Obojživelník známý v Čechách jako žába a žaba na Moravě patří k druhům živočichů, kteří proklatě rychle vymírají. Ať už žába a nebo žaba, jak se to správně píše a vyslovuje, by nám mohli povědět obyvatelé obce Žabčice a nebo brněnské městské čtvrti Žabovřesky, kteří jistě mají k žabám bližší a vřelejší vztah.

V tomto povídání se však nebudu zaobírat žabami známými ve střední Evropě, ale žabami exotickými, žijícími na nejmenším zemském kontinentu, Klokánii, zemi podivné, kde je všecko jinak. Ostatně to je u protinožců a tak se není co divit. Ať už flora tak i fauna se od ostatní světové značně liší, díky tomu, že se vyvíjela izolovaně od zbytku světa.

A týká se to i lidí. Doba jejich příchodu do země klokanů a blahovičníků je odborníky udávána před 40 000 a nebo i 120 000 lety. Takže odborníci toho o příchodu lidí mezi klokany moc neví. Jisté však je, že vývoj této lidské větve, nemohu napsat rasy, to se dnes nesmí, ustrnula v době kamenné. Až do příchodu bílého muže v 18. století žili tito domorodci v tlupách, toulali se po okolí, byli nomádi a šli tam, kde bylo co k lovu a nebo sběru, kterými se živili. Jednotlivé klany, rody a nebo tlupy mezi sebou urputně válčily a vzájemně se vybíjely a tak přelidnění kontinentu nehrozilo. Žili tak, jako Evropané v době kamenné.

Stromové kapradí roste dodnes ve vlhkých deštných pralesích, zrovna tak jako baobaby na tropickém severu v Kimberleys. Jinak je flora charakteru škrábavého, pichlavého, bodavého a také smrtelně jedovatého, stačí se jen dotknout (např. zde).

S faunou to je podobné. Ať už na souši a nebo ve vodní říši. Nejen spousta podivných vačnatců, ale i spousta jaksepatří jedovaté havěti. Jen deset nejjedovatějších hadů na světě žije právě mezi klokany, ale jedem oplývá i ptakopysk ve svém drápu, pavouci, stonožky škorpióni a jiná roztomilá zvířátka. Obojživelníci, jmenovitě žaby, se na klokaním kontinentu také vyvíjely po svém a tak jsou od zbytku světa odlišné, co do různých barev tak i forem těla. Dosud jich bylo popsáno 246 druhů a zhruba dalších 20 % jich na objevení a popsání čeká, jak nám tvrdí australští žabologové. Zdejší žaby se dokonale přizpůsobily zdejšímu podnebí a převážně suchému prostředí.

Třeba žaba rodu Cyclorana. Tyto obývají ta nejvyprahlejší místa v Austrálii. Některé druhy se v době sucha zahrabou od zem. Tyto žaby velmi dobře ví, kdy nastane sucho, a tak když je ještě v okolí voda, tak jí nasbírají velké množství a uloží do jakýchsi měchů, kterými jsou k tomuto účelu vybaveny. Potom se zahrabou i více než 1 metr pod zem a kolem sebe vytvoří jakýsi ochranný kokon, který zabraňuje ztrátám vody, a upadnou do stavu podobnému hibernaci. Takto dovedou přežít i 7 let sucha, aby po dešti, když je v okolí voda, se vyhrabaly zpět na povrch, nažraly se a množily, než začne další období sucha. Vajíčka kladou v kalužích vody, pulci se vylíhnou velice rychle a následně, opět rychle, metamorfují do žabí podoby, než kalužiny stačí pod horkým sluncem vyschnout. Aby se potom před suchem také zahrabaly. Tyto žaby byly a stále jsou velice dobře známé domorodcům, kteří v poušti dovedou určit, kde je žaba zahrabaná. Avšak pouze v době nouze, kdy hrozí, že jedinec zemře žízní, tuto žabu vykope a její zásobou vody si tak zachrání život. Žaba pak, po záchraně člověka, umírá.

Ne všechny zdejší žaby jsou místního původu, tedy endemické. Když bílý muž začal na severu Austrálie pěstovat cukrovou třtinu, tak mu ji žrali různí škůdci. Proto přišel na nápad dovézt si živočicha, který by tyto škůdce žral. Volba padla na jedovatou ropuchu z Jižní a Střední Ameriky, dnes známou pod jménem ropucha obrovská - (Rhinella marina).

Ropucha obrovská, samička | foto: Bernard Dupont, commons.wikimedia.org

Tato se však na žraní škůdců vybodla a v prostředí, kde neměla a dosud nemá nepřítele, začala žrát kde co, místní faunu decimovat a množit se více než přísloveční králíci. A tak se stalo, že tento jedovatý drobeček (jsou známy exempláře až 24 cm dlouhé) obývá skoro celý severovýchod Klokánie.

Roztomilé jsou zdejší četné žaby stromové. Jak jejich název napovídá, žijí v zeleni stromů a keřů a tak jsou zbarvení převážně zeleného, i když jich je dosti i barvy hnědé. Těchto žab rodu Litoria, pokud víme, zde žije 147 druhů.

Ne všechny žaby jsou zde velké. Třeba paropucha korunková (Pseudophryne australis), která žije zde u nás v Modrých horách, je žabička jen 30 mm dlouhá.

Paropucha korunková | foto: Froggydarb, commons.wikimedia.org

Zajímavou žabou byla v osmdesátých letech vyhynulá a nyní zde čerstvě naklonovaná tlamorodka zázračná, gastric-brooding frog (Rheobatrachus). Český název je prostě kouzelný a dokazuje, jak dokonalost jazyka vyjadřuje i city nekonečně přesněji než angličtina. Ovšem dík patří i těm, co tento exemplář česky pojmenovali. Tato žaba v době kladení vajíček promění svůj žaludek v jakousi dělohu, pak vajíčka spolyká a vše potom probíhá v bříšku žaby, aby potom už hotové žabky rodila tlamuškou. Malý zázrak přírody.

Dalším zajímavým exemplářem je pozemní „hip pocket frog“, něco jako žaba se zadní kapsou (paropucha vačnatá). Tato je zhruba pouhých 21 mm dlouhá, spíše leze, než skáče a samička klade kolem 50 vajíček ve stinných místech na spodní stranu listů. Tam si počká sameček, až se počnou líhnout pulci, které si zastrčí do „kapes“, jakýchsi kožních záhybů, které se mu táhnou po bocích od předních noh k zadním. Zde se pulci vyvíjí, až nakonec metamorfují v malé žabky, kdy opouští bezpečí svého taťuldy.

Všechny tyto žaby, co zde žijí, mají každá svůj „zpěv“. Kuňkají, skřehotají, krákorají, kvákají, vřískají a tak jako u ptáků je možno je poznat po hlasu. V posledních 20 letech zde zájem o žaby vzrostl a nezajímají se o ně jen odborníci, ale i řadoví občané. A tak aby všem byla usnadněna identifikace žab podle hlasu, byla zde vyvinuta aplikace, tedy prográmek na chytré telefony, pomocí níž lze po nahrání „zpěvu“ žaby určit, o jakou výtečnici jde. GPS v telefonu se postará o přesnou lokaci nahrávky a toto vše se dá poslat do národní žabí databáze a tak pomoct s průzkumem výskytu těch kterých žab. Pro zájemce, zde je prográmek ke stažení a instalaci https://www.frogid.net.au/ Žabomilci jen za první rok už poslali skoro 64 000 nahrávek a tak pomohli k identifikaci 175 z 246 známých druhů.

Psáno 20/5/2019.

Všechny obrázky na Rajčeti jsou z Internetu a oskenované z časopisu Australian Geographic: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Neni_zaba_jako_zaba