově najíst, napít a kout plány na nějaké příště. A pak už jsme jeli domů. Autobusem na vlak – když jsme z něj vystoupili, spustila se pořádná čina – i pod střechou nádraží jsme byli docela mokří. V tom horku to bylo skvělé!

A ve čtvrtek se jelo domů.

Foto: Zana, další fotky jsou k vidění tady na Rajčeti.